Věž

                      Je vysoká a chmurná. Ční jako temný falus v bledé krajině. Občas, když obloha sestoupí až k nížinám, noří se do ní, obloha sténá a hřmí a země se chvěje.

        Chvěje se i Věž…. A já taky. Možná ze všeho nejvíc. Sedím v koutě místnosti blízko pod střechou (aspoň soudě podle trámů na stropě a toho, jak silně ke mně doléhají zvuky deště) a naslouchám bouřce venku. Třetí den lije jak z konve. Nemám se koho zeptat, co to všechno znamená. Kdy to skončí. Pokud vůbec kdy. A proč se to děje.

        Nemůžu spát. Jíst už nemám co. Je mi zimazimazima. Vím, že dokud bude venku pršet, nikdo sem nepřijde. Mí dva věznitelé, Zelená Kapuce a Rudý Podbradek, nejsou zřejmě vůči živlům příliš rezistentní. Než by se namočili, nechají mě chcípat hlady a žízní.

        Maličkou místností protahuje mokrý průvan s vůní venkovního vzduchu.  I když si ani nepamatuju, jak dlouho tu jsem a odkud jsem přišla, ještě vím, co je to tráva, hlína, déšť… A jak voní…. Kroutím se chladem na ubohém pelechu v koutě proti dveřím. Řídká deka moc tepla neudrží.

        Často se ptám: Proč??? A: Jak dlouho ještě? Nejen, že nevím, jak dlouho tu jsem. Nevím už ani, kdo jsem. Kým jsem byla kdysi. Z mysli se mi začínají vytrácet slova. Marně se snažím vydolovat v paměti stopy svého někdejšího života Před Věží. Lidé, jména, vzpomínky. To všechno zmizelo. Ne naráz, ztrácelo se to postupně.  Jako by má paměť byla písčitou pláží omytou příbojem. Mohu se pouze dohadovat, jak jsem se jmenovala, kolik je mi let, jestli mě měl někdy někdo rád… a co to vlastně doopravdy znamená. A chybím mu teď?  Nebo taky sedí v nějaké podobné Věži a třese se zimou, bezmocí, vztekem….?

Nezlob, nebo… Rudý Podbradek nesnáší otázky. Fakt je, že Rudý Podbradek nesnáší patrně úplně všechno.

Nebo co? Co mi eště můžete vzít?

Ty nevíš….?! Ty vopravdu nevíš, co?

Dva a půl kroku sem, dva a půl tam. Jakkoliv je zavalitý, hbitě pochoduje po cele. Potí se. Funí. Nakonec prudce zavrtí hlavou, až se mu orosený zátylek zachvěje a zamkne. Pospíchá víc než jindy.

        Zelená Kapuce je tichý. Něčím mi připomíná krysu s chytrýma očima. Ne že bych neměla ráda krysy. Ale. Chytré oči a věčně hladové, mimořádně ostré zuby. Jednou přišel proti jejich zvyku i v dešti. Pršelo tehdy už několik dní. Měřil si mě divně. Jinak. Pohled plný žízně. Napjatý k prasknutí, jak struna. Něco z minula nechal přede dveřmi. Něco. Ach něco.

Pusť mě… škemrám. Stydět jsem se přestala už dávno.

Dívá se. Divně. Mlčí.

PROSÍM.

        Jako bych zkoušela šplhat po pavučině. Nic složitého, jsi-li pavoukem. Nejsem. Jsem moucha.  Blbá, nepozorná… chycená. Bez šance.

        Jo, moucha, to by sedělo. Mívám sny o lítání vzduchem. Bolavé povětrné sny, v nichž unikám úzkou škvírou v okně a letím. Volná a lehká… plachtím prostorem. Bohužel stále s tím vědomím, že za chvíli se budu muset vrátit. Ze všeho nejvíc se ten pocit podobá žízni – a tichu, v němž slzy kanou na klávesy a je to slyšet…

        Venku… v už zase strašně vzdáleném světě… se zatím modře stahuje opona dalšího dne.

        Nepřicházejí pravidelně. Čekám-li jednoho, přifuní druhý. Nahánějí mi strach. Kterého z nich se bojím víc? Nevím. Často mě navštěvují ve spánku. Ta možnost, že přijdou, že….mne nutí být stále ve střehu. Tolik bych si někdy chtěla doopravdy odpočinout, usnout pevným a teplým spánkem bez pachuti toho věčného třesu. Ale nikdo jiný tu se mnou není.

        Proč!? Jakým právem, kdo mi to vysvětlí, co jsem provedla…? Je tohle trest,  záchrana nebo jakýsi podivný výzkum? A jestli ne, tak co teda?

Buď ráda, že seš tady. Odsekne Rudý Podbradek na další várku mých stížností. Hladina vody v plastovém kanystru se blyštivě chvěje. Polykám slzy.

        Jednou jsem se probudila, uprostřed cely stála čerstvě donesená dávka zásob …a dveře dokořán. Nikde nikdo. Roztřeseně jsem vyskočila, dva, tři potácivé kroky, vrážím ramenem do stěny, bolí to, motá se mi hlava, ale jdu. Úzká chodba jako tubus vroubená spirálovitým schodištěm vede hluboko dolů do tmy. Šílený běh, spíš pád po těch strmých schodech. Míhání stěn, rezavá šedá… slábnoucí světlo. Vířím prach. Kašlu. Na obličej se mi lepí cáry staré špíny. Třesu se napětím i odporem. Musím to zvládnout! Mé malátné tělo dávno odvyklé pohybu mě zrazuje. Dolů, dál už nelze. V příšeří vidím malé dveře v zaobleném výklenku. Obrůstají je veliké, zakletým motýlům podobné pavučiny. Jak v nich hmatám po klice, suše praskají. Přemáhám nával hnusu a nořím se do nich oběma rukama, celým tělem… přece to musí povolit, cloumám dvířky z posledních sil, panebože, MUSÍ!!! Já chci ven… prosím! Já musím…!

        Strašlivé poznání, že tudy nepřicházejí. Že tudy neodejdu. Zpocená a jako v transu lezu zpět nahoru. Celý trup mám olepený troskami pavučin. Vesele povlávají. Trvá to nekonečně dlouho.

        Čekají na mne oba.

Do prdele práce. Řekne R. P.

 …sem zvědav, čím tohle vyčistíš. Dodá Z. K.

Pak za nimi zapadnou dveře. Mám moře času na to, abych vymyslela dostatečně trefnou odpověď.

        Snažím se dohlédnout ven z miniaturního okna. Nabízí výhled na nízký obzor podobný dlani starce. Vrásčité vyschlé a unavené. Dávno nikoho nepohladila. Nic nečeká. Nikdy už se nesevře v pěst.

Kdo jsi? Kdo jsem já? Ptám se pokaždé, když přijdou. Zkouším to. V den, kdy venku sněžilo tak prudce, že vločky pronikly škvírou až na podlahu (rychle jsem je slízala, měla jsem žízeň), přišel Zelená Kapuce.

Jmenuješ se Cecílie. Řekl, i když toho dne jsem se neptala.

        Cecílie, blechy bije, ke kafi je přikusuje… zvuky bez obsahu – co je to „ke kafi“ a „blechy“…? Zeptala bych se, ale už je pryč. Svůj příděl odpoědí jsem už beztak na dlouho vyčerpala. Už zase jenom civím do prázdna a po tisící počítám škvíry mezi dlaždicemi na podlaze. Voda páchne benzínem. Těch pár sněhových krupek bylo ovšem málo, tak piju. Vzápětí zvracím.

        V noci na dnešek se mi zdál sen plný šumících stromů. Bylo to nádherné, plné měkkého světla. Pocit, že všechno dobře dopadlo. Ohřátý vzduch omamně voněl. Seděla jsem ve vysoké trávě jako na polštářích a všemi smysly hltala tu krásu. Pak jsem si znova uvědomila, že je to sen. Jenom sen.

        Probudila jsem se, u postele stál kanystr s čerstvou vodou a balíček jídla zamotaný do známé růžové fólie. Trvanlivé, umělé p… otraviny.

        Jak se člověk vůbec ocitne ve Věži? Odvedou ho spoutaného za ušklíbání sousedů a příbuzných jako zločince… vyděšeného a neschopného účinného odporu? Nebo se ztrácí postupně, jako když děti ujídají sušenky ze zdánlivě nenačatého balíčku ve spíži? Nakonec zůstane jen lesklý obal. Úplně prázdný. Úplně zbytečný.

Proč mě tedy rovnou nezabili?

No právě, naivko.

        Už neprší. Všechno spolkla chundelatá tma. Myslím na stromy ze svého snu. Stýská se mi po nich, i když jsou iluzí. Někdo ve mně pláče.

        Dávno jsem se nečesala. Teď už by se mi to asi ani nepovedlo. Vlasy sahající hluboko pod pás se mi slepily do nevzhledného našedlého chundálu. Smrdí. Myslím, že kdybych někdy utíkala volným prostorem, tloukl by mne do zad. Aspoň tehdy, když jsem se řítila z těch schodů, bouchal mě, jako by se mě snažil povzbudit. Starou, unavenou kobylu, která už nevyhraje žádný závod.

        Jasně, že nepoběžím. Ještě si pamatuju, jak mě potom při cestě do schodů stahoval tenhle chuchvalec zpátky dolů… Už neudělám nic. Já vím. Přestala jsem už lomcovat zamčenými dveřmi. Šetřím si sílu, abych se aspoň vyšplhala k oknu, nadýchat se trochu povětří, vidět mlžný proužek u obzoru. Přežívám.

        Proč…?

        Jednou šli pod Věží lidé. Slyšela jsem je mluvit nesrozumitelná slova, chvílemi se smáli. Vydrápala jsem se nahoru ke škvíře a nevěřícně naslouchala. Něco ve mně tiše típlo: pomoc… Dlouhý čas spícími hlasivkami, směšně, neskutečně. Řvi pořádně, přikázala jsem si. A řvala, křičela ze všech sil:

Tady!!! Tady jsem! Pomoc, tady, nahoře…Pomozte…Prosííím!!!

        Nic se nedělo. Neslyšeli mne. Nikdo nejspíš ani nezvedl hlavu, natožpak aby pátrali po malých dvířkách na úpatí Věže… nikdo nesáhl po zarezlé klice… nikdo neběžel nahoru po točitých schodech… nikdo se ke mně nedobýval. Nikdo a nic. Ticho. Pomalu se vzdalovali. Poslední, co jsem zaslechla, náhle a zcela jasně, byl sytý dívčí hlas:

Hele! Posral tě holub!

Vytryskl proud smíchu, tak trochu nuceného. Pak nastalo znovu ticho. Připadalo mi daleko hlubší a beznadějnější nežli předtím.

        Zelená Kapuce nesnáší lichotky. Rudý Podbradek zas otázky. Já nesnáším svoje nesmyslné vězení a všechno, co s ním souvisí. Ještě jsem nepřestala docela doufat, že jednou… Dívám se jim do očí a snažím se v nich přečíst aspoň náznak happy endu.

Odsud nikdy neutečeš. Z.K. přede mnou neuhýbá. Nemá to zapotřebí.

Prosím. Prosím… P r o s í m…

Pustíme tě. Ale až budeme chtít my.

Kdo je to …  my?

 

        A… kdyby už nepřišli? Nikdy víc? Jak dlouho by trvalo, než by to se mnou vzalo úplný konec? Nebylo by to nakonec lepší?

