Výr.očí

Je to jen datum. Nedotčená. Je to jen pocit, pnutí číslic.

Vítr se opřel do náhradních jmen. Nevěř, že rajská zahrada – vlnitý plech sténá. Zákopy teček.

Záblesk na odchodu: mávám ti ulicí, ale ty míjíš jako zfanfrnělý Měsíc. Někde teď svítá.

Tady právě  tramvaj na konečné rozcápla všechny dveře jak unavená samice.

A vlastně to neznamená nic.

Ulicí, kde nebydlím, prochází hlouček Italů.

Na kopci na ně čeká hotel v parku načmáraném tužkou B7 a modrá smrtka čouhající z kulis.

Dnes už tě nepotkám. Dnes není dnes. Jsme poprvé.

Bláznivá loterie metá do života první odpojené.

Pomalu sedám na kamennou rampu. Bolí. Tma vrcholí v té divné písni z rádia. Do oken drnčí holomrazná zima, zkouším jen napsat krátký vzkaz. Lampy se páří podél pěšin; bublavě zhasínají.  Poslední okno křičí po dotyku.

Je to jen datum.

Zavřu světlo… do dlaně jako vzácný poklad.

A přísahám, že zmáčknu –

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: