O černé barvě, pratetě v noční košili a chlebu s paštikou

....Přej si něco pořádnýho, říkali mi, když jsem si k vánocům, k narozeninám, při každé myslitelné příležitosti přála černý tulipán. A tak jsem pokaždé přihodila obligátní blok a fixky… a dál vskrytu duše prahla po neexistujícím černém tulipánu.

Vždycky jsem měla fatální slabost pro černou barvu. Naopak jsem nesnášela červenou, do níž mě oblékali prvních deset let. Před další potupou mě spasilo jen to, že jsem dorostla do velikostí, při jejichž vyslovení prodavačky v dětském oddělení pohoršeně pozvedaly obočí.

V oněch pradávných dobách, kdy chodívaly v černém jen vdovy a kominíci, byl každý kus textilu v jiné než de facto neviditelné tmavě modré, či výše zmíněné červené, případně ještě odporně brčálové barvě velkou vzácností. A pak se přihodilo, že zemřela hořická prateta. Tahle podivínská dáma s chorobnou fixací na čisticí prostředky a kartáče měla svůj osamělý život nalinkovaný a srovnaný podle velikosti, abecedy a tvarů od počátku až do konce. Závěť napsala už několik let před smrtí, ve vzorně naleštěném dřezu se nepotuloval jediný neumytý hrneček, ve skříni visely krom několika svátečních kostýmů, plesových šatů z dob mládí a lodenového kabátu také černé šaty s krasopisně vyvedenou cedulkou Do rakve. Vzhledem k tomu, že jsme s mámou ten byt vyklízely až po pohřbu, bylo na podobné vychytávky poněkud pozdě. Těžko říci, v jakém ohozu se prateta odebrala na věčnost kontrolovat nebeské rejžáky, faktem zůstává, že černé šaty se – již bez cedulky – staly spolu s obrovským, taktéž černým, parapletem nejcennější akvizicí celé hořické anabáze.

Alespoň pro mne a pro sestru. Hra na pohřeb nám vydržela rozhodně déle, než deštník, jehož chatrné plátno nezvládlo suplovat padák a při seskoku z okna verandy do kompostu vydalo zvuk podobný žalostnému pšouku. Sestra byla sice na rozdíl ode mne drobek, a mimo to spadla do měkkého, ovšem slupky z brambor vybírala z vlasů ještě navečer. Šaty nám matka mnohokrát zabavila, a my je přesto pokaždé znovu záhadně objevily, a vycpané otcovými ponožkami v hrudních partiích – spravedlivě na střídačku – tahaly po domě. Když bylo pěkně, vydávaly jsme se v nich i na zahradu, což ocenili především sousedé, protože ani naše vzrostlá, jen málokdy sekaná tráva, neschovala všechno.

Kromě černých šatů jsem milovala i černého psa ze sousedství. Jmenoval se příhodně Blackie a svým zjevem křížence dogy a vlčáka naháněl neinformovaným jedincům hrůzu. Dal nás dohromady chleba s paštikou. Nic proti Májce, zlatému to dědictví, jež poznamenalo dětství nejednoho z nás, ale v kombinaci s máslem, kterého máma z neznámých důvodů pod paštiku pokaždé namazala tlustou vrstvu, to nebylo nic, po čem by mé srdce zatoužilo dříve než po týdenním hladomoru. Jaké štěstí, že Blackie vyhlížel zpoza plotu přesně v místech, kde jsem v zimě pokaždé bezpečně sundávala z hlavy nenáviděnou žlutou debilku, jaké štěstí, že kromě chleba s paštikou a máslem snesl i buchtu s rybízovou marmeládou, sardinkovou pomazánku, škvarkové sádlo… cokoliv, po čem následovalo podrbání za ušima.

Jednoho červnového odpoledne jsme šly všechny tři na nákup. Sotva jsme vyšly ze vrátek, hnala se nám středem silnice vstříc temná silueta. Bylo zbytečné předstírat, že se neznáme, Blackieho radostně uslintaná tlama hovořila za vše. Brzy nato začaly prázdniny a se svačinami byl na pár týdnů konec.  Někdy v té době Blackie zmizel. Nikdy jsem nezjistila, zda ho soused odvezl nebo prostě utekl.

Chyběl mi. Nejen kvůli svačinám. Když jsem o pár týdnů později měla vyslovit své narozeninové přání, prvně jsem zaváhala. Namísto černého tulipánu jsem si najednou ze všeho nejvíc přála… jedno jediné podrbání černého, sametového kožichu.

Blok a fixky, řekla jsem.

Reklamy

9 Comments

  1. To je smutné… ano, život dokáže být morbidní. A vsadím poslední boty, že prateta by si stejně zabalila aj i ty rejžáky. V tom je ta naděje (aspoň pro mě)….

  2. Šaty do rakve ma dostali.
    Pamatam si papier, ktory sa rozdaval starym ludom pri stahovani sa do domova dochodcov. Na papieri dostali napisane vsetko, na co sa nesmelo pri baleni kufrov zabudnut.

    „ŠATY DO HROBU“ boli napisane na konci, velkym a tucnym pismom.

    Ako keby pre taky „pobyt“ neboli dolezitejsie napriklad „SPOLOCENSKE HRY“ alebo „PLIENKY“

    ach… zivot vie byt morbidny

  3. To by se ti asi líbil můj medvěd, afghnán křížený s vlkodavem… 40 kilo a dlouhá černá srst, neuvěřitelně hodný pes… taky bych si přála, aby neodešel tak brzo…

  4. … někdy život bývá takový. Trochu legrační, trochu bolavý… a někdy s úsměvem přesto vzpomínáme na někoho, po kom se nám strašlivě a nenapravitelně stýská. Jenom se smát by asi nebylo přesvědčivé… a jen brečet by bylo – vzhledem k těm hezkým chvílím – rouhání. Tak asi tak 🙂

Komentáře nejsou povoleny.