Ale je tu to pomyšlení na trávník pod bosými chodidly. Téměř bolí.

        Zdálo se mi, že tančím. Bylo to tak skutečné – žádná červená kontrolka křičící „pozor sen“. Cítila jsem jemné šaty na kůži, proud vzduchu, klouzání sukně kolem nohou, pevné čisté prádlo. Vlasy mi lehce vlály a hladily tvář. Hudba prostupovala celým mým tělem. Hudba a barevná světla. Volnost, nepopsatelná volnost. Zakláněla jsem hlavu a vychutnávala vůni vlastní pokožky a uklidňující přítomnost toho, kdo mne pevně držel v pase. Pak se něco změnilo. Objetí zabolelo. Tanec se stále zrychloval. Řezavá bolest. Nemůžu dýchat. Cítila jsem, jak sama sobě unikám, vytékám horce skrze prsty, nezadržitelný třas a strach, co bude dál.

        Probudila jsem se s příšernou křečí za krkem. V cele bylo husté šero. Bezčasí. Svítání dodávalo všemu matné obrysy, které jsem přijala s náhlou úlevou. Rozplakala jsem se.   Bylo to jako pustit cosi, co člověk celé roky svírá, už už mu prsty umdlévají, a on se pokaždé z posledních sil sebere, a drží dál. Drží, drží… a pak to nechá jít. Se zavřenýma očima vstoupí na vratké prkno nad propastí. Nemyslí na tu hloubku. Ani na případný pád.

Svítalo a já znovu usnula. Prospala jsem celý den bez jediného snu. Z hlubokého spánku mne vytrhl kovový zvuk. Prudce jsem se posadila. Dva kroky ode mne stál Zelená Kapuce, tentokrát celý v černém. Mou nelibost rychle vystřídalo zděšení.

Co se děje?

Pojď. Chtělas přece VEN.

        Zavázal mi oči silným pruhem látky. Vedl mne, roztřesenou a zmatenou po schodech… stále nahoru. Stoupání mi bralo dech. Jak to, že nejdeme dolů…? Pevný stisk jeho ruky na mé paži.

Nezapomeň počítat. Přikázal mi.

Sto sedmdesát pět…šest, sedm. Nahoru. Pořád vzhůru.

Tak kolik? Zeptal se a ruka se mu sotva postřehnutelně zachvěla.

Sto sedmdesát sedm.

        Zezadu mi stáhl šátek z očí. Bylo to jako by otočil vypínačem. Stála jsem na rušné městské ulici v davu spěchajících lidí. Oslepená a ohlušená vším tím světlem a shonem okolo. Sama.

        Nějak mne to dostrkalo na okraj chodníku. Stojím a zírám. Panebože. Tohle je tedy svět, o němž jsi snila, podívej, podívej, nabírej plnými hrstmi, dokud můžeš…

        Co když se zase probudím v ledové cele? Co když je to pouhé pokračování snu o šatech, o pádu do tmy… Šťouchance od lidí, kteří o mne zakopávají, jasně říkají, že ne. Nikdo se ani nezastaví, ale to nevadí. I přesto se mi chce zpívat. Rozpažit ruce a tančit. Usmívám se zeširoka. Jsem na svobodě, volná… slunce mi svítí nad hlavou a všude je tolik věcí, které ani nedokážu pojmenovat.

        Procházím ulice, pohvizduju jakousi melodii a nahlížím do výloh plných zboží. V tržnici pulty přetékají čerstvou lesklou zeleninou, ovocem všemožných barev. Zhluboka vdechnu tu vůni. Pak mi to dojde. Proč že je kolem mne náhle tolik volného prostoru. Ještě dvakrát zavětřím, teď mám jistotu: smrdím. Příšerně. Jak to, že jsem si toho všimla až teď?

        Ti, kteří mě míjejí, jsou… aspoň většinou… čistí a svěží. Jiní. Jako by nikdy neslyšeli o Věži. Jako by ji samotnou svou existencí popírali. A ona přitom  je. Sakra skutečná. Neměla bych je varovat? Když jsem se v ní ocitla já, může totéž potkat asi každého… Navíc ta moje nebyla zřejmě z nejhorších – jsem venku. Špinavá a bez minulosti, ale jsem. Kolik je tam, pod sto sedmdesáti sedmi schody ještě Věží, z nichž není úniku?

        Nebuď patetická, Cecílie, musím se napomenout. Copak by ti rozuměli? Copak by ti věřili? Myslíš, že by tě vůbec někdo poslouchal?

        A tak si aspoň v kašně na okraji tržnice oplachuju ruce a obličej. Piju hltavě tryskající vodu. Zředěná našedlá špína mi stéká do výstřihu a rukávů. Pár kolemjdoucích se po mně dívá. Uválené oblečení šedočerné barvy nemám zač vyměnit. Při každém kroku, každým pohybem cítím ten zápach. Jako by neustále sílil.

        Začínám mít taky hlad. Jídla jsou všude spousty, jen mít peníze. Nenápadně seberu zakutálené jablíčko. Než si toho kdokoliv všimne, otřu špínu a hltavě ho pozřu. Chutná úžasně. Sladká, trošičku lepkavá šťáva vrací do mé mysli další vůně a obrazy. Můj život před Věží.

        Vůni čerstvě vypraného prádla. Rachot uhlí sypaného do kamen, vítr v korunách vysokých borovic. Jak omamně voní papír, když člověk prvně prolistuje novou knihu! Papír a tiskařská barva. Tajemný cizí příběh. Vůně horké kávy a chuť citronové zmrzliny. Zvuk tekoucí vody… prsty v hebkých dlouhých vlasech… slovo maminka.

        První noc jsem probděla v uškobrtané polochůzi střídané nervózním posedáváním po setmělých zákoutích. Cloumala mnou zima, jakou jsem dobře znala z Věže. Euforii z nečekaně nabyté svobody střídal vztek a zoufalství. Co si počít ve světě, do něhož nepatřím? Kam jít? Na koho se obrátit?

        Kde vzít jistotu, že mě vrátili… na správné místo a do správné doby? Můj původní osud už je nejspíš dávno obsazený, vzpomínky zahrnuté do neosobních článků v novinových archivech, kam nikdo nechodí. Moře dvakrát mlaskne a stopy v písku jsou pryč…. vzpomínáš? Zkrátka už neexistuju.

        Vážně? Vrtá protivný hlásek. Tak se nadechni…

Zápach je slabý důkaz. To je věc názoru. Odvětí a přibouchne okenice. Jsem na to úplně sama. Jako vždycky.

        Nebe nad vysokými domy bledne. Promrzlá a lhostejná už ke všemu usínám v rozsvícené jedoucí tramvaji. Řada červených sedátek se opuštěně leskne. Kymácejí mnou ve snu, kde Rudý Podbradek šeptá s ústy až u mého ucha:

…sem dycky chtěl mít bráchu…

A já z toho zvracím, a to už se mi nezdá. Tramvaj stojí ve vozovně a já dřepím zkroucená v tvrdé skořápce a vnitřnosti se mi bouří.

        Tramvaják, co mne  vykopl (A víckrát mi sem nelez, ty  prase !!!),  jako  by R. P. z oka vypadl.

Nevím už, jak dlouho tohle trvá. Přes den se potácím špinavá a zesláblá ulicemi, co rychle ztratily své kouzlo. Snažím se sehnat něco k jídlu. Snažím se zahřát. U kontejnerů na odpad jsem našla měkký šedý svetr. Trochu velký, ale jsem za něj i tak vděčná. Instinktivně se vyhýbám lidem v zelených bundách s kapucou,  rudolícím tlusťochům  a mužům v uniformách. Co kdyby…

        V noci se někde schoulím a koukám naspat pár hodin, než mě z úkrytu vyžene první ranně venčený pes.

