O René Motlíkovi, sbírání bodů a červnovém dešti

....Mělo pršet celý den. Ale nepršelo. Nepršelo ani v noci – v noci lilo. Ta vlhkost ve vzduchu mi něčím připomněla staré domy v Sydney. Nikdy nevyschnou docela. Vždycky budou vonět tmavě zelenou, secesní vůní něčeho, co, jakkoliv máme na dosah, nikdy nemůžeme uchopit.

A kartičku máte? Zeptala se zdravotní sestra v do bleda seprané uniformě. Potřásla odbarvenou hlavou, vypadala celá, jako by ji někdo příliš dlouho máčel v SAVU.

Kartičku?

Nechápavě jsem jí podstrčila pod nos občanku – Nic jinýho nemám. Aha, no, tak to nevadí. Rozpačitě zapsala číslo na kus papíru, a ten strčila do kapsy. Červnové ráno sem vonělo pootevřeným oknem, záclony se v průvanu motaly do mříží a z chodby zněl hluk typický pro podobná zařízení. Hlasitý smích, šmaťchavé kroky v ústavní, příliš velké obuvi, chrchlání. Návštěvní místnost mi něčím připomněla vězení, jakkoliv tady nebylo ani to zamřížované okno.

Už tam čekali – jiná sestra, o něco mladší a černovlasá, a oni dva. Mí dva bratři.

Občas si na ně vzpomenu, když si tak říkám, že svět je plný René Motlíků – těch, co stáli ve frontě těsně, děsně těsně přede mnou – což mi trochu připomíná samoobsluhu U Vávrů u nás na rohu. Prodejna má pro své stálé zákazníky jednoduchý věrnostní program – dostanete lístek, a za každý nákup body. Nakupuju tam v podstatě každodenně (přesněji – každonočně – mají totiž non-stop provoz). Mockrát už se stalo, že nakupujícího přede mnou pokladní oslovila – A body sbíráte?

Mě se nezeptají nikdy. Možná vypadám tak bohatě, tak nepřístupně, tak nebodově… kdoví? Možná se jednou zeptám já. (Jednou – až se zapomene na ten kravál, co jsem udělala minulý týden, když se zasekl terminál na platbu kartou a já neměla hotovost…). Ano, svět je plný René Motlíků. A někdy jsme jimi i my sami… jen nám to musí někdo připomenout.

Onoho červnového rána je návštěvní místnost plná rozpaků, kradmých pohledů a pokašlávání. Dívám se na ty tváře se záblesky povědomých rysů, starší má tátův nos, mladší sem zabloudil z naprosto jiné planety. Diagnóza – mentální retardace a schizofrenie… Mí dva bratři, o nichž jsem se dozvěděla teprve po tátově smrti.

Je dobře, že jsou na jednom oddělení. Mají jeden druhého, sděluje jedna ze sester tak nějak mimochodem, snad aby zmírnila trapné ticho. Druhá odchází – Až to budete chtít podepsat, cinkněte na mě, hlásí.

Podepsat? Vzápětí se vše vysvětlí. Rázem je jasné, jakou že kartičku po mně blond sestra chtěla. Považovala mě za pracovnici soudu, která se ovšem díky nové navigaci v autě a neznalosti rozdílu mezi Horními a Dolními Beřkovicemi zdržela. Ta dorazila skoro o hodinu později.

O čem jsme tu hodinu mluvili? Je to divné, ale nevím. Je možné, aby se dva natolik odlišné vesmíry na chvíli setkaly… bez toho, že se planety navzájem promíchají a vše skončí naprostým chaosem? Je možné, že se ty vesmíry neliší zase až tak moc? Je možno běžet a nedotýkati se země?

Než jsem se těsně před polednem vymotala z budovy pavilonu G, chvíli mi to trvalo (kdo se někdy ztratil v blázinci, ví, o čem mluvím). Na rohu, pod nohama popraskaný betonový chodník dosud nasáklý vlhkostí, mě napadlo se ohlídnout. Stáli tam oba – a mávali.

Jak že to říkala ta sestra…?

Reklamy

9 Comments

  1. Přiznám se, že mně osobně chybí postranní panel – ale třeba časem najdu nějaký kompromis. Už jsem prostě ten předešlý měla moc dlouho (skoro rok a půl) – a najednou to NEŠLO. Nojono, já většinou každýho půl roku i přestavuju nábytek v pokoji, a tiše závidím těm, co tohle nemusejí podstupovat… (sakra – to je téma na článek!) 😀 Ad R.M. – ba právě. Ale dokud si to člověk uvědomuje, je na dobré cestě se takovým R.M. nestat……..

  2. Zatím si nemůžu na nový vzhled zvyknout, ale to chce čas… Mám holt pomalejší reakce…
    Jo, jo, Isia a její prototyp RM…
    Jsou bohužel všude…

  3. … jenomže to je právě to – a v tom bylo pro mě to setkání hodně cenné. Nebýt jako RM 🙂 i tehdy, má-li člověk „všechno“… však víš.

  4. Ja viem, že im je tam fajn, keď sú medzi ľuďmi na rovnakej vlnovej dĺžke. Skôr som sa preniesla do tho prostredia so svojim vnímaním.
    Môj René je iný. Má všetko, len niečo mu chýba – cit a srdce a to niekedy dosť chýba… 🙂

  5. Díky moc… jsem ráda, že se Ti líbí. Trošku jsem váhala, zda ten vzhled měnit, „Chateau“ byla dobrá volba, ale už to bylo dlouho stejné – a spousta věcí se v poslední době změnila, tak došlo i na obal. Doufám, že Ti není z toho čtení smutno, oni jsou tam v podstatě nejspokojenější, je to chráněný svět, jaký by se „venku“ nikdy nedal vytvořit. A pro mne je fakt, že spolu do jisté míry souvisíme, důležitou připomínkou. Například toho, že ve chvíli, kdy ti svítí slunce přímo do tváře, možná někomu stíníš… Že je lépe využít toho, co nám bylo dáno, namísto brblání nad tím, čeho se nám nedostalo. (Ale to už moralizuju. A vůbec to prosím neber jako rýpnutí do Tvého článku, ten je naopak skvělý a moc se mi líbil…). Sudičky zkrátka vědí, co dělají…

  6. Ďakujem za odpoveď na moju včerajšiu otázku o Reném. Vytvorila si mi trochu smutno-premýšľavú náladu.

    Inak aj mne sa páči nový design blogu. Je taký…papierový…pekný. A lepšie sa čítajú tie väčšie písmenká.

  7. Děkuji. K designu – uvítala bych postranní panel – aspoň jeden, ale jinak se mi to taky líbí… budu muset zapátrat, jestli je nějaký podobný dvousloupcový…

Komentáře nejsou povoleny.