O některých dnech, vyhraných sázkách a vůni lučních kopretin

/Martě N./

Některé dny jsou prosvícené zvláštním světlem, které – jak tak zalévá všechno nepopsatelným jasem – nevidíme a které pochopíme až v dlouhém, teskném ohlédnutí, s pachutí kradených bonbónů v ústech. Některé dny žijeme více, než v ty druhé. A pak přijdou ty třetí – a my to třeba konečně pochopíme.

Dívám se zpět a vidím sametovou, vpravdě nádhernou, sladce vonící broskev ležící na psacím stole, za kterým dosud nikdo nesedí. Marta už zas zaspala… a tady na ni čeká… Pokradmý dárek. Jindy je to hortenzie, upytlačená ve farské zahradě, stojící poněkud potupně v lahvi od kečupu. Někdy jen úsměv… nečitelné slovo na odchodu. Obrázek. Báseň. Citát.  Těžko říct, jestli to vůbec registrovala, na obdivné pohledy byla zvyklá.

Některé dny jsou plné shod okolností i míjení uvnitř setkání. Byli jsme tři. To je na vztah, má-li být dostatečně dlouho plný napětí a nejistot, tak akorát. Marta, Bohoušek a já.

Představ si konec osmdesátých let ve městě, které má blíž k vesnici než k metropoli. Ve městě, jež je spíše městečkem, malinkou pěstičkou zdviženou proti věčně šedivému nebi. Projdeš-li ulicemi, najdeš jedny Domácí potřeby, pět hospod, dvoje kadeřnictví… pár dalších obchodů a na náměstí knihovnu.

Knihovnu s kumbálem, kde se kouří (v době, o níž píšu, je dosud normální kouřit i na poradách a schůzích…), knihovnu, kde vládne iluzí železné ruky ředitelka s výmluvnou přezdívkou Medúza a nemožnými plastovými klipsy v ušních boltcích. Ultrakonformní bezpohlavní bytost s vědeckým světovým názorem a prudkou nenávistí k jakémukoliv vybočení z normy. Náš společný nepřítel.

Ta vůně knížek, nových i ohmataných smísená s odérem mleté kávy, leštěnky a Martiných cigaret mi utkvěla v paměti dodnes. Byla to jedna z mých prvních praxí. Město samotné jsem nenáviděla od prvního okamžiku, ale knihovně jsem s velkorysostí puberťáků udělila výjimku. I přesto, že mi Medúza zadávala zjevně zbytečné úkoly. Vytřídit archiv, přepisovat upomínky, seřadit vrácené knihy… Augiášovy chlévy nováčků.

Vzpomínka prosycená vůní kávy –  rovnám debilní Rudé právo, štosy a štosy šustícího papíru, ruce černé jak od vagonu uhlí. Marta sedí u stolu, na který za pár dní rozechvělá položím tu broskev, a píše druhé upomínky. Ohlédnu se od regálu, do kanceláře s jejím stolem je vidět přesně tolik, abych zachytla pohled na nabízenou cigaretu.

Představ si holku, který za pár měsíců bude sedmnáct, a doteď žila v ulitě, o níž neví, zda se jí chce zbavit. Představ si ji, jak nasává ten nový vnější svět – tu vůni tělesného pižma, lehce nahořklou, ale ne nepříjemnou, jako když rozemneš v prstech listí vlašského ořechu. Čichá ji jako opilá. Nenápadně i zcela očividně ZÍRÁ. Chvíli se připitoměle usmívá, a vzápětí brečí. Kdykoliv zavře oči, vidí JI – výrazný profil, sluncem zesvětlené vlasy lemující tvář s prvními stopami vrásek, temně hnědé oči… Ani je zavírat nemusí, a vidí – štíhlé prsty obklopené věčným závojem cigaretového dýmu. Levý prostředník obtížený stříbrným starožitným prstenem. Pronásleduje ji jako stín. Poprvé vnímá něčí přítomnost jako cosi, čeho se nemůže nabažit.

A pak je tu ten třetí. Bohoušek. Vystudovaný kunsthistorik odklizený okolnostmi na místo učitele kreslení a dílen jisté základní školy. Stejně jako já k Martě vzhlíží. Vypadá trochu jako satyr na fasádě jednoho domu v Komenského ulici, má stejný šibalský výraz a výrazný nos. Kdykoliv jdu kolem toho domu, vzpomenu si….

… no ano, pak je tu ten třetí: já. Kdykoliv Bohoušek přijde na kus řeči, motám se kolem. Do kafe mu hážu kancelářské sponky, do cigaret v nestřežených okamžicích propichuju dirky, takže netáhnou. Nevychovaně mu skáču do řeči, a ač netázána, dávám rozumy. Strpí to i po desáté, aniž by mě zabil nebo mi byť jen vynadal. Dokonce nás zve na pivo obě.

A my jdeme. Co na tom, že Medúza se pomine, až zjistí, že jsme zavřely o deset minut dřív – a že to zjistí, na to můžeš vzít jed –  táhneme s huronským smíchem do nedalekého hostince. Je to ten večer, kdy se později vracíme přes dávno spící město, Bohoušek nabídne každé z nás jednu paži, ale jak se tak motáme, zavěsím se nakonec do Marty, která čapne Bohouška z druhé strany. Jsem opilá pivem nebo tou vůní? Každým krokem vnímám její dotyk. Kéž bychom nikdy nedošli na náměstí, kde se naše cesty nutně dělí. Některé dny. Je to ta noc, kdy opilá maluju na zdi svého pokoje černá jablka a později cestou na záchod spadnu ze schodů tak pitomě, že rozrazím dveře do obýváku a srazím k zemi květinovou stěnu. Zatímco máma v bledě modrém županu smetá hlínu na lopatku a běduje nad stavem ibišku, co měl nasazeno na květ – a už nemá – vybaví se mi ona ořechová vůně.

Je to ta noc, v níž pochopím, že kdybych se mohla vydat všanc, tak to udělám. A že je dobře, pokud nemohu. Ráno mám hlínu ve vlasech, prsty černé od tuše a kocovinu… a nejasný pocit, že je něco jinak.

Ovšem, byla to ta noc, kdy jsem uzavřela nejbláznivější sázku svého života.

O co, že půjdu bosa z náměstí až na místní koupaliště. O co, že těch šest kilometrů ujdu jako nic.

A je tu další obraz. Silnice plná serpentin vede místy lesem. O mnoho let později právě na téhle silnici Bohoušek zemře následkem nesmyslné nehody. Já mu to furt řikala, pláče Marta, řikala jsem mu, ať vožralej na to kolo nesedá. Ať…

Mé boty k sobě toho dne bere ona – a nasedá do autobusu, aby na nás počkala v cíli. Na to, abych nešvindlovala, dohlíží Bohoušek osobně. S tím se jaksi nepočítalo, doufala jsem, že to bude opačně. Doufala jsem, že spolu budem samy. Že.

Chyba lávky. Slunce rozpaluje silnici i v lese, nikde ani kousek stínu. Netrénovaná chodidla už po půl hodině pokrývají syté puchýře. Těžko bych dala dohromady jedinou souvislou větu toho odpoledne. Snad ani nemluvíme.

V cíli nacházíme Martu v podezřele živém hovoru s místním playboyem Krejzou. Bohoušek se po dvou pivech zvedá. Možná chce, abych jela s ním, ale já vzdorně uhýbám pohledem a objednávám si třetí desítku. Už vím, co to je, ta vůně: nejsou to ořechy. Takhle voní luční kopretiny.

Po mnoha letech nad hrnkem turka u Marty v kuchyni vzpomínáme na ty časy. Bylo to zvláštní léto, jak z filmu, řekne a usměje se. Zapálí další cigaretu, a najednou, jak ohmataná karta, pleskne na stůl mezi námi její otázka: Tys ho milovala, viď?

Koho?

Bohouška…

Bohouška? Ne. NE. 

Můžu to říct. A nelžu. Kafe mám dopitý a my dvě se už možná nikdy nepotkáme. Tohle město leží navždycky mimo moje trasy.

Zatímco se obouvám a dopínám kabát, zatímco omotávám krk dlouhou šedou šálou, stojí ve dveřích připravená se rozloučit, připravená na cokoliv, kromě věty podobné spíš rébusu:

Kdepak Bohouška – TOHO jsem nemilovala nikdy

A pak jdu na autobus, v Komenského minu satyra s tím navždy stejným úsměvem. Oplatím mu ho.

Neptá se po důvodu. Ani nemusí.

Dobře ví, že jak se autobus bude vzdalovat městečku, vůně lučních kopretin nezmizí. Podobna neodeslanému dopisu na roky zapadlému pod postelí – dopisu, na který jsme marně čekali odpověď – mě možná trochu překvapí. Ale nepošlu ho, na to už je pozdě. A nebudu ho ani otvírat. Vím přece, co je uvnitř –

Reklamy