Být či nebýt matkou

Ať už se rozhodnete pro anebo proti, nikdy nemůžete mít oboje zároveň. V tom jsou si západní i orientální kultura naprosto rovny.

Zatímco východní společnosti mají k rodičovství a plození dětí zhusta velmi pragmatický vztah, na západě se v posledních desetiletích stávají děti a vše, co s nimi souvisí, modlou, z níž jde tak trochu strach. Bezdětnost je považována za tragédii, a okolím dotyčné z mnoha stran přetřásána. Pojem „biologické hodiny“ – tedy věk , v němž většina do té doby rozumných a poměrně racionálně uvažujících žen náhle propadne panice a dělá často „psí kusy“ k získání vhodného genetického dárce – se (aspoň podle mého názoru) stal jedním z nejodpornějších klišé naší doby.

Celkem přesně ji však charakterizuje.

Jste-li bezdětná žena ve věku pod třicet, nesluší se říci, že nechcete děti: z toho vyrosteš, řeknou vám. Případně – jen počkej, až potkáš toho pravého. A posledním strašákem jsou právě ty proklaté, milionkrát omleté „biologické hodiny“. Je-li vám víc než třicet, postup je téměř stejný, jen už se jaksi nedoufá, že z toho vyrostete.  V případě, že jste se přece jen nějak mimochodem domohla i potomstva (je to divné, ale některé ženy se opravdu o podobnou věc nemusí snažit, ba právě naopak, čím víc je děsí, tím vyšší je pravděpodobnost, že otěhotní  i pouhým pohledem na partnerovo k plození připravené tělo…)… tedy – dětičky by byly, ale nejsou adorovány?

Ne že by snad úpěly o hladu ve sklepení stoletého činžáku, prostě jen odmítnete učinit z nich o všem rozhodující božstvo, podřídit jim chod celé rodiny a návdavkem skučet nadšením nad každým dalším lidským mládětem v okruhu deseti kilometrů? Ó, pak je teprve všechno špatně! Říká vám něco pojem krkavčí matka? Což?

Taková necita by si přece děti neměla vůbec pořizovat…!

Aby bylo jasno – jsem matkou už nějakých dvacet let. Můj potomek to neměl se mnou vždycky úplně jednoduché.  Přesto můžu odpřisáhnout, že (jakkoliv to tak často nevypadalo), jsem celé ty složité roky měla na zřeteli především jeho prospěch.

Zaujímal v mém životě různá místa a role, a jednou se nestal nikdy: nikdy nebyl  Malým Bohem.

Nelituji jediného dne. Ale umím si představit i to, že bych nikdy dítě neměla. A soudě dle knihy Být či nebýt matkou, vydanou nakladatelstvím Volvox Globator v roce 2010 (anglický originál vyšel v Kanadě roku 2006) zdaleka nejsem jediná.

Kniha nabízí formou sborníku dvacítku esejů na téma mateřství a jeho případného naplnění, na to, jaké to je, když se člověk této role vzdá, ať už souhrou okolností anebo vlastním rozhodnutím.

Na první pohled je to spíš záležitost psaná ženami a pro ženy, ale upřímně –  pokud by se našel muž, který by dokázal těch 290 stránek přečíst a udělat si na ně kritický názor, bylo by to skvělé téma k diskuzi. Přece jen – jakkoliv v rozhodnutí mít či nemít dítě má právo veta výhradně žena, na přípravu toho náročného projektu, ničivého i zázračného zároveň, jsou zapotřebí vždy oba partneři.

„Když se lidé rozmnožují, vytvářejí nové lidské bytosti, které mají naplnit jejich vlastní sny, naděje a
potřeby. Přála bych si, aby popřemýšleli o svých potenciálních dětech a
zamysleli se nad tím, co jejich zplození obnáší. Sním o tom, že potenciální
rodiče zavrhnou sladké nic a svoji lásku a energii věnují něčemu hořkosladkému:
dětem, které již na této planetě žijí, svému vlastnímu zanedbanému já, lesům a
oceánům a řekám, které byly poškozeny generacemi lidí. Pak by možná to
reprodukční šílenství skončilo. Noční můry o dětech by byly pryč.“

