Kate Grenville – Lilianin příběh

Neexistuje nic, na čem by záleželo, a ani na tom moc nezáleží... říká Lilian, když se ohlíží za svým životem. Neakceptovaná, vždy jiná než ostatní.

Fyzicky i obecně vyčnívající od samého dětství.

Viktoriánská společnost měla pro ženy její třídy celkem pevně stanovená pravidla. Ta australská možná ještě více než její evropský předobraz.

Měly „vše“ –  status, majetek, služky. Nikdo je nenutil fyzicky pracovat, trpět vedrem či jakýmkoliv nepohodlím.  Čekalo se od nich zdánlivě málo: být křehká, jemná, nenápadně krásná. Buď se přizpůsobily, anebo byly odklizeny… tak jako Lilian. Roky strávila v blázinci, než ji odtamtud dostala její teta. Zbytek života pak … jak jinak než nezařaditelná… prožila více méně v ulicích města Sydney.

Kniha je psaná živým, příjemným jazykem. Popisy nenudí, a přesto dokáží čtenáři plasticky přiblížit prostředí, vůně, charaktery jednotlivých postav. Autorka se inspirovala životním příběhem sydneyské podivínky  Beatrice (Bea) Miles (17.9. 1902 – 3.12.1973), která byla známa tím, že v ulicích města recitovala zpaměti Shakespearovy verše, na křižovatkách vnikala do taxíků a vůbec odmítala respektovat obecně zavedená pravidla.

Mezi řádky se vznáší stíny mnoha rodinných tajemství, včetně skutečného motivu, který vedl Lilianina otce Albiona k tak radikálnímu řešení, jakým byla izolace nepřizpůsobivé dcery v blázinci… vzhledem k jinému autorčinu titulu zabývajícímu se pohlavním zneužitim v rámci rodiny můžeme spíš hádat, že se – ve snaze zachovat svou pověst ctihodného občana, potřeboval spíše zbavit nepohodlného svědka.

Lilian nesoudí a nelituje. Prostě vypráví. Vší silou, naplno, až do konce. Dost možná proto je tak podmanivá.

„Příběhy všech našich životů jsou příběhy směřující ke smrti, i když každý z nás může doufat, že právě on bude výjimkou. Já jsem žila a viděla jsem víckrát svítání a víc rozmanitějších výrazů na tvářích obyčejných mužů a žen venku na ulici, než většina lidí. Viděla jsem toho hodně, ale netvrdím, že jsem viděla všechno. Klidně bych si dala ještě jedno dvě století, abych toho viděla ještě víc. Třeba bych si ve svém druhém století mohla vybrat, že budu půvabná a štíhlá, jako broskvička, poklad v srdci nějakého muže.

Můj život je teď v období dlouhých stínů na trávníku, smutného pohledu na kopce rozpíjející se v dálce, na modrou, která se rozplývá, až se spojí s nebem. Vyplňuji teď celé své já a dívám se s lítostí na ty prázdné muže v oblecích, na prázdné ženy v klasické námořnické s bílou. Nevyrůstají ze své přítomnosti a minulosti, ale nechávají ostatní, aby to udělali za ně, zatímco já, veliká a ošklivá, strašící druhé a občas i sebe, jsem vzala minulost i přítomnost do svých rukou. Už brzy se moje tělo jednoho dne zastaví, během několika hodin vychladne,za týden bude odporné a nakonec z něj budou čisté bílé kosti nebo hromádka popela. Ale mé jméno bude žít dál, v nejrůznějších úsměvech na tvářích lidí, kteří si mě budou pamatovat, a taková nesmrtelnost mi stačí.

Za každým z nás přijde smrt. Může přijít, až si budeme mýt ruce před večeří, nebo pospíchat, abychom stihli autobus, který nás odveze někam, kam jsme vůbec nepotřebovali jezdit. Na světě je tolik smrtí, kolik je životů, a i když jsem na kluzkém sedadle taxíku snad uronila pár slz pro Franka a Duncana a Uršulu a jejich smrt v ústraní i pro svou vlastní smrt, která se rychle blíží, z pohledu historie je tohle všechno neviditelné.

Jeď dál, řekla jsem Georgeovi a on v mém hlase uslyšel slzy a otočil se na mě, ale já už neměla žádnou trpělivost se zvědavostí živých a šermovala jsem na něj rukama tak dlouho, až se odvrátil.

Jeď dál, Georgi, volala jsem na něj, jsem připravená na všechno.“

Reklamy