Človíčkovo neobyčejně obyčejné odpoledne

SvětloMůžete dokonce i spáchat sebevraždu, varoval před osamělým trávením vánočních svátků jakýsi svépomocně psychologický článek na internetu. No, to asi můžu, napadlo mě, ale nakonec jsem šla radši na procházku. Sama, s foťákem, tak, jak jsem si už před nějakou dobou naplánovala.

Svět je zvláštní místo. Když jsem bydlela v Braníku, jezdila jsem k zubařce do Vršovic. Teď to mám do Vršovic pár kroků (doslova) a dentistu až pod Vyšehradem. Uvědomila jsem si to včera odpoledne, když jsem míjela dávno zrušený krámek s téměř setřeným nápisem na dveřích Človíček a právě přemýšlela, proč jsme si navykli přát vánoce zrovna „veselé“…? Protože to dobře zní? Protože to vzniklo kdysi, v dobách, kdy lidi byli výrazně skromnější a namísto štěstí, kterého se tak těžko dosahuje, se spokojili s tím, že byli aspoň chvíli veselí…? Tehdy mi došlo, že tuhle ulici odněkud znám. Že jsem ten obchod vídala z tramvaje (přičemž cestu tam jsem trávila v myšlenkách typu: Bude vrtat, bude to bolet? Sakra, nesmím bejt takovej srab! Hlavně neskučet. A cestou domů: Bolelo to.  Jako svině to bolelo. Ale už je po všem… Hurá!)

Faktem zůstává, že včera odpoledne jsem nebyla ani šťastná, ani veselá… ale ani frustrovaná nebo smutná. Bylo mi prostě a jednoduše dobře – jako už dlouho ne. Většina obchodů měla už zavřeno, dokonce i kavárna Louvre, kde jsem se stavila na dva řezaný Bernardy, zavírala v pět. Po setmění město mírně ožilo, stromky, světla, betlémy a jiné dekorace… a mezi nimi malé lidské příběhy, vlastně jen střepy.

Pořád si říkám, kam se asi hnal ten muž s pugétem v náručí, jemuž jsem stihla vyfotit jen záda. Kam zmizely všechny labutě – protože na nábřeží jsem zahlídla jen dvě. Spí seřazeny do úhledných šiků na smíchovské náplavce? A co ta holka sedící u zdi jednoho domu ve Valentinské s mobilem a cigaretou – jenom si odskočila dolů zakouřit, anebo neměla kam jít? Komu psala? Dostala odpověď, kterou chtěla slyšet? Myslím na dvojici, kterou před domem U Zvonu fotil muž se stativem. Na harmonikáře, opřeného o dům o pár kroků dál. Na starého muže s oteklýma nohama, který se odvrátil, když zjistil, že se ho chystám při jeho nepohodlném posezení vyfotit. Na jediného bruslaře na kluzišti na Ovocném trhu… a na zamračenou čínskou holčičku z jisté asijské restaurace na Václavském náměstí.

Myslím na definici osamělosti.  Na to, že někdy je osamělejší samotný účastník děje, než jeho pozorovatel. Spoustu fotek jsem musela smazat, protože nebyly tak ostré, jak bych si představovala, ale vzpomínka na večerní město mi zůstane. Splnila jsem si dlouholetý sen – žádný stromek, žádné koledy, žádný bramborový salát ani tradice a zvyky, které sice všem vrchovatě přeju – mají-li pro ně náležitý obsah – ale sama z nich dostávám křeče. Žádná vůně vanilky, ba ani Půlnoční.  Žádné smutky.

Myslím na to, že jedna socha na portále domu ve Francouzské ulici má nasazenou černou čepici… a na to, jak mě rozesmála hláška z nedalekého květinářství, že banánovník plodí banány. Byl to jediný obchod široko daleko, který měl v době, kdy jsem šla pomalu domů, ještě otevřeno. Co kdyby chtěl někdo kytku.

Třeba vánoční hvězdu.

Reklamy
Následující příspěvek

komentářů 10

  1. Pokud si vzpomenu… 🙂 Třeba mě to čapne na SIlvestra, já na to davové jásání moc nejsem. A nemáte zač, vážně se mi moc líbí.

  2. Pořád ještě je mají….! 🙂

  3. Banány mám rád.

  4. To je fakt.Mně osobně asi nejvíc pobavil ten banánovník… a potom nosorožec. Ten pán stojí v takové póze, že…. no, NOSO… ROŽEC, no… 🙂

  5. Já jsem si v nich svoje veselí našla. Třeba, že ta zimní škodovka se jmenuje Yetti.

  6. Možná tak působí, nevím, mně osobně smutno nebylo… možná je to tou tmou 🙂 Spíš mi pak bylo líto, že jsem pár situací, které nelze opakovat, vlastní blbostí rozmázla…

  7. Krásné fotky… Hmmm… takové… (přece jen) smutné???

  8. Tak napřesrok? Krom toho, takováhle pozorovací procházka se dá realizovat kdykoliv…. a… děkuji,

  9. Výtečné obrázky. Ani nevíte, jak Vám rozumím. Jen ten foťák mě nenapadl.

  10. hezke… taky jsem milovala tyhle prochazky Prahou, ale fotak jsem si nikdy nevzala. No a ted je to svatek, kdyz nahodou jedu nekam do centra a jsem sama a nemusim pospichat…

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: