Otevři oči

Moje matka nikdy neviděla moře. Těžko uvěřitelné, ve věku masového cestování.

Vím, že si to přála, a tohle přání mi tady po ní zůstalo.

Zavřu-li oči, stojím na břehu oceánu. Tluče mne to sprškami ledové vody, hukotem, mrazivým větrem. Přiznáním, že se na mne vždycky dívala z dálky. Jako na to moře, jako na zázrak.

A já nechápala, že bych se mohla přiblížit, že bych se mohla chtít přiblížit.

Na provázku jména jsem utíkala dál a dál. Trpělivě držela druhý konec v unavených prstech… až usne a vyklouzne jí, budu volná. Tolik jsem o tu volnost stála…!

Bylo to jako snít o létání a pak si to konečně… vyzkoušet.

Přehoupnout se přes parapet a zamávat křídly.

Rozbila jsem si hubu.

Bolí.

Zkusím to znova.

Jenom ji prosím: Otevři oči a vstaň.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: