John Ashbery – Autoportrét ve vypouklém zrcadle

… a často též nikdo si nevšiml počátků,

jako by příběh mohl posouvat své pěšce

takto diskrétněji a nedbat přitom

mezí běžného zdraví a rozumu,

 

aby jiným způsobem vložil

svou skutečnost do obrazu. Vtiskla se,

musí tam být. Obracíme tedy list

a myslíme na počátek. Nic víc.

 

K téhle knize mám hodně osobní vztah. Přestože jsem se s ní původně setkala v podstatě náhodou (ano, náhody neexistují, já vím) – šlo o dar typu „Kup jí NĚJAKOU knížku, stejně furt čte“ – propadla jsem jí od počátku a celé roky se k ní znovu a znovu vracím.

Když John Ashbery publikoval svou první básnickou sbírku Některé stromy (Some Trees), nebylo mu ještě ani třicet.

Specifický způsob výstavby verše, to, jak autor opomíjí veškerou zaběhnutou logiku, si od čtenáře  žádá ani ne tak pekelné soustředění či do hloubky jdoucí informace, jako spíš schopnost oprostit se od zatuhlých myšlenkových schémat.

V Ashberyho podání je báseň složitým, zároveň ale pozoruhodně živoucím záznamem reality… Čtenář – pokud nemiluje rébusy a hádanky – je záhy konfrontován se zdánlivě civiliním jazykem naplněným jinotaji.

Za nejznámější dílo lze považovat sbírku Autoportrét ve vypouklém zrcadle, inspirovaný malbou italského renesančního malíře Parmigianiho. Ashbery za ni kromě jiného získal i Pulitzerovu cenu.

Dosud jediný český výbor z Ashberyho poezie vyšel v překladu Pavla Dominika v Odeonu roku 1989.

Chci říct, můžeme se shodnout ve smyslu, a přesto se míjet.

A umírat náhle není malé, zlé ani nízké…

 

Reklamy