O chodících kalendářích, straně 147 a šťastných číslech

.....Ke své škodě jsem si vždycky pamatovala kde co. Bitvu u Thermopyl. Den, kdy mé mladší sestře vypadl první mléčný zub. Narozeniny tety Růženy z Chocně. Možná jsem měla být aspoň zticha. Moje mínus – nebyla jsem. Než jsem se nadála, stalo se ze mě něco, co matka nazývala „chodící kalendář“. V dobách, kdy se gratulace realizovaly výhradně formou pohlednic (protože trmácet se do Chocně či Podluží se našim přece jenom nechtělo a nejbližší telefonní budka byla v Lovosicích u nádraží a internet zněl spíš jako sprosté slovo), to znamenalo s několikadenním předstihem informovat o svátcích, výročích a narozeninách.

Tak trochu mi to zůstalo. Jakkoliv později jsem se naučila předstírat sklerózu, a ještě o pár let později jsem zjistila, že vlastně nemusím ani tak moc předstírat.

Jak to souvisí se šťastnými čísly? V době mé puberty, v časech největší slávy rodinného chodícího kalendáře, měla většina mých spolužaček speciální sešit – TESTY. Jakkoliv jsem se většinou snažila spíš odlišit než zapadnout, taky jsem si jeden pořídila. Měl hnusně zelené plastové desky a kromě zmíněných testů v něm časem přistály i rýmovánky mírně přisprostlého typu, texty tehdejších hitů a rady do života typu – Má modré oči? Miluje jinou! Potkáváš ho v pondělí? Brzy tě políbí… a podobné duchaplnosti.

Možná, že – přiměřeně technickým možnostem – podobné pitominky řeší i dnešní dospívající slečny, možná to byla čistě dobová záležitost, každopádně v časech předmobilových, v tom hlubokém temnu, kdy posledním výkřikem technologie byl telefon s tlačítkovým číselníkem namísto obvyklého otočného… jsme si testy opisovaly ostošest.

Jednou z chronicky se opakujících otázek byla i ta na šťastné číslo. Zatímco s oblíbenou barvou (černá, jak jinak), jídlem (kyselé okurky) či dnem v týdnu (neřeknu – ale sobota to vážně není) jsem neměla potíž, šťastné číslo mi leželo v hlavě. Hlavně to nesmí bejt datum, řekla jsem si. A proč nakonec nezačít u jedničky – 1+3=4. 4+3=7. Takže jsem nakonec zvolila 147.

Z testů, šťastných čísel a podobných prkotin jsem o pár týdnů či měsíců později definitivně vyrostla. Celé roky jsem si na ně ani nevzpomněla. Až minulý týden v knihovně jsem narazila na knížku, kterou jsem kdysi, pár let po revoluci koupila v jakémsi výprodeji a pak o ni zase přišla. Až tak mě to nemrzelo – vlastně jsem si z ní pamatovala jen jakýsi matný… zvláštní pocit. Dotyk melancholie. Bez dlouhého přemýšlení jsem nalistovala stranu 147…

„Bojím se, že přilétá bezedný smutek. Slyším polkový krok kostlivého žence, nedbá na krásu, bere i nejpotřebnější. Zahlédl jsem blýskat jeho kosíř.

Až ti umřu tak nebo tak, vrátíš se tam, odkud jsem tě nakrátko ukradl, do klína klidu. Jizva po ráně, kterou jsem ti zasadil, se zacelí, jen občas, při změně počasí, zabolí. Budeš žít, jako´s žívala před ohvězděným peklem.

Až mi umřeš, tak – a jenom tak – už to nebudu nikdy já. S tebou umře kousek mého mozku, mých očí, mého sluchu, mých prstů, mého nebohého srdce. Až mi umřeš.

Bojím se, smutek už vyhlíží zpoza rohu. Bojím se, strašně se bojím o tebe.“

Slíbila jsem si, že ji nebudu podruhé číst. Jen na konec se podívám, co kdyby se tam po letech vylíhlo něco, co tam kdysi nebylo. Nějaký další vzkaz. Stála jsem v hale knihovny, za regálem plným knih se kdosi skřehotavě smál, a mě napadlo, že v poslední době stále častěji zapomínám data. A že mi to nevadí. Že jakkoliv šťastná čísla neexistují, kdybych na straně 147 otevřela jízdní řády, třeba bych našla místo, kam mám jet.

Protože jakkoliv jsem od časů Kočičí dlažby urazila pořádný kus cesty, tohle stále ještě nevím.

::: v článku je použita citace z knihy Blanky Kubešové „Kočičí dlažba“ :::

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek

komentářů 9

  1. No, já už se taky zlepšuju a občas zapomínám 🙂 Ale bylo to dost úchylný – celý roky.

  2. tebe bych potřebovala, já si zásadně nepamatuju nic 😀 kromě teda datumů narození všech okolo, ale to souvisí s mou letitou úchylkou na numerologii

  3. Jak pravil Václav, všechno bude 🙂

  4. Tak to jsem zvědavá… Můžeš to obohatit i o nějaký módní magazín, aby to mělo správný říz… Na výsledek se těším…

  5. Jinak, mě na tom dostal hlavně fakt, že věta z toho citátu „Budeš žít, jako´s žívala před ohvězděným peklem.“ mi z jistého soukromého důvodu visela v hlavě několik týdnů předtím, než jsem na tu knihu znovu narazila. Měla jsem matný pocit, že to tam je, ale ta strana 147 tomu dala korunu.

  6. Ba právě 🙂 A klidně bych do toho zahrnula i příručky typu Dospíváte v muže 🙂

  7. Zajímavý nápad… vybrat určité pasáže a nějak je skloubit do smysluplného textu…

  8. Přiznám se – od minulého týdne to mám v plánu učinit u celé řady knih 🙂 Byla by to možná zajímavá koláž…

  9. Hezká úchylka paměti…
    Zrovna čtu Procházkovu Přestřelku. Jdu na stranu 147…

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: