Na-jednou

I.

Tak dávno: Najednou to slyším: být naštvaný nestačí. Najednou se vidím – stojím pod nejjasnějším myslitelným sluncem tohoto listopadu; tam někde hluboko uvnitř svojí malý šišatý hlavy (Neříkej, že je VELKÁ, nebo mě fakt naštveš) – a křičím.

Je to křik člověka, který se právě probudil v potápějící se lodi. Je to křik, který nechce a nemůže nic řešit – prostě jen je.

Nese se prostorem a mně už není jedno, jestli posloucháš – anebo ne. Už mi to není… fuk. Volám tě, bez blbých slovních hříček; volám a chci navázat spojení. Aspoň se pokusit. Volám Tě: vracím jen ozvěnám Tvá vlastní slova,obtížená jmény a cizím dechem…

Loď zasažená hluboko zející ranou nezadržitelně klesá ke dnu

II.

Chtěla jsem to poslat dál. Vykřičet kusy toho příběhu do průvanu smrdutého vzduchu v hlubinách trasy C. Sjížídm páteří města směrem ke kostrči – a teprve poté, uprostřed pohybu, uprostřed nádechu, uprostřed toho všeho – strnu. Omráčená možností odpoutat se otisícinu dřív než dav a nastoupit... úplně jinou cestu. Napsat Ti to krví –

V hlavě mi pluje osamělá kra věty Eště jeden fernet prosím… Silnice v noci. Lezavý pokus o námrazu. Záblesky světel v dálce. Už nemůžu. Tma. Konejšivý pohyb karavany. Doleva, doprava… sen. Povědomý hlas: To bude dobrý –

Nebude. Není. Nic není dobrý. Jazyk je především prostředkem odporozumění. Vyfukujeme slova jako kouř, bubny víří a smíření nepřichází –

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: