Možná, že

na špici nebe jako vždycky vázne

odrobek stesku a neumytá noc

posouvá kameny hodin

jako bys dávno věděl –

kudy
 

procházím

zakrytá malou krysí rošádou

tak nějak s vědomím že nedohráno

v podpaží arkád chladne mramor

prachem jenž tlačí víčka

bláznům níž

když naposledy

třaslavý kompas vystřelí

zbytečný útěk nad oběžnou dráhu

ten suše šelestivý

výsměch bohům

naplní mimoděk

pootevřená ústa přání

kypícím neskutečným zpěvem –

jediná hvězda

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: