Vlastně…

Vlastně jsem se mu chtěla vyhnout. Šinul se přede mnou mrazivým ránem.  Shrbená ramena  v ošuntělém, kdysi snad hnědém kabátě, na staré hlavě křivě posazenou beraničku. V levé ruce nesl dámskou kabelu z indické kůže.

Míjely ho hloučky lidí spěchajících do nedalekého business centra.

Zelenou dávno spolklo únorové šero. Naskočila červená, podobná té, jakou se na tašce usmíval bůh se sloní hlavou, Ganéša. Znám tyhle tašky, na počátku devadesátých let jimi Pákistánci a Indové zaplavili po orientálních novinkách hladovící český trh. Máma taky jednu měla, i když namísto Ganéši se na ní svíjela v podivně strnulém tanci desetiruká bohyně, jejíž jméno jsem zapomněla. Nosila ji celé roky, v rozích změklá kůže se krabatila a obrázek ztratil svou vlezlou razanci. Byla bych ji vyhodila, ale vždycky nějak unikla.

To ti to neni trapný, chodit s dámskou kabelou? Zeptala jsem se o mnoho let později táty, když jsem ho s tou taškou potkala ve městě. Vrhl na mne hořký pohled vdovce a neřekl nic. Trapně pak bylo naopak mně.

Tyvole, pomalejc by to nešlo? Řidič Superbu vyroloval okýnko a vztekle stiskl klakson.

Starý muž se ani neohlédl. Došla jsem ho a srovnala s ním krok.

A  – klaksony, neklaksony – těch zbývajících pět bílých pruhů přešla ještě o fous pomaleji než on.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

komentáře 2

  1. Děkuji!

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: