Rybičky s hořčicí

Dát si kyselé rybičky s hořčicí a zapít to ledově vychlazeným mlíkem pro mě jaktěživo nebyl problém. Stejně tak jako červená řepa a na ni pribiňák. Nebo mnohem později zmrzlina se šlehačkou, pivo a lentilky. To bude tím, že máš kachní žaludek jako děda, říkávala máma.

Často nás srovnávala. Moc mě mrzelo, že jsem ho nikdy nepotkala osobně. Zemřel patnáct let před tím, než jsem se narodila. Přesto jsem z jejího vyprávění mívala pocit, že stačí dojet do Myštěvsi a on tam jako vždycky bude, aby mi potvrdil, že se opravdu tak ohromně podobáme… Děda se svou dřevěnou nohou, placatou čepicí a  cigaretou ubalenou vlastnoručně z tabáku pěstovaného za senkruvnou. Jako bych ty pytlovité kalhoty s kšandami a věčný ironický úsměv znala i odjinud než jenom z několika fotek. Jako bych se už už mohla nadechnout té vůně, kterou kolem sebe šířil. Vůně sena, tabáku, chlebem vonícího potu a suchého dřeva. Vůně tvrdohlavosti a schopnosti jít vlastní cestou, ať už na to ostatní říkají cokoliv.

Cholerický, milující a nesnesitelný. Naprosto neodolatelný. Takový byl podle mámy, jeho nejmladší dcery. Fotografií se dochovalo žalostně málo. Jedna přenesená na porcelán zdobí náhrobek. Na druhé oře se dvěma kravami pole. S tou dřevěnou nohou vypadá jako válečný hrdina.

Dlouho jsem věřila, že jím i byl. A patrně nejen já – 

No, jak se to vezme, řekne máma.  Ve slabé chvilce mi svěří historku, jak děda v dobách, kdy nebyl ani dědou, ba ani otcem, a kdy mu – řečeno slovníkem jeho vrstevníků – eště teklo mlíko po bradě… jednoho šeredného podvečera v hospodě poněkud přebral.  Poněkud dost. I na svůj limit víc než jen dost. Po cestě domů se už za šera přimotal do cesty projíždějícímu povozu a jakkoliv se říká, že nad každým ochmelkou bdí anděl strážný dvojnásob důkladně, ten jeho se tehdy patrně někde zapovídal. Následkem úrazu byla sněť v noze a pozdější amputace. Což ovšem neznamenalo, že by se nějak zklidnil nebo změnil způsob života. I když, kdoví, kam by ho jeho neklidná povaha zavála, mít obě nohy zdravé.

Jen přes mou mrtvolu, prohlásil o několik let později babiččin bratr, když zjistil, že  tenhle  Futera, bláznivý malorolník s dřevěnou nohou, bolševik smrdící krejcarem, má v úmyslu oženit se s jeho sestrou. A že to učinil, jakkoliv  potenciální švagr vyhrožoval odchodem z rodné vsi. Na svatební fotce hledí děda vzdorně a vyzývavě. Protézu, kterou nijak neskrýval, pro tuto chvíli decentně halí nohavice svátečních gatí. Babička má naopak zasněný, téměř laní pohled. Cholerický, milující a nesnesitelný. Naprosto neodolatelný. Takový byl asi nejen pro mámu. 

Urputný ateista. Nepoddajný se sklony k autokracii, alkoholismu a karbanu. Plný nadšení pro všechny ty ničivé novoty šířené pokoutně poslouchaným rozhlasem. Babička to s ním neměla jednoduchý. První dítě jim zemřelo. Jíst vždycky nějak bylo co, přestože chleba se pekl jednou týdně, a musel vystačit a brambory nikdy nedorostly ani do velikosti pěsti. Drsná doba před penicilinem a insekticidy. Úplně na konci seznamu, zahrnuta v položkách věcí, co nejsou až tak podstatné, je chudoba, tuberkulóza a úmrtí krátce po padesátých narozeninách.

Děda přežil babičku o několik málo let. Stihl toho za tu dobu ještě dost – spoluzaložit „družstvo“, propagovat Stalina, proklínat Gottwalda, oplakávat Stalina a znovu proklínat Gottwalda, toho neschopného násosku, vykládat za pivo budoucnost z mariášových karet a nestoudně lhát, že zítřek bude už jen dobrý… pochopit, že Stalin nebyl o nic lepší nežli Gottwald… a že budoucnost, poté, co dědu v okresní nemocnici uspali, otevřeli a zase zašili… je jen stále vyšší dávka morfia. A zaplaťpámbu za to, řekl možná.

Jedno je jisté – svou urputností strčil všechny diagnózy do kapsy, a žil namísto několika hodin dlouhé tři měsíce. Nepotřeboval si vyložit karty na to, aby věděl,  že  tuhle bitvu nelze vyhrát… V těch posledních dnech už mu stačil jen pytlík tabáku, pivo k snídani a trocha melty přes den. Umřel na zápraží chalupy, kde prožil celý život, ve studeném podzimním slunci, daleko od všech bíle povlečených postelí a injekcí proti bolesti.

Kéž by tak stačilo opravdu jenom dojet do Myštěvsi a za hospodou odbočit směrem k lesu vlevo. Kéž by tam aspoň jednou na mě počkal, se svou dřevěnou nohou a věčně zhaslou fajfkou nebo cigárem v levém koutku úst. Na tolik věcí bych se ho potřebovala zeptat beze slov… tolik mu toho říct. To, že pro mě byl a bude víc nežli válečným hrdinou. Byl tím, kdo to nevzdal. 

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: