O otevřených oknech, cibuláku a mrtvé myši

domovyBláznivé sny, co se zdají k ránu.  Domov, který opouštíme – často nadlouho anebo daleko. Věci, kterým není čas porozumět. A pak jdu po únorové ulici, na dohled domu, kde jsem kdysi (taky) bydlela a ve svém bývalém bytě vidím otevřené okno.

Vybaví se mi barva dlaždiček v koupelně. Zlatožlutá. Pes někde v domě, štěkající často s přestávkami celou noc. Ta zvláštní setrvačnost bytí. Jdu po chodníku, co zítra zapadá sněhem (a já se proto budu muset pozorně dívat pod nohy a na rozdíl ode dneška kráčet zhruba takovým tempem, jako bych si v gatích nesla Pampersku volající urgentně po výměně) … ale dnes je dnes, a já jdu rychle, tak rychle, abych se zahřála a hlavně, tak rychle, abych cítila, že mi srdce ještě bije. Že ho snad možná mám. Tak rychle, abych unikla.

Jdu rychle do bytu, kde bydlím dnes (z bodu A do bodu B je to nějakých pět kilometrů starou zástavbou, temnými uličkami a cípem dvou bezlistých, šedohnědých parků…), dýchám ten hmatatelně zimní vzduch nasáklý prozatím neviditelným sněhem, vůní benzínu a otázkou: Kolik jsem vůbec měla domovů?

Vlastně jenom jeden – ten první, Boreč. Bohužel pro mě se otec stěhoval dost rád. (A pak, kde se vzala moje vášeň pro změny – !) A neodradilo ho nic. Říkám-li nic, myslím NIC.  Ten podivný týden vprostřed předjaří, kdy jsme se chystali opustit starý domov a přesunout se o třicet kilometrů dál, navíc panovalo nezvykle teplé, téměř zpupné povětří. (Mami, jestli existuje nebe, a ty v něm tyhle texty třeba čteš, ušetřím ti práci s napomenutím. Ne, nesvádím to na povětří. Prostě se mi odtamtud nechtělo. Zoufale ne. A byla jsem – podobně jako otec v opačném gardu – odhodlaná udělat  všechno pro to, abych nemusela.)

Den před odjezdem byl hektický. Sestra brečela v kočárku, protože postýlka už byla rozebraná a svázaná do balíku. Rodiče se – věrni tradici – nehádali. V praxi to znamenalo, že na sebe nenávistně hleděli přes hromady Rudého práva, do nějž zbývalo zabalit stý dvacátý pátý talíř s cibulákovým vzorem a konverzace probíhala ve stylu Řekni TATÍNKOVI, že je potřeba srovnat ty talíře podle velikosti. Řekni MAMINCE, ať si ty velikosti strčí někam. Neříkala jsem nikomu nic – a v hlavě se mi líhnul ďábelský plán.

Jakmile večer usnuli, vyplížila jsem se z postele. Sbaleno jsem měla, stačilo potichu sebrat bundu z věšáku v zádveří. O nos se mi otřela známá vůně vody po holení. Tátův kabát. Kdoví proč jsem zajela rukou do náprsní kapsy. Svazek bankovek připravených pro stěhováky ji nadouval jen nepatrně. Strčila jsem je do tepláků a vykradla se do tmy.

Věci, kterým není čas porozumět. Věci na půli cesty. Jakési zamávání za špinavým okénkem vlaku. Zpoždění se nekoná, dav kvapně nastupuje. Šla jsem zkratkami k silnici v dálce. Melodie srdce, ženoucí krev cévami, mi v hlavě duněla celou noc – tehdy ještě tak skutečná, tak hlučná, že zastínila vše.

Třásla jsem se zimou a poznáním, že odpolední slunce lhalo. Nekonečný pochod tmou a teprve na krajnici, tam, kde to foukalo pořád ještě zimně, a široko daleko nebylo vidět jediné světlo auta, které by mě dovezlo o kus dál, mi došlo, že tady můj plán končí. Že i kdyby  se našel někdo, kdo mě odveze, není kam jet. Že i kdybych měla odpovídající historku, jak daleko mi vydrží? Že…

Stála jsem tam a nevěřícně zírala do tmy. Třas dostoupil maxima. Zima, vztek a strach udělaly své. A pak jsem se obrátila a šustivou loňskou ostřicí, průlezy v koridorech křovin, zčásti po vrstevnici, a jen se dvěma držkopády na kontě, se vrátila, odkud jsem přišla.

