O nočním klidu, neviditelných květech a pohádkách

702258_4783167068561_682981358_nNěkdy se prostě příběh trefí do vzpomínky, a hudba začne hrát do sluchátek přesně tu melodii, kterou jsme ne a nemohli dát dohromady. Někdy je svět až po okraj naplněný pamětí – a jindy se vítr žene prázdným městem, a být suchým listem na nároží dvou ulic se zdá být jako docela odpovídající řešení.

Kdyby mi někdo řekl, že ve svém věku dám poslední padesátikorunu za knihu pohádek, poradila bych mu, ať se honem rychle probudí. Ať si vzpomene, jak nenávistný vztah jsem v době školní docházky chovala k Honzíkově cestě, a jak jsem bytostně nenáviděla Birlibána či některé kostrbatě znějící pohádky klasiků. Zkrátka – jako dítě jsem pohádky nemohla vystát. Vadily mi ty uměle působící dobré konce. Příliš učesaný děj. Přála jsem si už-už dospět a číst všechny ty detektivky tištěné na zeleném papíře (ano, edice Smaragd), knihy BEZ OBRÁZKŮ – anebo opatřené obrázky naprosto odlišnými od těch, co nám nutili (…).

A pak si tak v půlce listopadu jdu na Olšany, a vím, že budu muset minout svůj oblíbený antikvariát kousek od Flory. A slibuju si, že se ani nepodívám do krabic u výloh. Ani nezpomalím, natož, abych se zastavila. Jako na potvoru jsem si zrovna před tou výlohou musela zapálit cigaretu (tudíž jsem přibrzdila)… a…

702696_4783167788579_266284764_nNo, s cigaretou dovnitř nemůžu. Vrátila jsem tu knížku zpátky do krabice a pokusila se smlouvat se samotným osudem – pokud tady bude ještě, až půjdu zpátky, tak… Pravděpodobnost, že si zrovna v sobotu navečer tuhle knihu někdo půjde koupit, se blížila zápornému číslu. Přesto jsem se vracela nejkratší možnou cestou, bez zbytečného zdržování. Chodit takhle do práce, do roka jsem držitelkou vyznamenání za včasné příchody.

Byla tam! Počkala na mě!!! A tak jsem si domů celá šťastná odnášela skvost nazvaný ANDRSONOVI POHÁDKY. Ano, s tou hrubkou. Dobu vzniku odhaduju velmi přibližně někdy k přelomu století, cca půlka dvacátých let – i když – kdoví? Rozhodně musí být hodně stará – název pohádky Soudruh z cest by asi po roce 1948 nakladateli neprošel. Kniha nemá vročení ani tiráž, hned za názvem vytištěným na předsádce následuje první pohádka… druhá, třetí… všechny opatřené precizními černobílými ilustracemi, vyprávěné tím zvláštním, pro dnešního čtenáře prastarým jazykem, jenž dosud užíval složitý slovosled, přechodníky a infinitivy končil striktně na –ti.

Vlastně jsem chtěla jen nakouknout, a pořádně ji prohlídnout až doma. Jenom jsem listovala v chůzi… a najednou sedím na Orionce, v prochladlých prstech drtím další cigaretu, a čtu Císařova slavíka. Dočtu ho doma, s hrnkem horkého čaje zahrabaná do deky s potiskem podivných ne-kytiček. Dočtu ho doma, ale kouzlo toho příběhu přivolá vzpomínku na skutečného slavíka, kterého jsem slyšela na konci května.

Tehdy bylo půl druhé ráno, otevřeným oknem se ke mně neslo takové to nesystematické oddechování jen napůl spícího města. Vzduch voněl po kvetoucích bezinkách, večerně zalité zahrádce před nedalekým penzionem, a benzínem… občas vrzla tramvaj v zatáčce, zahulákal osamělý opilec, přibrzdilo auto před semafory. Řekla bych, že tímhle se tak nějak myslí noční klid.🙂 Když budete hodně řvát a vyvádět, může vás odchytit příslušník a napařit vám pokutu. Pod okny bytu, kde jsem tehdy bydlela, se tohle dělo poměrně často. Naštěstí. Jinak bychom se už vůbec nevyspali. Bydlet v blízkosti hospod má kromě pozitiv i jistá nepopiratelná negativa.

Na podobné věci jsem myslela – kromě jiného – když se to ozvalo. V těch zběsile kvetoucích bezinkách přes ulici – anebo v křovinách hned vedle nich, které snad ani nekvetou, případně mají květy běžným zrakem nepozorovatelné – zpíval slavík. Tedy, abych byla úplně přesná: ozvalo se něco velmi, velmi zvláštního. Nejsem žádný ornitolog, spolehlivě poznám ještě tak labuť od havrana, ale jakmile dojde na kategorie husa – kachna, nečiním zásadní prohlášení. Radši.

Najela jsem na you.tube a najednou zněl zpěv dvojhlasně – jeden z reproduktoru počítače, druhý zvenku.  Vypla jsem počítač, a slavík, ten živý, zpíval naplno dál bez ohledu na riziko pokut, bez ohledu na hladové toulavé kočky z nedalekého Smíchovského nádraží… prostě zpíval tak, že ten zpěv nešlo neslyšet.

Myslím na něj dodnes. Na květy neviditelné pouhým okem. A na pohádky, které k dovyprávění nepotřebují dobré konce.  Na jednu noc, kdy se z křovin rostoucích kolem opuštěných nádražních budov ozývalo velmi zvláštní rušení nočního klidu… takové, jakého jsou schopni  právě jen slavíci.

 

Reklamy
Následující příspěvek

komentáře 3

  1. to mi pripomnelo, jak jsem taky mela parkrat co vysvetlovat, kdyz jsem opsala neco z toho mamina deniku, a ve skolni knizce to pak nebylo 😀 ale jestli mi neco slo, tak okecavani 😀
    No a home office mi taky vyhovuje, pracovat po ranu v pyzamu ma neco do sebe…

  2. Díky… jsem ráda, že tě potěšila. Je zvláštní, jak se dají dohromady některé věci teprve časem – na to, že napíšu o tom slavíkovi, myslím de facto od chvíle, kdy jsem ho slyšela; nějak mi ale chyběl kontext, do nějž bych to celé zasadila. No, a pak jsem šla kolem toho antiku… 🙂 Jinak, povinná četba jako taková mě až tak nedrtila, vykastrované texty ano (na základce to bylo skoro synonymum, i když 🙂 pamatuju si „ten skandál“, když jsem namísto Plevou zmrzačeného Robinsona popsala toho, co jsme měli doma… tedy původní překlad D.Defoa vydaný snad těsně před válkou… ). A od pozdních příchodů do práce mě jednoznačně spasil home office. Jednou týdně to (většinou) dá včas i Mimo.ň 🙂

  3. jé to jsi mě po ránu potěšila 🙂 nádherná historka. a Andersena mám taky ráda…
    jo a taky jsem nesnášela povinnou literaturu. ze zásady jsem to nečetla, na chalupě jsem totiž objevila velmi pečlivě vedený čtenářský deník svojí maminky 😀 a hodiny čtení pro mě byly utrpení, já jsem za tu hodinu přečetla celou knihu, zatímco ostatní slabikovali…
    btw a taky jsem bývala pověstná tím, že před devátou nemá smysl očekávat, že budu v práci…

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: