O ruce na koleni, pozdních příchodech a pavoučkách

... Svět je plnej úchylů, vtloukali mi rodiče od mala do hlavy, a jakkoliv většinou nemívali pravdu, v tomhle se nemýlili. Nevím, kolik pánů s baloňákem velkoryse dokořán potkala za svůj život moje máma v parcích těch mnoha měst a městeček, kde za celý svůj život stihla bydlet, ale mně se celkem dařilo. A nejenom v parcích.

Někteří byli bezesporu nebezpeční. Jiní spíš k politování. A další dokonce k smíchu.

Ti posledně jmenovaní bývali kupodivu pravidelně pomenšího vzrůstu a pískově nazrzlí. A na ty jsem si vzpomněla, když jsem před nedávnem četla příspěvek tokijské domovnice o japonském metru.

Ano, jeden z mých prvních úchylů (pána, co mě jako desetiletou ve vlaku z Lovosic do Trnovan zkoušel lákat na bílé kosatce, protože chudák netušil, že ujíždím na černých tulipánech, vynechám) se mi naskytl v hromadné dopravě. Když jsem o rok později místo do Lovosic začala dojíždět do školy „jen“ do méně vzdálených Litoměřic, mohla jsem si – v případě, že jsem nezaspala – vybrat, pojedu-li autobusem nebo vlakem. Vlak jel dřív, a navíc stavěl kousek od školy. Trestem za zpoždění byla cesta autobusem, který se sice dal doběhnout i se snídaní v zubech, ale následně přistál na opačném konci města – a ještě pod kopcem, takže jsem do školy pravidelně přifuněla splavená, jako bych běžela celých těch šest kilometrů (a ono by to bývalo možná opravdu vyšlo z časového hlediska nastejno).

Z hlediska času bezesporu. Nikdy bych se ovšem tak nebavila. Autobus svážel vesničany z dalekého okolí a do Trnovan přijížděl plný tak, že si většinou nesedly ani babičky jedoucí do Města utratit svůj bídný důchod. Stání v uličce bylo zkrátka pravidlem.

Stání v uličce také zařídilo konfrontaci číslo jedna, kterou se právě – poněkud zeširoka – chystám popsat (tu druhou si – s dovolením – nechám na další článek). Nepamatuju si už, jak osud dokázal zařídit, že jsem toho rána měla SUKNI (nejvíce nenáviděný kus oděvu v těsném… velmi těsném závěsu za čepicí debilkou),… ale měla. Naštosovaná v uličce – první walkmany se v dalekém Japonsku coby novinka prodávaly teprve nějaké čtyři roky, takže cestování bývalo pravidelně zpestřeno přísuny drbů ze všech stran – jsem zrovna poslouchala dvě statné padesátnice s na fialovo obarvenými vlasy rozebírající postup při pletení „pavoučků“ (pamětníci vědí), když TO přišlo.

Něco mě zalechtalo na noze. Ošila jsem se a soustředila pozornost zpět k přidávání a ujímání ok a kvalitě použité příze. Po mém levém lýtku směrem vzhůru se po punčocháčích (ne, abys zas hned měla VOKO! zaklínala mě máma, a já nakonec právě kvůli těm blbým punčocháčům – protože najít aspoň jedny neděravé nebo děravé jen nepatrně, na málo viditelných místech, byl kumšt – nedoběhla vlak) sunula lidská ruka.

Vyděšeně jsem se podívala na sedačku pod sebou. Muž byl – jak již bylo řečeno – prťavý a hlavu mu spoře obrůstalo cosi jako pískově zrzavé vlasy v délce na límec džínové bundy. Jako by nic se díval před sebe… zatímco jeho ruka právě docestovala k mému kolenu. Pokusila jsem se uhnout. Než jsem se nadála, byl zpět. Zapomněla jsem na pavoučky i VOČI a celá roztřesená uvažovala, co s tím. Vypadalo to, že nikdo si ničeho nevšiml. Normální, obyčejné dubnové ráno.

Znova. Po vnitřní straně tentokrát pravého kolenního kloubu to navíc lechtalo. Autobus vjížděl do města a po kanále to zřetelně drklo. Zároveň, než jsem si uvědomila, co vůbec dělám, prudce jsem přirazila obě (tehdy dost kostnatá) kolena k sobě.  Ozval se zvláštní, mírně lupavý zvuk.

Vetřelec zařval bolestí. Když krátce poté vystupoval z autobusu, ruku si nenápadně nesl v kapse džínové bundy.

Dívala jsem se na jeho nahrbená záda a musela se smát. Do školy jsem přišla jako už tolikrát pozdě, ale bylo mi to jedno. Horší bylo, že jsem se dodnes nedověděla, jak se dělají ty pavoučky.

Reklamy
Předchozí příspěvek

komentářů 14

  1. 🙂

  2. No toto! Čekala jsem ruku připíchnutou jehlicí, bleskově vytaženou z rozpleteného pavoučka v kabelce, ke koženkové sedačce. Přišpendlený motýl pervert…

  3. Děkuji! .-)

  4. Isia

     /  24.1.2013

    Ujko Baudelaire raz povedal: „Stretnutia s čudákmi nám prinášajú zmyslový zážitok (dúfam, že nie pôžitok). Ty si to otočila a ja tlieskam!

  5. „Elektríčkový honič“ to je luxusní!!! 🙂 jo, i takové máme v Praze… a příhody taky nějaké jsou, ale ne tak brutální, jako kolenní inzultace.

  6. Bože, to je desivé! Mne sa také nikdy nestalo, ale asi by ma porazilo, keby ma začal niekto chytať! Ja som videla iba takých tých električkových honičov…
    Ale tie kolená, dobre si to vyriešila, tak mu treba 😀

  7. Zkus to v Tokiu 🙂 🙂 A… trochu to zabolelo i mě – tohle bylo zrovna období, kdy jsem byla asi jedinkrát v životě opravdu hubená… A jinak, beru to jako důkaz, že Boží mlýny jsou někdy sakra rychlé zařízení 🙂

  8. To s těma kolenama je dobrý trik 🙂

  9. Se dá lehko napravit. Jakkoliv v tvém věku už to asi nebude taková sranda jako v pubertě.

  10. divné… mně se něco takového nikdy nestalo…hmmm

  11. Parčíkovému úchylovi bude věnovaná druhá část… taky jsme mívali jednoho pána, co… no, až to Mimoň sepíše, uvidíš 🙂

  12. Děkuji 🙂 je fakt, že tenhle byl opravdu v podstatě neškodnej… a vlastně na něj vzpomínám téměř s nostalgií 🙂

  13. já jsem jezdívala motoráčkem z Libochovic do Lovosic 😀 ale jenom o prázdninách, bydlívali tam prarodiče… dodneška mám ale tenhle kousek naší země dost ráda. BTW na tohle téma bych taky mohla vyprávět… naše základka byla hned u krčského lesa, vlastně skoro v lese. A po revoluci se jich tam najednou objevilo tolik, že jsme si ráno říkaly „Tak co, dneska nic? to je divný…“

  14. Nejlepší! Děkuji za článek, opravdu jsi mě pobavila…a pravda, úchylů je plný svět 😀

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 021 čtenářů
  • Rubriky

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

%d bloggers like this: