Zatímco vánočním tikům odolávám poměrně úspěšně, bilanční hnutí konce roku mě ani letos nenechává úplně lhostejnou. Zčásti proto, že je co bilancovat… a poslední jemné kopnutí (s razancí a přesností ne zcela střízlivé obsluhy benzinové pumpy v Prostředních Kotěhůlkách těsně před zavíračkou) mi poskytl jako již tradičně WordPress automat. Read the full post »

Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.

Když jsem se v neděli vydávala na cestu do Pyšel, nejela jsem tam proto, abych si otrhala poslední letošní rajčata Read the full post »

Před několika měsíci jsme se – můj tehdejší zaměstnavatel a já – víceméně přátelsky dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že svým spádem tato dohoda až podezřele připomínalo náhlou příhodu břišní, byla jsem zpočátku na rozpacích,  jak s nabytou svobodou co nejlépe naložit. A také jsem se musela rozhodnout, je-li svoboda skutečně svobodou. Asi tři týdny trvalo, než jsem dospala nastřádaný deficit. A od té doby si to užívám.

Mimo jiné:

a) už se nebudím s nutkáním co nejdříve se zalogovat. Nemočím tak, abych stihla pauzu mezi načítáním dvou dokumentů. Přibývá dní, kdy potravu konzumuji vsedě. Read the full post »

… musím říct, že pokud by nezaujatý pozorovatel soudil mimoní hemžení čistě podle publikační čilosti v uplynulých 12 měsících, musel by nabýt dojmu, že Mimoň usnul mimořádně tuhým ne zimním, ale celoročním spánkem. Přepočet na vlaky newyorské podzemky to moc nevylepší. (Řiká se tom EUFEMISMUS, vážení…).

O čem všem jsem mohla v roce se čtrnáctkou na konci psát a nepsala jsem? O loupání pomerančů. O výletech do antikvariátu, o cestách do nemocnic a z nemocnic, o vůni sedmikrás a o štípání dřeva. O rozchodech, zklamáních, nových začátcích, přibouchnutých dveřích (a polámaných nehtech), o Boudě budce a Kasperu Stillerovi, o kočkách, snech a odcházení. O sněhu, který nenapadl, o dalším – tentokrát vážně posledním stěhování, o černých svetrech a bledě modrých očích, o chuti rudého vína a taky o dnech tmy.

I o sobě. O tom, jak vidím tenhle svět, který je krásný i krutý i tehdy, když se zrovna nedívám. A tehdy možná ze všeho nejvíc. O tom, že i já jsem často… taková. Nechápající. Divná. Bezcitná. Raději trapná, nežli instantní.

Kéž bych to všechno dokázala letos dohnat. Psát. Žít. Přemýšlet. Sdílet. Věřit. Ano. Protože stále platí to staré dobré předsevzetí: nepřestanu věřit ve svou šťastnou hvězdu, i kdyby se nakonec ukázalo, že jsou to jen světla ujíždějícího autobusu. Ano. Tak o tom. Ze všeho nejvíc.

Here’s an excerpt:

A New York City subway train holds 1,200 people. This blog was viewed about 6,600 times in 2014. If it were a NYC subway train, it would take about 6 trips to carry that many people.

Click here to see the complete report.