        Dávno jsem přestala uvažovat o tom, že bych někoho z těch, co mě štítivě míjejí, dokázala varovat před Věží. Utíkají před mým tělem a já před jejich pohledy. Skoro jim to přeju, aby věděli… aby si to taky zkusili. Tu bezmoc.

        Připadám si neviditelná. Jako drobný lesklý korálek, co se kutálí šikmým prostorem. Cítí, jak ztrácí kontrolu nad tím, kam ho to nese. Tuší, že někde určitě existují i rovné a měkké plochy, na nichž lze v klidu spočinout. Jehla, nit, stejné malinkaté kulaté předměty s otvorem uprostřed. Tuší, že tam dole, kam se teď proti své vůli řítí, nic takového nečeká. Pomyslí na kanály a výmoly, v nichž lze tak rychle zmizet beze stopy.

        Je tisíc způsobů, jak na mne mí stejní mohli zapomenout. Nitka se přetrhla, drobný svist padajících duší… kutálím se, a nevím kam…a nevím, kde a zda vůbec někdo mně podobný může ještě být.

        Doufala jsem nejdřív, že se mi začnou vracet i použitelné vzpomínky. Čísla, data, jména. Stopy, které by mne dovedly do mého bývalého života. Místo toho jsem stále jen snila o rozkvetlých kosatcích. O vaření krupicové kaše. Jaké to je, slyšet někoho říkat: Miluju tě.

Jaké to asi je moci odpovědět: Já tebe taky.

        V horečnatém snu vidím dům, který vyhořel. Pomalu zarůstá plevelem, deště ho zanášejí prachem a náhodní jedinci plechovkami od konzerv, injekčními stříkačkami a exkrementy. Říká se, že v něm straší.

        Probouzím se a sténám. Ze všech stran cítím ty plameny. Věta: V sobotu vyperu záclony.

        Nebyla žádná sobota.

        U věčně přetékajících kontejnerů potkávám zarostlého starce.

A ty seš jako kerej? Obrátí se na mne po týdnu vzájemného zahlížení.

Jmenuju se Cecílie.

To ho rozesměje tak, že je mu vidět celý vnitřek úst ne nepodobný mé představě o bráně do pekel. Ale můžu já si ještě vybírat?

 Teda….s tebou…je! ale …..sranda! vyráží schváceně.

Hladovým pohledem při tom visí na čerstvě vyhlížejícím kusu vánočky, jejž jsem právě vylovila ze změti odpadků. Podám mu ji. Místo díků řekne:

Já sem Olda. A ty budeš třeba Béda…nebo Kadel. Zrovna teď žádnýho neznám.

        Zatímco ostatní muži od popelnic se většinou houfují do smeček s pevnými stanovišti a hierarchií, Olda je těžko vypočitatelný samotář. Čas od času snese něčí přítomnost, ale pak zavrčí:

Hele, vodpal. Už mě dusíš. Posbírá svých šest igelitek, do každé ruky akorát tři barevné plastikové boule, a kolébá se pryč.

        Je jediný, před kým se odvážím mluvit o Věži. Nejdřív trochu koktám. A sakra, co když mi nebude věřit. Co když je to příliš směšné, příliš bizarní…?

Ale nesměje se. Neříká nic. Spí.

        Je krásné slunečné odpoledne a my se sešli v parku. Necelé tři kroky od cedulky s přeškrtnutou stopou jsme vybalili své úlovky: Olda plný pytlík salámů. Mírně našedlých, ale stále ještě jedlých. Já mám půlku chleba a tři koblihy. Lidi dneska vyhodí neuvěřitelný věci, shodneme se. Hostinu korunuje láhev zteplalé desítky a má historie o Věži. Ležíme v chladivé trávě… napadá mě, že se mi tím splnil ten sen… a pak, aniž bych dokázala onu větu dokončit, i já usínám.

        Probouzí mě vlhko pod zády. Místo vedle mne je prázdné. Sápu se na nohy otupělá spánkem a vypitým půlpivem. Na nedaleké křižovatce stojí nehybný shluk aut. Ambulance s blikajícím majákem. Tramvaj, která přes tu skrumáž nemůže dál, nervózně drnčí.

        Dojdu blíž a vidím zbytek obrazu. Tmavnoucí kaluž krve na asfaltu. Půlku Oldovy hlavy. Tu míň rozdrcenou. Jeho profialovělou ruku, napřaženou kamsi do dálky. Zpola vysypané igelitky.

        Ani za nic se mi nedaří pomyslet na to pokojné odpolední nebe podobné hedvábnému šátku. Vyju jak opuštěný pes.

        Řadu dní jsem se poptávala po cestě ke Věži, ale město mě drží na lepkavé krátké gumičce. Nemůžu blíž. Nemůžu dál. Dnešní večer se v ničem neliší od předešlých. Stmívá se. Bolí mě záda a nohy a mám hlad. Mám žízeň. Mám strach z nadcházející noci, z toho, co bude zítra, z toho, že to takhle bude už pořád.

        Načerno jsem dojela autobusem č. 177 až na konečnou kdesi na předměstí. Mechanicky zvedám nohy z chodníku. Sídliště. Křik dětí slábne, občas někdo pískne na psa, prosákne útržek melodie, hrající televize za okny. Kuřáci v pantoflích a vytahaných tílkách na oprýskaných balkónech. Míjím nákupní centrum. Poštu, kadeřnictví, hospodu, knihovnu…

        Hospoda! Ohlédnu se po ní a strnu: Na rádoby starobylém vývěsním štítě je vyvedena kresba Věže, i když trochu toporná. Nikdy jsem ji neviděla zvenčí, ale vím, zcela jistě VÍM, že je to ona. Cítím hřejivý pocit v hrudi. Stesk. Chci tam. Chci tam. Chci tam…

        Uvnitř je hutný hospodský vzduch a šero. Obsazená asi polovina stolů. Mísí se tu lomoz půllitrů, blikání automatů u zdi a hlasitý hovor. Zvláštní dojem bezpečí a neukojenosti zároveň

        I když nemám ani vindru, objednám si desítku. Třesk silného skla o stůl. Černovlasá servírka už není nejmladší. Čímsi mi připomene zakrvácenou silnici a dychtivé tváře čumilů. Ponořím obličej do vlhkého půllitru.

        Nikdo mi nechce říct, co je to za Věž na vývěsním štítě venku. Nikdo mi nechce dát ani další pivo. Posílají mě domů. Do blázince. Do Prčic. Do prdele.

        Nakonec jsme zbyli v lokále dva. Servírka a já. Štítivě po mně zahlíží. Chvílemi usínám. Kácím se do kouta a škubnutím se probouzím. Strašně si najednou přeju už jen jedinou věc: být zas doma. Ve Věži. Spát na své posteli a jíst svá umělá jídla. Nemuset už nikdy nikomu vysvětlovat, kam chci jít.

Dyž já nevim, Fando… Nemůžu ho zaboha dostat ven. Kdyby aspoň tolik nesmrděl… říká do telefonu. S rukama v loktech usínám na desce pocintaného stolu a je mi všechno jedno.

        Řezavá síla v podpaží mě táhne vzhůru.

No ták, domlouvá mužský hlas, tady nemůžete bejt. De se domu,  jasný? Slyšíte, dědo?

*

        Poslední, co jsem viděl, byla má vlastní špinavá ruka zaťatá v pěst. Chvíli se zdálo, jako by z jejího nitra zaznívalo slabounké volání o pomoc.

Advertisements
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 57 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,275 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: