Jako když

mohla by setrvat věky....mohla by setrvat věky
na trůnu bohyň
vytesaná ze vzduchu sytých odpolední
hrubými prsty v saténových stuhách
dešifrovat vzkazy z daleka
přivykat znovu blízkostem


snít litanie slepců
stočená do ulit přimhouřených dní
na prašných verandách
náhodných vratkých domů

(… ale ona…?!)

doufej že tudy půjde
ještě jednou
a tentokrát
zůstane jako šťáva ve zrajícím ovoci
a zlato naházené do nebeských kašen
nebo se vrátí s nocí
a zpod listů bezejmenných rostlin
se poprvé za tento život
usměje

jako když motýli vezmou útokem
podsvětí slibů
pole makovic
a na nebi se pod osamělou hvězdou
udělá malá vráska

tak

___________________________________________________________________

Tahle báseň má podtitul „Pro Beu Miles“ – pro ty, kdo znají Lilianin příběh australské spisovatelky Kate Grenville netřeba vysvětlení.

Po dlouhé sérii básní psaných vázaným veršem byla tahle první „volná“… když ji teď po dvou letech čtu, vybaví se mi koupelna domu v Oxley, kde jsem napsala začátek… pár dní předtím jsme se vrátili ze Sydney zpět do Canberry a mě se vybavovala místa, kterými hrdinka té knihy procházela, teprve v tu chvíli se mi to celé propojilo i s konkrétními vůněmi a atmosférou.

A na dně toho všeho sedí stesk. Lehký nádech smutku nad tím, že nemůžeme být tím, kým bychom chtěli, dokonce ani tehdy, máme-li v tom jasno. Že jsme neustále posouváni do rolí, o které se nikdo neprosil. A bytí sebou samým není lehké, snadné a samozřejmé, nýbrž setrvalý boj o udržení rovnováhy.

B.M. to měla mnohem složitější než naše genrace, vzhledem k prostředí a době, do které se narodila. To pro nás… neplatí už žádné omluvy. Je třeba se o ten úsměv alespoň… pokusit.

 

Reklamy