/Sarah Leavittová/

„Rozhodnutí mít dítě – je závažné. Rozhodnete se nechat své srdce navždy
kráčet mimo své tělo.“

/Elizabeth Stone/

„Do země a kultury mateřství vede jen jednosměrná trať a já jsem si odjakživa radši kupovala
zpáteční lístky.“

/Candace Fertile/

Reklamy

7 Comments

  1. Jen bych ještě dodal, že zpěvačka Marta Topferová v jednom rozhovoru řekla, že kdo by chtěl mít víc dětí, než jedno, měl by adoptovat, vzhledem k tomu, kolik že je nás moc.
    S tím nemůžu než souhlasit. Koneckonců, kolik dětí u nás „hnije“ po děcákách, kolik dětí potřebuje pomoc po celým světě a nikdy se jí nedočká, to je vostuda, to je ten „nejvyšší stupeň evoluce“? Chá…

    Zároveň je fakt, že kdo se rozhodně pro bezdětnost jen proto, aby ho nic nerušilo v individualistickým konzumerismu, až tak ničemu moc nepomůže… ačkoliv… matematika napovídá, že furt lepší, než konzumerismus provozovanej celou rodinou.

  2. V době, kdy atakujeme i se svejma nároky sedmou miliardu, nemůžu než hlasovat pro další mohutný snižování porodnosti, jakkoliv to může znít krutě (vynechal bych z něj nárůdky, který by naň vymřely). Jinak za chvíli nebudeme mít do žlabu ani ten suchej kameň a vymlátíme se v boji o poslední tento. I když by to přineslo generační nerovnováhu, pořád jde o menší zlo. Popravdě řečeno, vyhlídky do budoucna jsou (a to hlavně díky našemu přemnožení, přiznejme si) nejspíš takový, že je mi do breku nad každým děckem, který teď přichází na svět. Kdoví, co ho čeká 😦

    Řeči typu, že bezdětnej člověk je neúplnej a neví, co je to láska, mě obzvlášť děsí. Většinou taký moudra padaj většinou právě z těch militantních matek, který svejm dětem opičí láskou nevědomě ubližujou. A který jsou kdykoliv připravený sejmout celej svět, jen aby do svýho potomečka nahustily zase o trochu víc svýho ega. Tímto článkem nechať se necejtí dotčeny matky moudřejších hlav, před těma klóbrc dolů (a vysoce oceňme, pokuď moudře nemaj tři děti a víc).

    „Když se lidé rozmnožují, vytvářejí nové lidské bytosti, které mají naplnit jejich vlastní sny, naděje a
    potřeby. Přála bych si, aby popřemýšleli o svých potenciálních dětech a
    zamysleli se nad tím, co jejich zplození obnáší. Sním o tom, že potenciální
    rodiče zavrhnou sladké nic a svoji lásku a energii věnují něčemu hořkosladkému:
    dětem, které již na této planetě žijí, svému vlastnímu zanedbanému já, lesům a
    oceánům a řekám, které byly poškozeny generacemi lidí. Pak by možná to
    reprodukční šílenství skončilo. Noční můry o dětech by byly pryč.“ … Vivat! Vivat! Glóóryja!

    (Autor tohohle vzkazu adoptoval několik opuštěnejch a týranejch domácích zvířat. Rozmazluje je až na hranici blemcavýho nevkusu :D.)

  3. ahoj Jirko,
    dekuji za tvuj nazor. Volba je luxusni zalezitost, a nejedna se o penize. A jak uz rekla Cocco Chanel, ze opakem luxusu neni bida, ale volgarita, tak je to k zamysleni. Co tim chci rici je jen to, ze volba z mnoha moznosti, at uz zivotnich nebo komercnich, je otazka hlavy a ne plne penezenky.

    Moje prvni dcera se mi narodila az 34 letech, a to jsem byla uz „starou kozou“ a s hlavou na tom pravem miste (myslim).
    Co se tyce volby, maji opravdu dnesni mladi vetsi moznosti nez to bylo tehdy.

