O ukradených květináčích, panenkách a konvalinkách.

Ležela obličejem k zemi pár kroků od Olšanských hřbitovů. Plastová panenka-mimino, v bledě modrém oblečku – v souladu s počasím krátké rukávy i nohavičky. Hračka neurčitého pohlaví s tupým výrazem v nepřirozeně růžovém obličeji. TO. Málem jsem se o ni přerazila. No, aspoň bude zajímavá fotka, napadlo mě, zatímco jsem se ne zrovna elegantně vyrovnávala s následky přitažlivosti zemské. Potom mi došlo, že asi někomu… patří. Nebo patřila. A hele –

Pár kroků přede mnou, stále ještě na dohled, tatík venčící děcko hučel do telefonu nalepeného u levého ucha. Holčička (předpokládejme, že chlapečkům se podobné hračky nekupují) přešlapovala opodál, měla podobný výraz jako panenka a velmi zaujatě rejdila prstíkem v nosní dírce. Zvedla jsem hračku a vykročila jejich směrem.

Jak jsem se tam vůbec dostala? Skrze begonie. Respektive,  může za to ukradený květináč. Květináč? Jo. Sakra, buď jsem slepá nebo zase zvadly, řekla jsem si včera odpoledne, když jsem ty před pár dny zasazené kytky neviděla ani na pět metrů. Nebo jsem odbočila do jiný uličky? Nesmysl. Begonie na hrobě nebyly. Nebyl tam ani keramický květináč. Prostě prázdno.

Je tohle možný?

Jako by něco bylo nemožný. Když jsem se vyvztekala, vybrečela a použila všechny sprosté nadávky, co jich znám (což mi zabralo přibližně 10 minut čistého času), rozhodla jsem se, že ten květník vypátrám.

Teoreticky vzato to nemělo být nikterak složité. Je stejně unikátní jako otisky prstů kohokoliv z nás – tyhle keramické hrnky ručně vyrábějí nevidomí ve speciální dílně. Exemplář, který jsem koupila loni v dobročinné akci, nebyl navíc žádný drobeček. Na výšku to mělo nějakých 40 cm. Naplněno zeminou a sazenicemi odhaduji jeho váhu tak kolem pěti, šesti kil (vím, o čem mluvím – loni jsem ho vezla z Budějovické až na Smíchov. Než jsem dojela domů, necítila jsem ruce.). Tím tak trochu padá moje privátní teorie o tom, že by si kdokoliv usmyslel vylepšit vizáž rodinné hrobky nejen za cenu krádeže, ale hlavně takové dřiny – a už vůbec pak do toho nezapadla představa, jak tohle monstrum někdo táhne domů na balkón.

A tak jsem dnes odpoledne vzala foťák a vyrazila na Olšany. Co kdyby.

Má bojovná nálada zčásti vzala za své, když jsem odchytla místního policajta, a ten se mi svěřil s tím, že (tmavší spoluobčané prominou) květináče včetně kytek kradou na Olšanech většinou cikáni, a promptně je rozprodávají v přilehlých květinářstvích (čímž se vysvětluje, proč kytky koupené v místních obchodech nikdy nevydrží tolik jako ty, které si dovezete z města – jsou totiž několikrát recyklované). Prošla jsem ty krámky všechny, jeden po druhém. Květináčů nabízely desítky, všechny do jednoho Made in China (někde pak Made In Vietnam). Prodávané rostliny cedulky s údaji původu postrádaly. Pro jistotu. Se sveřepým výrazem a vypnutým fotoaparátem jsem ještě chvíli nahodile brouzdala mezi hroby. Už mi bylo jedno, jestli vypátrám „svého“ vykradače hrobů a díky fotodokumentaci mu udělám pořádnou ostudu.Máma stejně begonie ráda neměla.

Ani begonie ani afrikány. V tu chvíli mi to došlo – protože jsem je uviděla. Konvalinky. Celý roky milovala konvalinky… Konvalinkový dekor měla na hrnkách na kafe, na prostírání i na ubruse. V koupelně strašilo konvalinkové mýdlo, ty nenápadné zelenobílé kytky byly prostě všude. Jen na zahradě chyběly. Když jsem se jí jednou ptala po důvodu, podívala se na mě řekla – Člověk prostě nemůže mít všechno. Sou jedovatý. Bála jsem se, když jsi byla malá. A pak…

Pak už si tak nějak zvykla. Sedla jsem si na obrubník z notně zaprášeného mramoru a vnímala tu vůni. A potom… jsem na křižovatce Vinohradské a jedné z bočních ulic s nezapamatovatelným jménem málem zakopla o tu panenku. Kdo čeká srdceryvnou scénku, v níž si holčička tiskne navrácenou hračku k hrudi, bude trpce zklamán. Pohlédla na ni krátce a studeně. V ramínkách jí cuklo. Skoro jsem čekala, že ji hodí zpátky na chodník. Možná to chtěla udělat, nevím. Místo toho se obrátila k otci, který stále ještě telefonoval, a zatahala ho za levou nohavici. Panenka visící hlavou dolů se jí klimbala u boku, hlavičku proklatě nízko nad žulovým chodníkem.

Ani begonie, ani afrikány, víš? Ačkoliv… jedovatý nejsou jenom konvalinky…

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

1 komentář

  1. …tak teď už mi tto hraje…

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: