Vyšehrad

… ve chvíli, kdy mě tramvaj č. 7 vysype na Výtoni, právě svítá. Vratislavovou ulicí vyjdu kopec… a temným jícnem Cihelné brány mířím přímo na Vyšehrad.

Chodím takhle, kdykoliv je to jen trochu možné, ideálně  každé ráno.

Už vím, kdy v okně husitské fary vytahují rolety a jakou melodií  zní víka popelnic před hotelem U Šemíka.

Časně ranní Vyšehrad stojí dosud jednou nohou v jakémsi pradávném snu; létá s anděly, voní k černým kytkám. Chodím sem i v jinou denní dobu – to pak ukazuje prašnou, přísně uspěchanou tvář, téměř spokojenou, jako by ho ani v dávných dobách nevyplenila husitská vojska. Jakýmsi zázrakem ji – byť velmi, velmi těsně – kupodivu míjí i tzv. moderní doba.

Nejen díky své pohnuté historii působí, jako by tu byl odjakživa. Knížecí hradiště tu stálo už ve druhé polovině 10.století. Později zde jako jediný český král sídlil Vratislav II. – právě ten, po němž se jmenuje ona ulice, kterou každé ráno supím do vršku.

V pozdějších dobách se stal především vojenskou pevností, na konci osmnáctého století bylo posíleno opevnění, uvnitř se pak rozvinul komplex chodeb a prostor. V současné době jsou „Kasemata“ za symbolických 30 CZK přístupné – a stojí za to je navštívit… uvnitř jsou mimo jiné k vidění také originály některých soch z Karlova mostu.

Pár kroků od podzemního království stojí impozantní kostel sv.Petra a Pavla (za pozornost stojí jedinečná sochařská výzdoba portálu – od portálu hlavního až po tváře osob po stranách). Ke kostelu přiléhá poměrně malý, ale pro český národ zcela jedinečný hřbitov. Na konci devatenáctého století tu byl realizován projekt do té doby nevídaný – Slavín. Pohřebiště slavných českých osobností. Od těch dob zde spočinula celá řada velikánů – od Jana Nerudy, Boženy Němcové, Vítězslava Nezvala po Pepu Bicana či nově Waldemara Matušku.

U hlavního vchodu do hřbitova visí nástěnka se seznamem, kde kterou slavnou osobnost hledat – škoda jen, že od dob, kdy byl naposled aktualizován, už uplynulo hodně času.

Vnitřní stranu hřbitovní zdi po téměř celém jejím obvodu doplňují arkády (podobné lze vidět např. I na hřbitově v Plzni, v Prostějove, ve Vídni či v mnohem menší míře na Malvazinkách…).

Podle astrologického přiřazení připadá na Vyšehrad znamení Štíra – není tedy divu, že mne to sem odjakživa táhne. Je to místo, které má esprit. V každém ročním období, za svítání i v noci.

Pro mne osobně má větší vnitřní sílu než Hradčany.

Je sevřenější, osobitější, méně vstřícný.

Má duši.

Reklamy

1 Comment

  1. No, od dob napsání tohohle příspěvku se pár věcí změnilo. Např. nejezdím už sedmičkou – lepší je to komplet pěšky. A jinak… dnes jsem tam byla zas…je tam nádherně. Ad DQ – zrovna včera jsem četla krásnou větu: „… Remember dear old Don Quixote, viewing the world with love. He saw many beautiful things no one else saw. Try being dear Don Quixote for a day.“ (Bernie Siegel) Jeden den… to se přece dá, no ne?

Komentáře nejsou povoleny.