O bábovkách, hrubých rukou a hledání pokladů

....Dívám se do tmy a nevěřím, že TAM nejsi. V dávno již studené kávě plave smítko, muška nebo snad osudové znamení. Převěsila jsem všechny obrázky, některé nyní číhají za rohem vzhůru nohama a já konečně tuším, co mi chtěly říct.

Nevěřit nestačí.

Ta posedlost hebkou srstí – jedno, zda koček, králíků či skřítků. To zaklínadlo osamělých her. Pařez po stromu… schody, po jejichž obratlích bouřka hrne vodu, větve, smetí. Jeden z mnoha večerů, kdy člověk jede domů.

Ano, TAM. Tam, kde to často ani nepoznám, jen matné náznaky vedou moje dlaně. Teprve z ptačí perspektivy – teprve tehdy, až budu umět doopravdy lítat, a ne jen blufovat v tvých snech, mi okrouhlý zbytek zídky na té zahradě, spící písmenko „o“ s průměrem necelých tří metrů připomene… jo, tady byl kdysi písek. Soukromé pískoviště. Moje.

Táta to určitě myslel dobře. Mimo to, že se ze mě snažil – navzdory genetickému koktejlu, jenž jakoukoliv normálnost již ze zásady vylučoval – udělat to, co odpovídalo jeho představám o Normálním Dítěti, se taky neskutečně rád realizoval při jakékoliv rukodělné činnosti. Jak to později dopadlo se studnou, jsme měli možnost číst nedávno. A že „myslet to dobře“ bývá velmi často nejkratší cestou do pekel, se asi shodneme.

Smítko v kávě se nápadně podobá mikroskopickému šnorchlu. Poočku sleduji temně hnědou hladinu, zdali se nad ni vynoří mikroskopická hlava neznámého objevitele kávových hlubin, jestli si dvakrát odfrkne a pak se ponoří zpět, protože tady je vše při starém… téměř vše, abych byla přesná.

Na písku už si nehraju. Na písku jsem si nikdy nehrála.

A to netvrdím jen proto, abych se za každou cenu odlišila od všech svých vrstevníků, kteří si kyblíčkovo lopatkové období prošli. Nemám v úmyslu vysmívat se tunelům či bábovkám. Dokonce ani proti polévce z bláta a lopuší v zásadě nic nemám. Písku jsem se ale odmítala dotknout.

Ta osudová záliba v hebkých věcech, vzpomínáš? Kradmo otvírané kotce, skřítci a mámin límec od zimního kabátu. Ano. Škoda, že se táta nezeptal dřív, nežli prvně zanořil vysloužilý rýč do travnaté plochy pod záhony. Dlouho se zdálo, že zase jenom hledá poklad. Že kope na vlastní zahradě, namísto stráně pod lesem, vypadalo celkem logicky. Škoda, že se vůbec neptal. Máma stojící zachmuřeně u kuchyňského okna proto možná přemýšlela, jsou-li v tomto případě na vině husiti, Keltové anebo wehrmacht. I jí totiž na opatrné dotazy se záhadným výrazem divadelním šepotem sděloval – Překvapení!

Překvapení jsem na rozdíl od ní měla v podstatě ráda. Jen jsem si nebyla jistá, zdali to bude platit i v tomto případě, neboť výsledek otcova snažení mi něčím stále více připomínal čerstvě vykopaný hrob sousedky Štrajtové, na jejíž pohřeb se pár týdnů předtím z návsi vypraveným autobusem vydala celá vesnice.

Když dokopal, počal vyzdívat a betonovat. Začalo se to podobat základům pro babylonskou věž. Myslím na to květnové odpoledne, kdy na zahradu odněkud zacouvala malá dodávka s korbou plnou písku, a vychladlá hladina kávového roztoku se jemňounce zachvívá. Plavce však nevidět.

U příležitosti pískové premiéry jsem dokonce obdržela sadu nových bábovek ze řvavě barevné umělé hmoty. Držela jsem ten sáček jako chcíplé  zvíře. Kečupově rudá lopatka, brčálové srdce, švestkový čtverec, citronová květina. Ano, překvapení. Co bych bývala dala za pár střepů. Za středověkou latrínu.

Z nedaleké jabloně se na čerstvý, dosud vlhký písek, snášely okvětní plátky setřepané větrem. Kocour důstojně kráčející zahradou se zastavil a větřil. Ach, překvapení, vymyšlené poklady až po okraj přeplněné dobrými úmysly a… zklamáním.

Měla bych hrubý ruce, zdůvodnila jsem svůj odpor ke hře na písku, a na tom zůstalo. Představa, že bych se něčeho takového měla jenom dotknout, se mi ani trochu nelíbila.

V době, kdy se jabloňových větví pouštěla ostře zelená padavčata a po nízké zídce z šedého betonu se nesměle plazil první výhonek svlačce, bylo o osudu pískoviště rozhodnuto. Kocour to sem měl blíž než do záhonků pod angreštem. Největší kočičí záchod ve střední, ba možná komplet celé Evropě, byl na světě. Lopatku s bábovkami máma tak dlouho posouvala po chodbě směrem ke schodům do patra, až zcela zmizely ze zorného pole, zarostly prachem a zapomněním.

Na dně hrnku po dopité kávě postřehnu drobounké stopy bosých nožiček. Nevěřit nestačí. Zkus vidět neviditelné věci. Pohladit si skřítka. Lítat s krahujci. Všechny ty věci, na které nepotřebuješ formičky, lopatku a ruce.

Do dvou let ztratilo pískoviště tu jásavě svěží, nepravděpodobně nazlátlou barvu a zarostlo pýrem. Kocour už zase chodil konat potřebu do angreštu. To malé, nedotčené „o“ snící o bábovkách, hradních příkopech a mých rukou se zvolna vsáklo zpět do země.

Když zavřu oči, stále ještě ho vidím. Dívám se do tmy a nevěřím, že NEJSI.

Advertisements

komentáře 4

  1. … někdy jsou i v čaji. 🙂

  2. Naďa

     /  1.3.2013

    Musím se podívat kdo, nebo co plave v mém hrnku s kávou…

  3. Ten určitě ano. Možná by bývalo stálo za to založit projekt zúrodnění pouště Gobi prohnojením kočičím trusem. Tak vysoká lebeda nerostla za pár let nikde jinde 🙂 než v prostoru bývalého pískoviště…..

  4. Joj no ale verím, že kocúr mal radosť 😀

  • Nejčastěji čtené

  • Nové MIMO

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 57 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,275 čtenářů
  • Rubriky

  • Prošlo MIMO

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

EDUBYART

o vzdělání uměním

delibety

Made by love

AdDragoNoviny

aneb Krátké Urgentní Radosti Vašeho Administrátora!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

Žít je umění

Jiný život v Jiném světě

Ženy a muži nielen v biznise

Práca a kariéra, peniaze, ľudia a vzťahy, zábava, koniček, rodičovstvo, nakupovanie, cestovanie, jedlo, štýl, zdravie

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Fox on the Rocks

"When you look directly at an insane man all you see is a reflection of your own knowledge that he´s insane which is not to see him at all." - Robert M. Pirsig

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

%d bloggers like this: