Něco jako štěstí aneb o pravé kapse, T3R a věšení záclon

...Dva předchozí texty se mírně škodolibě trefovaly do úchylek těch druhých. V zájmu zachování (iluze) harmonie je na čase zamířit do vlastních řad. Když se tak zamyslím nad souborem vlastních úchylek, najednou ani nevím, kterou vybrat dřív.

Pro méně trpělivé čtenáře – o čem to NEBUDE: vážně nemám sklon provozovat sex v převlékacích kabinkách kteréhokoliv módního řetězce. Nadto jediným butikem, který pravidelně navštěvuju, je second hand TextileHouse. Nedívám se na žádný seriál. Možná to bude tím, že nemám televizí, kdoví. Neplaším nezletilce v parku. Nepoučuji, nejsem-li tázána. (Někdy dokonce ani tehdy ne, pokud tázána JSEM…) Nesbírám spoďáry hereček či zpěváků ani jiných slavných nebo méně proslulých osobností. Nepotřebuju vstát každé ráno z postele výhradně pravou nohou. Nesedám si při poradách pokaždé na to samé místo (vážně NE!!!). Ne a ne a ne. A co naopak ano?

Myslím, že už tady několikrát v rámci předchozích článků zaznělo, jaký že má Mimo.ň vztah k VÝŠKÁM. Abyste nemuseli bádat v prastarých příspěvcích, nebudu napínat – blbý. Hodně blbý. Nakonec, od někoho, kdo měl tu čest viset – byť pouze několik nekonečně dlouhých minut – do půli těla z okna v osmém patře (dole na trávníku vymletém suchým létem byly šedozelené túje, žlutavé puntíky vajglů a spousta psích hovínek) se dá těžko čekat něco jiného.

Člověk by hádal, že čím výš, tím větší hysterie nastává. Faktem ovšem je, že mi činí větší potíže sundat a znovu pověsit záclony než nastoupit do Airbusu. Lze strach z malých výšek nazvat úchylkou? Snad. Rozhodně musím pokaždé sehnat někoho, kdo mi sundá záclony…

Vzpomínala jsem, jak to vlastně vzniklo, a dlužno říci, že pán, co mě tehdy zkoušel vysunout z osmého patra, je v tom nečekaně nevinně. Za tohle si naopak můžu sama. Úplně sama.

Starý dům na Borči, kde jsme bydleli v dobách mého dětství, stojí bokem ke svahu. Trochu to vypadá, jako by se postavil všem a všemu natruc… S průčelím vzdorně podmračeným nastavuje levý bok pozvolně rostoucímu terénu, zatímco pravý provětrává do prostoru.

Bylo mi devět pryč, bývala jsem často sama doma (matka byla dlouhodobě v nemocnici a otec se snažil zvládat tehdy ještě legální šestnáctihodinové směny, péči o domácnost a dozor nad devítiletým rozmazleným spratkem). Zatímco v práci se ještě vybičoval a připálená polévka se o svůj díl přihlásila promptně sama… mě většinou nebylo ani vidět, ani slyšet… což – jak všichni rodičové dobře vědí – často nevěstí nic dobrého.

Většinou jsem ale – navzdory očekáváním – nic tak strašného neprováděla. (Sestra dosud nebyla na světě, a tak jsem neměla koho trápit…) Prostě jsem se uklidila na půdu a zmizela ve svém vlastním světě. Onoho dubnového odpoledne mi z neznámého důvodu přestal jaksi stačit… a já vystoupala po žebříku v koutě k vikýři… a vylezla na kominickou lávku.

Znáte to. Člověk pospíchá do práce. V úzké a hluboké kapse kabátu (úzká je proto, že je dík věčnému přetížení už potřetí zašitá) se převalují tři podlouhlé předměty přibližně stejné velikosti a podobného tvaru, dva z nich jsou zapalovač a třetí balíček žvýkaček.  V případě, že máte strašlivou chuť na cigaretu, podaří se vytáhnout nejprve zapalovač, který právě dosloužil a poté žvýkačky. Pokud je den opravdu vydařený, pak právě vylovený funkční zapalovač z prokřehlých prstů vypadne buď přímo do kanálu anebo aspoň do mezery v kolejišti, kde ho vzápětí rozdrtí tramvaj… kterou jste tak nějak přehlédli.

Pokud se snažíte dostihnout žvýkačky, protože do pracovní schůzky zbývá právě tak čas na jednu Orbitku, je jasné, že vytahujete jen zapalovače. Úplně stejně to bylo s devítiletou Mimoňkou na střeše starého dvoupatrového domu. Oči navrch hlavy pozvolna kráčí po kominické lávce a užívá si čerstvého dubnového povětří. Lávka je zčernalá věkem a sazemi z obou komínů, které jako mostek spojuje. Dokud jde tam, dívá se vlevo, kde je země přátelská a blízko. Zasněně dojde od Černého komína k Bílému… a přesně v tuto chvíli se podívá na druhou stranu.

Kdyby chtěl někdo vědět, jak dlouho mi trvala cesta zpět… můžu zodpovědně prohlásit jen, že jsem byla zpátky u Černého komína dřív, nežli se začlo stmívat. Dokonce jsem před tátovým návratem stihla smýt z dlaní a ubuleného obličeje saze. Tašky popadané do zahrady jsem bohužel posbírat zapomněla, stejně jako jsem si nevšimla, že můj střecholezecký výkon neunikl pátravému oku zvědavé sousedky.

Možná jsem to – navzdory tátovým tak jako tak nerealizovatelným výhrůžkám domácím vězením – na tu střechu měla zkusit ještě jednou. Třeba bych si dnes dokázala sama pověsit záclony. Možná si zítra zkusím vylézt na židli. Jen pro ten pocit. Vyzkoušet malou výšku, tu nejmenší možnou… a třeba nespadnout. Něco jako štěstí.

Reklamy

9 Comments

  1. Věta „Možná si zítra zkusím vylézt na židli.“ mě inspirovala k doporučení filmu Vertigo od A. Hitchcocka. Ale není to pro slabé povahy!

  2. Tak takových v případech se akorát bojím, že bych doplatila na svou nešikovnost a svoje vrozené předpoklady k pádům a zřítila se 😀

  3. Děkuji za komentář. Je to styl, který ještě asi potřebuje trochu dobrousit (vždycky jsem psala spíš „na vážno“ a podobné historky vyprávěla ve svém okolí. A pak mi nějak došlo, že je to skoro škoda.)
    K fobiím – tahle je víceméně roztomilá a téměř socializační (požádání o pomoc se záclonami je dobrá záminka k hovoru, no ne? :-D). A protože jsem vysoká, meruňky češu i bez žebříku… jen ve starých knihovnách pociťuju mírnou lítost… víš co, takové ty schůdky…. že bych našla ideální místo pro terapii? 🙂

  4. Sama netrpím žádnou značnou fobií (nebo o ní možná spíš nevím), tak se úplně nedovedu vžít do tvé kůže, každopádně ale držím palce, že to jednou přejde – a ty záclony pověsíš! 😀 Jinak zbožňuji tvůj styl psaní, opravdu čtivé a zábavné.

  5. Tak doufám, že tě knížečka (ta zdrobnělina je na místě – není vyjádřením citového vztahu autora k vlastnímu dílu, nýbrž fyzické velikosti publikace! :-)) nezklame… a že se budou básně líbit. A k létání – jo, lítám ráda… ale radši ve snech než v reálu…

Komentáře nejsou povoleny.