Evžena Harvanová a ti druzí

Mohu se mýlit – samozřejmě. Mohu se dopustit dezinterpretace – tak snadno, jako když sfoukneš poslední chmýrko z pampelišky. Takové je riziko… snění na slepo.

Domýšlení osudů lidí, které nikdy nepotkám.

Vlastně jsem už dávno chtěla říct, že hřbitovy jsou skvělé místo k přemýšlení. Snění. Nepodloženým  – a možná právě proto tak lákavým – fabulacím.

Z některých dat a jmen na náhrobcích se příběh skládá sám. Praděd a prabába, děd a bába, do toho sem tam přiženěný strýc či teta, a další linie… člověk úplně vidí před sebou, jak se ten genealigický strom větví a navazuje.

I tady samozřejmě kráčím po nejisté půdě. Nemám se koho zeptat. Nemám nakonec ani nárok  se ptát. Co je vám do toho, mohli by se bránit. A právem.

Mohu se mýlit, a přesto znova vstupuju na třasoviska příběhů skrytých za jmény a daty. Pampeliška blýská oplešatělou hlavou –

Dívám se do té tváře. Evžena zemřela sotva dvouletá. Soudě podle rozměrů a osazení hrobky, na níž jsem její fotografii objevila,  se nenarodila do nijak skromných poměrů.  Z oválného portrétu hledí  zamračené dítě s načesaným kohoutem vlasů a podivně hořkým výrazem.  Snad je to datem jejího narození – konec léta 45 – snad za to může skutečnost, že kromě toho specifického výrazu kolem úst, který je patrný i na další jedné fotografii,  nemá s rodinou zde pohřbenou žádné zjevné pouto… Žádná zdrobnělina obvyklá na náhrobcích dětí, žádný projev smutku či citu. Prostě se zařadila mezi dvě jména, jako když zasuneš nedočtenou knihu hluboko do regálu knihovny. Knihu, která příliš nenadchla. Knihu, kterou z neznámého důvodu nemůžeš vyhodit nebo někomu darovat. Zároveň ji však odmítáš mít na očích, dnes a denně pohledem zakopávat o vzpomínku –

Nemohu se zbavit dojmu, že tohle dítě nebylo moc vítané. Co asi viděla ve chvíli, kdy fotograf stiskl spoušť? Řekli jí: Pozor, vyletí ptáček? Kdo u ní sedával, když nemohla usnout? A kdo u ní byl, když…?

Je snadné… vytvářet konstrukce příběhů, které spíš nežli o ní budou hovořit o mně samotné. Ostatně, takové jsou všechny příběhy, které vyprávíme. Chtě nechtě se v nich odráží kus našeho já.

I tehdy, nejsme-li tak zcela přítomni. Možná tohle je ten důvod, proč  si její život domýšlím důkladněji, než bych měla. Nakonec… se tím alespoň trochu naplňuje význam těch fotografií. Vrací to tvar těm tisíckrát omletým frázím o nezapomínání.

Dokud se někdo dívá, dokud lze připomenout jméno… jsou tady. Někteří víc než tenkrát.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

1 komentář

  1. Prostě se zařadila mezi dvě jména, jako když zasuneš nedočtenou knihu hluboko do regálu knihovny. Knihu, která příliš nenadchla.

    nemám slov.

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: