Do ticha

cítím tě
ve švech této zimy
spalas v mých kostech
a tak hořkobílá
beru si k tobě
všechny břehy
nebe s nimi a stud
ten zcela
naposled

na slupce zrady
úsměv lpí
a uvnitř já
ta zkřivená
a od popela ta
co tak pozdě
pochopila:

nikdy se neohlížej vpřed

 _________________________________________________

.. tuhle báseň jsem napsala na podzim 2008.

Všechno se v tu dobu měnilo, skončila jsem v tehdejším zaměstnání, pár vztahů se zaručeně spolehlivými přáteli skončilo náhlým krachem a zjištěním, že některé docela dost důvěrné informace z mého života kdosi roznesl po okolí jak toulaví psi čerstvě pověšená prostěradla po zabláceném dvoře.

Navíc jsem se chystala do zámoří, kde jsem si ce už předtím byla, ale tušila jsem, že tentokrát bude asi lecos jinak…

Z celé té nejistoty a rozpolcenosti jsem málem onemocněla.

Když se dnes ohlédnu… vpřed… vlastně se už ani nepoznávám.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: