O srdcové šestce, mýdlových bublinách a gravitaci

Srdcová šestkaDívám se, kam šlapu tak nějak ze zvyku. Kdo zná pražské chodníky, chápe asi proč. Občas je to málo platné, protože jsouc myšlenkami mimo tuhle planetu, stejně nevidím. Občas najdu korunu. (Zvláštní, jak málo lidí ztrácí bankovky v hodnotě nad 200 Kč. Ačkoliv, dvoustovku jsem kdysi taky potkala. Bohužel byla natržená, a jak ukázala následná cesta do banky, kam jsem ji šla vyměnit, jako bonus i falešná. Proces se sepisováním protokolu a vysvětlování, že já nic, já ji jen NAŠLA… to samo, mami… se vážně vyplatil…) Občas najdu knížku, figurku z kinder vajíčka, woodoo panenku či cizí dopis (a co listovní tajemství… koho by něco takového nelákalo?).

Vzhledem k tomu, že nedisponuji místností o rozloze 10 krát 10 metrů vyčleněnou speciálně pro cizí ztráty a vlastní nálezy, od jisté doby si věc většinou jen vyfotím a táhnu dál. Dnešní nalezenci – srdcová šestka a dětská rukavička, mě přiměly zamyslet se nad nálezem učiněným v noci z pátku na sobotu.

Kam se hrabe promoklá Grayova Anatomie, kterou jsem pak doma sušila skoro týden, černá woodoo panenka i stříbrný pidikřížek s realisticky vyvedeným pidiKristem nalezený kdysi kousek od pivovaru. V noci z pátku na sobotu jsme spolu s kamarádkou cestou na metro našly člověka.

Paní si ustlala na chodníku hned vedle hospody, z níž patrně po celovečerním posilňování chvíli před tím odešla. Přece ji tu nenecháme, povídá Terezka. Ne, že bychom od těch pěti do jedenácti popíjely jen Mattonku, ale přece jen jsme na tom byly o dost líp. Minimálně jsme byly dvě, takže se nám povedlo zvednout ji a vyslechnout, kde bydlí. Vytáhnout na nohy a přimět kráčet – byť klikatě – směr metro Bé. Dohledat bus, který ji – snad – dovezl tam, kam měl, anebo v nejhorším alespoň dál od centra, kde by ten batoh, co se jí šejdrem bimbal na zádech, byl víc než snadnou kořistí kohokoliv potřebného (a dostatečně otrlého), kdo by šel zrovna kolem.

Z toho, co nám o sobě za tu krátkou chvíli stihla sdělit, se dá vytvořit poměrně plastický obrázek… čtyřicet let života, tělo i duše zdevastované životním stylem, který lze označit za zcela neudržitelný… a tak neskutečně smutné oči, že jsem se radši dívala stranou.  Protože navzdory srdcovým šestkám, špinavým rukavicím a jiným pokladům… v nich je otázka, na kterou nemám odpověď: PROČ ZROVNA JÁ?

Jistěže, otázka je to lehce manipulativní a nepřesná. Stejně – a přece opačně (Proč zrovna já NE?) – jsem se ptala před časem, když jsem díky pozůstalostnímu řízení zjistila, že dva mí nevlastní bratři tráví svůj život na uzavřeném oddělení jisté psychiatrické léčebny v nejmenovaném severočeském městysu… Jela jsem je tehdy navštívit. Naše světy se na kratičkou chvíli proťaly… asi jako když dosedne mýdlová bublina na list papíru… a sotva začne vsakovat, rozprskne se v milionech mikroskopických kapiček.

Pořád se sama sebe ptám, zda jsme svou svěřenkyni neměly raději odložit na záchytku. Bylo by to bezpečnější než ji vyslat busem s nezapamatovatelným číslem kamsi do noci… jenže pak se mi vybaví její zoufalé NE, když jsme to slovo jen během bleskové porady vyslovily. Možná by se vyspala v bezpečí a teple. Ale už by nikomu asi nevěřila.

Byla to zvláštní noc. Vzhledem k tomu, že mi ujelo poslední metro z míst, kde je odevšad daleko, a zavolat si taxi mi nedovolovala ani vlastní ješitnost ani momentální stav financí, dostala jsem se domů v půl třetí ráno. Kočka, která je toho názoru, že vycházky do půlnoci mi musí stačit, se mnou nemluvila ještě v sobotu v poledne.

Chodím po světě a dívám se, kam šlapu. Někdy jsou ty cesty pěkně křivolaké, a ne vždycky mají odpověď na všechny moje otázky. Často se mýlím, a jen někdy to dokážu poznat. A dost možná se jenom neumím ptát. A tak se prostě dívám. Někdy je to podobný pocit, jako když mýdlová bublina pomalu pluje prostorem a ty víš, že až najde místo k spočinutí, zdánlivě náhodné, a přece jediné možné – zároveň tím něco skončí. Čert vzal gravitaci a veškeré fyzikální faktory. Ona prostě pluje tak, jak MUSÍ.

Dívám se, kam šlapu. Někdy to nestačí.

Rukavice

Reklamy
Následující příspěvek

komentářů 5

  1. Isia

     /  24.1.2013

    A možno len preto…? Ťažko povedať, ale je pravda, že hrbenie je výsostne ľudské…

  2. Možná právě proto, abychom se nezapomínali dívat pod nohy….?

  3. Isia

     /  24.1.2013

    Smutno krásne napísané! Prečo je svet niekedy taký kamenný, ako tie vydláždené chodníky?…

  4. Děkuji!

  5. „Často se mýlím, a jen někdy to dokážu poznat. A dost možná se prostě jenom neumím ptát. A tak se prostě dívám.“
    Palec hore!

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 58 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,632 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: