Jako slunce v zimě III. – Najednou

Večeřejí pozdě. Rozhodně později než obvykle.

Sem myslel, že když budeš doma, uvaříš, vrčí Oldřich do talíře s kopcem gumových šunkofleků. Šunky v nich je asi tolik jako svěží přirozené krásy ve tváři jeho ženy Julie. Ta uraženě mlčí.

Alespoň jemu se zdá uražená. To chci sakra tolik? Jasně, mrazákové zbytky nejedí poprvé. Jenže právě proto! Rychlými, vzteklými pohyby napichuje kusy levných těstovin a bez kousání polyká. Z obrazovky bublá zpravodajství. Židle pod Julií vlezle povrzává.

Za chvíli začne sport, to už dá pokoj, doufá a pokradmu vzhlédne.

– Nemysli si, že nic nevim. Vypálí náhle on. Celá strne, jak na ni míří mastnou vidličkou. Chvějící se ruce schumlá do klína.

– Najednou! Najednou se madam sprchuje, dyž příde zvenku… Najednou se courá kdoví kde… prosimtě, dovolená v lednu, seš normální? Neni ti to trapný? V tvym věku?

– Oldo, já…

Kdybys tak věděl. Kdesi na dně duše záchvěv touhy, jak panika, když se topíš. Touhy všechno ti to říct. Svěřit se. Ulehčit. Přiznat se…

Juliin talíř zeje dávno prázdnotou. Vždycky byla při chuti – ať se dělo cokoliv. Naopak, po krk vězící v maléru jídávala za dva. A že teď v tom tedy zaručeně není jenom po krk. Propadla se mnohem, mnohem hloub. I za tři by se mohla nadlábnout. Hřbetem levé ruky posouvá prázdný talíř po ubruse.

– … ti to vysvětlim, fakt.

– Na tvoje vysvětlivky ti sere pes! Já… a vůbec – víš co?

Přistane před ní jeho porce. –Si to žer sama! Sype jí to jak svinstvo z kuka vozu na skládku.

Podlahu dře odsouvaná židle. Na Oldově šedomodré mikině temní čerstvé flíčky. Čuně, ušklíbne se ona do prázdna. Předsíní doznívají nezaměnitelné zvuky odcházení. Nazouvání rozklektaných prestiží. Řachnutí svazku klíčů, matné sklo pohoršeně drnčí. Bouchnou hlavní dveře.

A pak, nepočítáme-li mumlání linoucí se z televize, kterou Julie záhy stejně vypne, pak je ticho.

Ticho.

Ticho jak balvan. Jako bažina.

Jako… jako… Julie shrbeně zhroucená na židli marně hledá správný výraz. Mimoděk ždíme ruce, jednu o druhou. Ty ruce, které…

Konečně by se mohla vyplakat – ale je skrz naskrz suchá jako troud. Dlouhé minuty dřepí nehybná. Neschopná čehokoliv. Co teď? To ticho! Ticho jak po konci všeho… Jak TO může Olda tak rychle vědět? A co všechno vlastně… ?

 

/pokračování příště/

Reklamy
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,763 čtenářů
  • Rubriky

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

We And The City - Dvě Třicítky Ve Městě

Dvě Třicítky řádí ve městě a nebojí se o tom napsat. Ku radosti všech zúčastněných...

%d bloggers like this: