O strašlivé pionýrce, vyhraných sázkách a šeříkovém křoví

...........Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, svět mého dětství se podivíny, úchyly a blázny jen hemžil. Občas jsem se mezi nimi skoro ztratila a dost často si vlastně připadala jako ryba ve vodě.

Kromě zážitků s podivnými pány v  prostředcích hromadné dopravy i jinde (…) jsem v těch časech doslova  žila bizarními sázkami. Málokdy jsem prohrála, ale pokud vím, nikdy jsem nevyhrála nic, co by stálo za řeč (krom domácího vězení a podobných represí, jimiž má malá vítězství – patrně pro zachování rovnováhy – vyvažovali rodiče). Navzdory této zjevně mínusové bilanci jsem se ale sázela ráda a často.

Vo co, že si nevoholíš obočí – a ejhle, oholila (tušila jsem, že to bude vypadat otřesně. A vypadalo. Matka pod vlivem šoku z právě spatřeného nejdřív prohlásila, že už mi to nedoroste – a poté zas, že nový porost bude identickou kopií toho, co má na obličeji Brežněv. Nakonec někde vyhrabala ukoptěnou tužku na obočí a nutila mě si chybějící součástky domalovat. Po prvním pokusu to vzdala. Smolně černé obočí ve tvaru Gaussovy křivky nebylo pro světlovlasou žákyni 6. B zrovna to pravé ořechové.)

Že nenatřeš tu sochu na červeno. Ne, červená nebyla. Ale když otec pohřešil půllitrovou lahev temně fialové tiskařské barvy, bylo už pozdě řešit ladění odstínů.

Že si nepudeš pro výzo v pionýrským kroji…!

Naše škola byla navzdory době vcelku normální. Do průvodů se sice chodilo, závazky se vyhlašovaly, a převažující barvou všech nástěnek byla proletářská rudá, ale poslední den školního roku se odehrával ve zcela civilním duchu. Rajčatově červený silonový šátek-škrtič a blankytnou košili jaksi nešlo přehlédnout. Navýsost spokojená rozruchem, který se mi povedlo vyvolat, jsem se hnala skrz parčík za školou směrem k autobusovému nádraží. Nemohla jsem se dočkat, až někde v ústraní servu ten blbý šátek a aspoň domů pojedu skoro jako člověk. Cestu domů sázka nezahrnovala.

Křovíčko za protestanským kostelem se pro mé úmysly jevilo jako ideální. Bylo dostatečně v ústraní, takže se tu obecně odehrávalo ledacos. Natolik jsem se upnula na myšlenku, že už TO sundám, že jsem přehlídla, že nejsem sama…  Ať se na místě propadnu, jestli si zahradní architekti a projektanti nepředávají podobné know-how jaksi samo sebou… a tady, tady musí bejt pár šeříků, jasný? Takhle v mírným rozestupu… tak,  ať si pán neušpiní baloňák…

Pán baloňák neměl… postával tam v rozepjaté dlouhé bundě zvané somrácká a protože zbystřil pohyb po pěšině směrem ke svému stanovišti, první, co jsem zahlídla, byl jeho blaženě natěšený výraz… jenž se vzápětí změnil ve svůj opak.  Těžko říct, zda ho vyděsilo víc cílevědomé tempo, kterým jsem si to hasila přímo k němu (obočím to být nemohlo, to dorostlo už v dubnu), nebo ten příšerný kroj. Faktem zůstává, že než jsem se nadála (a stihla se podívat blíž), zůstalo po něm jen vlnící se šeříkové roští. Od té doby jsem ho v parku za školou nezahlídla. Upřímně doufám, že ho po zbytek života nepronásledovala krvavá noční můra, v níž ho rozkacená pionýrka drží pod krkem a on z posledních sil slibuje: Já už budu hodnej… slibuju…

Protože já teda hodná nebyla.  Prázdniny, které právě začínaly, byly plné vyhraných sázek –

Reklamy

13 Comments

  1. Mé dvě bývalé kolegyně byly spolu v lázních. Procházejíce se parkem, též narazily na podivné individuum v rozepnutém kabátě. Když nám pak v práci líčily, jak utíkaly, nedalo se dělat nic jiného než se dotázat : „A dohonily jste ho ?“….Asi jsem poněkud nezapadla do kolektivu, no…

Komentáře nejsou povoleny.