V kalném ranním světle vyšla najevo celá řada neradostných skutečností. Mé až příliš čerstvé bláto na botách. A nejen tam. Peníze, o něž máma zakopla cestou na záchod v domnění, že je to mrtvá myš. Příliš malé auto, do jehož kabiny se spolu s řidičem vešel jen otec.

Matka s námi jela vlakem. Jak už bylo jejím zvykem, mlčela. To až tak nevadilo. Horší bylo, jak se DÍVALA.

Nenápadně jsem drolila schnoucí bahno z rukávů a kolen.  Chvíli předtím, než přijel vlak, jsem se naklonila do hlubin kočárku a zašeptala sestře:

Řekni mámě, že teda dík. Zpod kostkované deky se ozval srdcervoucí řev.

Reklamy

komentářů 12

  1. Věnování určitě ráda napíšu. Ozvi se mi prosím ohledně adresy na anna.bohaa@yahoo.com

  2. Krásny článok! Toto: “ … ale dnes je dnes, a já jdu rychle, tak rychle, abych se zahřála a hlavně, tak rychle, abych cítila, že mi srdce ještě bije. Že ho snad možná mám. Tak rychle, abych unikla.“ – je úžasné! Presne tak sa poslednou dobou cítim.
    A veľmi sa mi páčili aj Tvoje básne, boli veľmi neobvyklé, páčili sa mi tie zvláštne metafory. Mohla by som byť taká drzá a poprosiť o venovanie? Poslala by som ich poštou… (Som trochu zberateľ :-))

  3. Jestli někdy ještě zapustím kořeny, tak jedině zpět na Borči… ne, že bych si stěhování tolik užívala, ale. ALE 🙂

  4. Naďo, moc děkuji za tip – podívám se na to. A jsem ráda, že se text líbí. Přeji hezký den.

  5. Parádní psaní, na FB mám v přítelkyních Janu Semelkovou, tuším, že vydává knížky, zkuste ji! Váš styl mi připomíná Aidu Brumovskou 🙂

  6. oldwomen

     /  12.2.2013

    Chodila jsem na čtyři základky. Každá v jiném kraji, ne blíž jak stopadesát kiláků od sebe. Neunikla jsem ani častému stěhování v samostatném životě. Jsem šťastná, že konečně mohu zapouštět kořínky do Stepi. Zatím jsou jen vlásečnicové. Stále se stěhuji, ale již jen po jednom domě. Těším se na den, kdy konečně zakotvím a vše bude mít své neměnné místo.
    Doufám, že to bude dřív, než budu nucena prohlídnout si detailně kremačku zevnitř. Že si budu moci vzácné chvíle neměnnosti náležitě užít. Jdu spát. Začala jsem si představovat život bez krabic a kufrů, bez knížek na hromadách a poletujících výstřižků.

  7. aha, oprava, teprve po 12té 😀

  8. … a sakra. Že bych začla počítat…? 🙂

  9. no… já se teď budu stěhovat po 14té… 🙂

  10. 🙂 no, kdybych se měla stěhovat pokaždé, když jsem líná uklízet, asi bych si u stěhovací agentury mohla zařídit množstevní slevu (10+1 zdarma, třeba 🙂 ) Ale je fakt, že jakkoliv jsem na tátu nadávala strašně, v dospělosti jsem ho fakt mnohonásobně trumfla počtem přesunů 🙂

  11. jéé, to je téma pro mě… moc hezká historka….
    Nedávno jsme se s mámou shodly, že stěhováním řešíme naší neschopnost a neochotu tak nějak hloubkově uklízet a udržovat… ale já se alespoň mám na co vymlouvat, chytla jsem to od ní 😀

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 021 čtenářů
  • Rubriky

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

%d bloggers like this: