O větru v dubnu, straně 56 a hledání pokladů

...… stromy nám nic nevyprávějí, protože nerozumíme jejich řeči. Chystala jsem se vystoupat po schodech na Železniční most, větve lipek na nábřeží se chvěly ve studeném větru. Bylo to, jako by povědomý hlas uprostřed efektně nasvícené scény zřetelně, a přesto tiše deklamoval jakousi větu v jazyce, jemuž nerozumím: Ambapo ni wewe?

Při troše štěstí by se to dalo svést právě na ten vítr. Na vítr, na tisíciokou šálu z Marks and Spencer, na přetržený řetízek. Na páteční večer a na hledání pokladů. Posledně jmenovanou činnost nakonec tak nějak svým způsobem máme v rodině.

Táta hledal poklady, kam až moje paměť sahá.  Upřímně řečeno, nikdy jsem nechápala proč, a to ani v kratičkém období, kdy jsem četla Mayovky a Hochy od Bobří řeky. Netoužil zbohatnout, neměl chuť se proslavit (i když jsem ho podezřívala, že speciální vitrínou v Okresním muzeu označenou svým jménem by patrně nepohrdl). Přesto pravidelně brousil po Borči a okolí vyzbrojen ruksakem, co podle všeho pamatoval ještě první světovou a v jehož útrobách se drkotavě převalovala lopatka, jakési hrablo, archeologický štěteček a plátěný, od hlíny věčně zasviněný pytlík, v němž nejspíš kdysi dávno nějaká hospodyně přechovávala sušené švestky. Otec do něj ukládal hliněné střepy, podivně tvarované kameny, úlomky kostí a jiné, jen stěží pojmenovatelné kuriozity.

Faktem je, že i když skutečný poklad nikdy nenašel, k mámině velké nelibosti se jen málokdy vracel s prázdnou.

Neviděla´s moje pěstní klíny? Zeptal se jednoho dne, zatímco krájela brambory. Aspoň před tím děckem bys moh´mluvit slušně. Hodila přes rameno a do hrnce žbuňkla další nažloutlá čtvrtka. Zahanbeně se stáhl nahoru na verandu. Jak mohl tušit, že právě z  bedýnky, kde ještě před chvílí pokojně klíčily brambory, máma vysypala za plot dvě hrsti valounů obalených suchou hlínou… ? Dřív než je stihl opětovně objevit a s vítězoslavným pokřikem Já věděl, že nebudou daleko!  donést domů, zkřížil mu cestu mnohem zajímavější objekt.

Šedivou knihu v odrbaných deskách přinesl strejda Špalek původně pro mne. Na první pohled na ní nebylo nic obzvlášť zajímavého. Na druhý pohled to bylo spíš horší než lepší. Lokální pověsti sesbírané bezejmenným autorem, vytištěné na nepříliš kvalitním papíře, doplněné nesourodými černobílými ilustracemi. Z desek čpěla zatuchlina, a pokud jsem si stihla všimnout, v příbězích nevystupoval  jediný detektiv. Ve chvíli, kdy jsem se knihy snažila taktně zbavit zasunutím mezi ruské klasiky, se jí zmocnil táta. Z neznámých důvodů usoudil, že jedna z pověstí pojednává o borečském vrchu, jakkoliv v ní nebyl jedinkrát jmenován.

Pro ty, kdo Borečák neznají do detailu: návštěvník kráčející disciplinovaně po značené turistické stezce nenajde jeskyně, o nichž pověst hovoří, ale suťová pole. Vzhledem k tomu, že jsme se o pár týdnů později uprostřed červnové noci drali vzhůru stezkou, po níž chodila maximálně lesní zvěř (a ještě ne moc často), mohli jsme čekat ledacos.  Bylo mi osm a fakt, že mě táta se strejdou přizvali na svou noční výpravu za pokladem, jsem brala jako vyznamenání. Aspoň do chvíle, než jsem se ocitla zaklíněná mezi dvěma obrovskými balvany a nemohla tam ani zpět. Přesně tehdy tátovi upadla baterka a zakutálela se neznámo kam. Tma kolem nás by se bývala dala krájet. Strejdova čelovka zmateně jezdila po kmenech okolních stromů, noční větřík posměšně šuměl v listí a já se marně snažila vymanit ze škvíry páchnoucí jako starý sklep.

Otec propadl hysterii a řval na mě: Vidíš něco? Vybavily se mi pěstní klíny, spisy F. M. Dostojevského a jedno sprosté, velice sprosté slovo. Viděla jsem h… Odřená, zoufalá a špinavá jsem se vykroutila ze sevření mezi kameny. Poklad jsme samozřejmě nenašli. V teplém světle důvěrně známé kuchyně s gaučem a smaltovaným dřezem, do nějž pravidelně ukapávala rezavá voda, vypadala ta historka spíš směšně.  Na stránkách 56 až 58 spal neklidným spánkem ten příběh, co podle všeho vůbec nebyl o Borči a já do rána dostala horečky.  Kolem oběda, když táta nebyl doma, se u nás stavil strejda. Byl jsem tam ještě jednou, mrkl spiklenecky a rozevřel dlaň:  Hele.

Leskl se v ní starý medailon. Po mámině smrti jsem ho znovu objevila v malé krabičce, zabalený do starého, laciného ubrousku.

Cinklo to dnes odpoledne, jak sjel s řetízku po polstrování gauče někam do ztracena. Cinklo to tiše a nenápadně, po krku mi sáhl chladný prst nelítostného skřítka. Některé poklady najdeme, jen pokud nehledáme. A jiné naopak musíme dohledávat stále znovu. Při troše štěstí bych si mohla říct, že je to tím stále chladným větrem. S rukou ponořenou mezi prosezené polštáře nacházím propisku, kterou jsem nikdy předtím neviděla, kousek do kuličky zmačkaného staniolu, rezavou sponku do vlasů a…

… ne, medailon tam není. Vypadá to, že budu muset zpátky na Boreč.

Reklamy

komentářů 5

  1. To úplně stačí. Ti totiž vědí všechno… 🙂

  2. oldwomen

     /  6.4.2013

    Někde doma mám snubák….. tedy nikoli v šupleti ve šperkovnici… Je někde v domě. Jen skřítci domácníčci ví……

  3. Já děkuji za „Zelí“ 🙂 A amulety – souhlasím. Jakkoliv ten můj si se mnou tak trochu zahrál na schovávanou. A zas je o čem psát.

  4. Sedmi

     /  6.4.2013

    diky za krasne pocteni po ranu… ja mam takovou malou soukromou teorii, ze nektere talismany a amulety proste po case zmizi proto, ze se vycerpala jejich sila… aha, zapomnela jsem zminit, ze se sperky to mam trosku zvlastne hozene, asi to bude na samostatny prispevek…

  1. Hanácké zelí… | Sedmikraska
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 021 čtenářů
  • Rubriky

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

%d bloggers like this: