Na některé věci

Kolik toho ne-vidím.

Pro tenhle večer zastavěnej knihama… vášnivě osamělá, a přesto znovu typicky, skoro osobitě polovičatá: žádná migréna, jen prachsprostá bolest hlavy. Co na tom, že trvá už třetí den. Žádná deprés, prostě je mi smutno.

Nothing Compares.

Ve snu: položím ucho na Tvou hruď. Tak blízko, tak blízko, až to zabolí. O tomhle bych za bdělého stavu vůbec mluvit nechtěla, tak jako normálně neřeším nákupy botek a parfémů – přestože se voním a obouvám docela pravidelně – ne, tohle ne.

Střešní okno na obzoru znovu září do noci.

Ale dnes ještě není tak pozdě.

Na některé věci.

Zpátky k tomu dotyku. Teprve teď, obestavěná Brehmovým Životem zvířat, Motivačními rozhovory, Kelty a Moderní rétorikou… vím, co Ti musím jednou říct. Ach Bože, žádný z těch velkohubě vděčných veledíků, žádný strach. Žádný prázdný, zbytečný emotikon na samém konci řádku – aby jako bylo jasno.

Tak nějak neopatrně sním, že tu větu jednoho dne dokážu formulovat. A že bude pochopena právě tím jedním způsobem.

Že to bude věta. Jako cesta… po které kráčíš zprava doleva a já… světe div se, přesně opačným směrem. Tak to teda ne!!!

Pokožka naplněná projevy života nic z toho neví.

Buší to pod ní široce, tlumeně, pravidelně. Skoro se daří podlehnout iluzi, že tohle je nafurt. Svině sen.

Třídila jsem knihy. Zítra, nejpozději pozítří musím do knihovny. Celý týdny jsem se pokoušela číst Dítě Boží od McCarthyho… nebavil mě. Blbý výraz – prostě mi to nešlo. Mohla za to Cesta. Moje zaslepenost tím jediným příběhem. Roztěkanost. Zašívání podprsenek z H&M. Kreslení přitroublých pokusů o komiks, v nichž kolektivní neoblíbenec hraje nevděčnou a věčnou hlavní roli.

Zítra ho musím vrátit, dítě Boží, brutální příběh Jiné (vnitřní) Zimy.

I když to tak nevypadalo, nejspíš ho nevrátím nepřečtený.

I kdyby na to měla padnout celá noc.

I kdybych zítra usnula zas po mnoha letech v tramvaji a probrala se tam, kam už nikdy nechci dojet… před tím domem, pár kroků od mostu, který nepřestávám překračovat v myšlenkách.

A to jsi ty – tohle všechno – to, co spí kdesi v parapetech temných oken. Tam. Kdekoliv, jen ne blízko.

Nakonec, těch zářících je stále ještě přesila. Ještě je brzo.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

komentáře 4

  1. nejlépe se obkládá dětským leporelem, dá se rozložit.

  2. … obkládám se ze zbabělství – aby TO tak nebolelo …

  3. Blahoslavení knihami obložení …
    Já poslední dobou ani nečtu, ani netřídím.

  4. To je jak s tou knihou – prostě to zkusit dočíst do posledního písmena. Včetně doslovu.

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: