Na některé věci

Kolik toho ne-vidím.

Pro tenhle večer zastavěnej knihama… vášnivě osamělá, a přesto znovu typicky, skoro osobitě polovičatá: žádná migréna, jen prachsprostá bolest hlavy. Co na tom, že trvá už třetí den. Žádná deprés, prostě je mi smutno.

Nothing Compares.

Ve snu: položím ucho na Tvou hruď. Tak blízko, tak blízko, až to zabolí. O tomhle bych za bdělého stavu vůbec mluvit nechtěla, tak jako normálně neřeším nákupy botek a parfémů – přestože se voním a obouvám docela pravidelně – ne, tohle ne.

Střešní okno na obzoru znovu září do noci.

Ale dnes ještě není tak pozdě.

Na některé věci.

Zpátky k tomu dotyku. Teprve teď, obestavěná Brehmovým Životem zvířat, Motivačními rozhovory, Kelty a Moderní rétorikou… vím, co Ti musím jednou říct. Ach Bože, žádný z těch velkohubě vděčných veledíků, žádný strach. Žádný prázdný, zbytečný emotikon na samém konci řádku – aby jako bylo jasno.

Tak nějak neopatrně sním, že tu větu jednoho dne dokážu formulovat. A že bude pochopena právě tím jedním způsobem.

Že to bude věta. Jako cesta… po které kráčíš zprava doleva a já… světe div se, přesně opačným směrem. Tak to teda ne!!!

Pokožka naplněná projevy života nic z toho neví.

Buší to pod ní široce, tlumeně, pravidelně. Skoro se daří podlehnout iluzi, že tohle je nafurt. Svině sen.

Třídila jsem knihy. Zítra, nejpozději pozítří musím do knihovny. Celý týdny jsem se pokoušela číst Dítě Boží od McCarthyho… nebavil mě. Blbý výraz – prostě mi to nešlo. Mohla za to Cesta. Moje zaslepenost tím jediným příběhem. Roztěkanost. Zašívání podprsenek z H&M. Kreslení přitroublých pokusů o komiks, v nichž kolektivní neoblíbenec hraje nevděčnou a věčnou hlavní roli.

Zítra ho musím vrátit, dítě Boží, brutální příběh Jiné (vnitřní) Zimy.

I když to tak nevypadalo, nejspíš ho nevrátím nepřečtený.

I kdyby na to měla padnout celá noc.

I kdybych zítra usnula zas po mnoha letech v tramvaji a probrala se tam, kam už nikdy nechci dojet… před tím domem, pár kroků od mostu, který nepřestávám překračovat v myšlenkách.

A to jsi ty – tohle všechno – to, co spí kdesi v parapetech temných oken. Tam. Kdekoliv, jen ne blízko.

Nakonec, těch zářících je stále ještě přesila. Ještě je brzo.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

komentáře 4

  1. nejlépe se obkládá dětským leporelem, dá se rozložit.

  2. … obkládám se ze zbabělství – aby TO tak nebolelo …

  3. Blahoslavení knihami obložení …
    Já poslední dobou ani nečtu, ani netřídím.

  4. To je jak s tou knihou – prostě to zkusit dočíst do posledního písmena. Včetně doslovu.

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: