O svátku nehořlavých svíček, kočovnících a zeleném čaji

....Ještě tak před měsícem bych se bývala byla schopná vsadit o cisternu piva, že slovo „displej“ nemůže být ženského rodu. A ještě dnes ráno jsem se domnívala, že ve starožitné dóze z tmavomodrého skla je zásoba čajových svíček aspoň na týden dopředu. Což o to, svíčky jsou. Jenže nehoří. Ani jedna!

Skrze sklo není vidět nic, jen stíny. Je slyšet pouze tiché přesýpání oblých kusů parafínu obalených tenkou hliníkovou slupkou. Za mého dětství byly čajové svíčky neznámý pojem, máma v ní tehdy skladovala krabičky sirek. Pamatujete ještě ty černo žluto červené s obrázky klíče, nůžek, tří visacích zámků…? V té dóze jich byly celé hrsti. Co by se bývalo stalo, kdybych si jednu…řekněme… vypůjčila?

Jistěže nic. Protože vždycky, když se rodič bojí, že dítko podpálí stavení, je potomek naopak na nejlepší cestě zaseknout se ve sklepním okénku sousedova domu. V případě, že je důvodné podezření na to, že si ledabyle myje ruce po použití záchodu, hlídejte raději, zda nápadně rychle neubývá koňak skrytý za Jiráskovými spisy. A pokud urputně zvrací, nebude to ani tak tajemnou exotickou chorobou, jako spíš proto, že se tajně přejedlo masoxových kostek.

Stejně jako jsou strážci zákona vždycky nejméně o krok pozadu za zločinci, ani máma moc nestíhala. Vzhledem k tomu, že mi navíc velmi záhy neprozřetelně vysvětlila, že Ježíšek, Mikuláš ani Čert neexistují, zbavila se tím poměrně zásadního vyjednávacího nástroje.

Byly doby, kdy vyhrožovala, že mě seberou Cikáni. Pak zjistila, že pod vlivem romantických příběhů a občasných filmů pro pamětníky (což platí pro doby, kdy jsme ještě měli televizi), vyhlížím, zda se na obzoru u Horní brány přece jen náhodou neobjeví vozy kryté plachtou a vylepšuju vztahy se sousedy praktickým průzkumem, nakolik bych dokázala ulovit a následně upéct slepici v popelu.

Když zkusíš všechno, a nefunguje nic. Když svíčky nehoří, protože prší na knoty. Anebo taky ne –. Když možná neprší, ale plamen stejně tvrdošíjně skomírá. Když prvně řekla: Jestli budeš zlobit, umřu.

Říkala to dost často. Říkala to čím dál častěji. Opakovala to tolikrát, až se ta věta zařadila někam mezi snědé kočovníky a nikdy nepoužitou rákosku na skříni. Ne, že by máma byla takový pacifista, ale skříň se tyčila až někam ke stropu a matka měřila jen metr padesát. A tak jí zbývala ta věta.

A gauč v kuchyni, kde jednoho odpoledne zůstala ležet. Nehybná. Tichá. Děsivě tichá. Minutu? Dvě? Hodinu? Jsou věci, které v rodinných albech nenajdeš. Nejsou mezi roky netknutými, postaru škrobenými povlaky na peřiny, nenajdeš je v prašných žmolcích v rozích šuplíků. Nehořlavé svíčky, hrůzu nahánějící nekonečno. Mámina tvář se zavřenýma očima, v tom obličeji bez výrazu se nehne ani sval.

…a když prší do mezer mezi slovy a pod schody najdeš zmačkaný lístek z autobusu, kterým ses vrátila, loni, předloni, nikdy… když. Když prší i bez deště. Když se nemůžeš najednou, bez varování nadechnout, když ti to dojde. A pak jen pořád dokola opakuješ větu Maminko, prosím, prosíííím, maminko, maminko, já už budu hodná!

Když.

Vopravdu hodná.

A pak se zvedla, a řekla něco jako že Příště…

Když svíčky suchým knotům navzdory prostě nehoří. Dokázala bych téměř na hodiny spočítat, do kdy trvala má verze jejího příště: do chvíle, než jsem usoudila, že je načase vyzkoušet, jak dlouho vydrží živí hlemýždi v lednici – protože na rozdíl od vlaštovek na zimu neodlétali, a nikdo mi nedokázal vysvětlit, jak to vlastně dělají, poté, co napadne sníh? Do té doby, než jsem nabyla dojmu, že králíkům v kotcích musí být smutno, a spáchala vlastní soukromou amnestii? Do onoho odpoledne, kdy jsem si uvědomila, že nepotřebuju nutně kompletní obsah modré dózy – stačí ze všech krabiček vysypat zápalky a propašovat je v kapsách kalhot ven?

.  .  .

Svůj souboj se zarputilými svíčkami už jsem skoro vzdala. Pak mě napadlo namísto plynového zapalovače použít klasické sirky. V pomuchlané krabičce, kterou jsem vylovila na dně kabelky, se krčily tři poslední. Na druhý pokus se zadařilo.

Svíčky hoří. Koňak nemaje, piju dávno vychladlý zelený čaj. A mám ještě jednu sirku –

....

Reklamy

7 Comments

Komentáře nejsou povoleny.