    Diky materstvi pomalu a jiste jsem schopna pochopit moji matku, moje rodice, uvedomuji si, jak nas „vypiplali“ podle sveho nejlepsiho svedomi a promitam si to do svych denodennich situaci. Kdo zvoli, paklize muze, a neni matkou, se ochuzuje, IMHO, o tuhle retroaktivni dimenzi a nejenom. Myslim, ze je asi vyhodnejsi si to maldi uzit a pak zalozit rodinu nez to udelat obracene, zalozit rodinu hodne maldi a pak zacit zit naplno nebo jinak apod a do toho zatahnout potomka, a pri tom vsem ho pak vest. Tak nejak se mi to jevi, nazvala bych to rozumovou uvedomelou volbou. No, bude se mi starnout veseleji s ditky.
    Jak se to tobe jevi?

  4. Leni, díky za komentář. Určitě s Tebou souhlasím v tom, že mateřství dává životu další rozměr – a jak už jsem napsala v článku – nelituju jediného dne.
    Na druhou stranu je mi sympatická snaha autorek dát zaznít i opačnému názoru, protože to je hlas, který v té většinové vřavě kolem potomstva, dětiček a rození (co si budeme namlouvat, pro spoustu firem je to nezanedbatelný zdroj příjmů) poněkud zaniká.

    Trošičku závidím „mladé“ generaci, že má možnost zvážit svá rozhodnutí na základě mnohem širšího pohledu na svět, než jsme měly my. (To „y“ na konci je záměrně :-))
    (Ovšem i nepřeberné množství možností může být pastí, když to zjednoduším – znáš to, dokud měli v obchodě jediný druh chleba, nebádali jsme a radostně snědli, co bylo. Dneska stojíš bezradně před regálem, z nějž si můžeš vybrat nespočet druhů – a najednou NEVÍŠ… Nevíš, který chceš, nevíš, zda chceš vůbec nějaký. Toho jsme většinou zůstaly okolnostmi ušetřeny….).

  5. ahoj Jirko,
    diky za prispevek, moc zajimave.
    Do te doby, nez se mi narodila moje prozatim prvni dcera, tak jsem mela hruzu z reprodukcniho mindraku stoleti.
    Musim rici, ze po tom vsem, co jsem mela moznost zazit a vyzkouset, je to ta nejkrasnejsi vec, ktera me naplnuje. Takova nova dimenze, byt matkou. Laska, stesti, penize, bohatsvi, uspech nebo krasa proste casem pominou.
    @biancabella
    souhlasim, bud anebo. A se vsi paradou!

  6. Jenomže ono to „reprodukční šílenství“ může být myšleno i v souvislosti jiné než kvantitativní – podle mého pohledu to lze vyložit i tak, že se řada lidí na „reprodukci“ vlastních genů nezdravě upíná, ať to stojí, co to stojí. A to je leckdy šílené, ať už se to děje kdekoliv na světě, v Indii, Rumunsku nebo U.S.A.
    Jinak s Tebou souhlasím.

  7. Rodičovská zkušenost je nesdělitelná, jak pravila Panna Marie. Nerodič tedy postrádá základní životní zkušenost (a neříkám, zda je to dobře nebo špatně). Z toho zřejmě vycházejí i ty útrpné stereotypní pohledy, kterými si musejí projít bezdětní. Přiznávám, že je sama podvědomě vrhám, občas. Setrvačnost. Časem si na to lidi zvyknou, tak jako si zvykli na to, že homosexuály není třeba léčit (alespoň teda mimo USA) a že lze ženám přiznat právo volit. Sociologické změny probíhají šílenou rychlostí, řekla bych, čím dál větší, ale to je na dlouho.
    Kdo děti nechce, ať si je nemá. Ten, kdo chce děti, ať je má, a ať se o ně náležitě stará. (Náležitě znamená tak, aby si na smrtelný posteli mohl upřímně říct, že to dělal, jak nejlíp dovedl, a neudělal příliš kopanců.)
    Čemu bych se zuby nehty bránila, je termín „reprodukční šílenství“ – v době, kdy klesá porodnost i v zemích jako je Brazílie je to opravdu nešťastně zvolené slovní spojení.

Komentáře nejsou povoleny.