O střepech, přitažlivosti zemské a Ježíškovi

2013-02-19 09.44.00Těžko říct, zda existují dny vhodné pro domácí katastrofy. Zda jsou některé alespoň rámcově vhodnější než jiné. Kromě toho, že byl táta domácí kutil se sklonem přitahovat karamboly podobně, jako vzrostlá osamělá borovice přitahuje blesky, byl i sběratelem. A nesbíral jen pazourky, hliněné střepy a kusy brnění, na jejichž rubu se nakonec po očištění objevil malinkým písmem vyražený nápis  Závody Jana Švermy n. p.

Všechny jeho pokusy o založení unikátní sbírky stojí za vzpomínku, nicméně kauzu „skleník“ asi nepřekoná žádná.

Skleník nebyl žádné primitivní pařeniště pěstitele rajčat a okurek. I když v daném případě by to asi bývalo bylo mnohem užitečnější. Tátův skleník byla (překvapivě!) almara určená ke skladování skla. Pár sklenic mu zůstalo z poválečné Růžové, kde se v domácnostech po odsunutých Němcích našlo ledacos. Je pravda, že neustálým stěhováním se původní fond ztenčil na jednu vázičku z broušeného křišťálu, kompotovou misku z uranového skla a tři zlatem malované poháry, nicméně jakmile se otec rozhodl, že sklenice sbírá, začalo jich utěšeně přibývat.

Přesně tehdy máma vznesla logickou námitku: kam to všechno dáš?

Netrvalo dlouho, a táta odkudsi přivlekl rozklíženou šatní skříň. Její stav dával tušit, že ji nejspíš – tak jako už leccos jiného – vykutal na některém z okolních smeťáků, což byla myšlenka, kterou jsem si raději nepřipouštěla. Bylo mi dvanáct, což v tomto případě znamenalo, že na první objevování smetišť a jejich pokladů od kočičích kostřiček přes nikdy neotevřené lahve Bikaveru až po pánské kostkované papuče velikosti 45, jsem byla stará… a na to, abych si ono prostředí sama pro sebe zažívala jako romanticky rozervaný zdroj originálních módních doplňků (takové pánské papuče velikosti malé lodi, náááhodou!!!) zase ještě mladá a nepřipravená. To teprve mělo přijít. Ale to už by byl jiný příběh.

Co se Skleníku týče, několik týdnů se z dílny ve sklepě ozývaly rány, skřípání dřeva a kovu a sakrování. Když bylo hotovo, zjistil táta, že skříň po úzkých schodech ze sklepa sám nevynese. Musel ji vytáhnout garáží a nastěhovat domů hlavním vchodem. Z pohledů přes plot bylo zjevné, že řada našich sousedů ten den neviděla televizní zprávy, a že nebudou potřebovat ani tehdy oblíbené Televarieté.

Dlužno říci, že v zásadě to nevypadalo až tak zle. Pokus o vitríny sice nevyšel úplně přesně, a při pohledu zleva se dokonce zdálo, že almara šilhá, poličky uvnitř byly trochu moc zdobné a u jedné z nich se dalo bez pochyb hovořit o nakloněné rovině, ale rozhodně to bylo originální.

Časem jsme si na skleník zvykli. Dokonce i máma, která během slavnostního nastěhování, při němž otec dokázal urazit kliku kuchyňských dveří a natrhnout tapety v obýváku, poznamenala, že už ví, o čem se jí bude zdát, ho tak nějak vzala na milost. Je pravda, že při průchodu jídelnou poněkud překážel, a nebylo až tak zcela jasné, kam o Vánocích postavíme stromek, protože na místě, kde každoročně stával, nakonec milý skleník zakotvil.

Smrček posléze trůnil uprostřed jídelního stolu. Byla to večeře poměrně idylická, jehličí se nám tiše trousilo do bramborového salátu a občas ukápla i troška barevného vosku. Byla to večeře naprosto nezapomenutelná, a nejen proto, že otci vyšla na ten den noční služba a my večeřely s mámou a sestrou ve třech. Byla to večeře, na kterou neměl zapomenout ani otec.

Pomalu jsme dojídaly a sestra natahovala krk směrem ke gauči v rohu. Jakkoliv byl náš jídelní stůl nadprůměrně velký, dárky, strom i večeři by býval nepojmul. Ježíšek se tak musel spokojit s tím, že balíčky složí pod monstéru. Můj návrh, že bychom ji rovnou mohli i ozdobit, přešla máma ledovým mlčením.

Zbývalo už jen sklidit talíře a –

V tu chvíli se ozvala hromová rána. Jako na potvoru dohrála zrovna deska s koledami a ticho, které nastalo, bylo absolutní. Ježíšek. Zašeptala sestra. Rána, jako když spadne něco velkýho. Těžkýho. Jako když spadne hromada dříví a ještě větší spousta skla. Máma se většinou sprostým výrazům už ze zásady vyhýbala, ale teď, v nastalém tichu, půl nádechu před poznáním, že pravda je ještě horší než představa o katastrofě samotné, jí tak nějak samo vylítlo… Ježíšek? Hovno Ježíšek…!

Ticho, jako když zírá sova pálená. Ticho nočních venkovských silnic a předpokojů maturitních zkoušek. Ticho značky Hovno Ježíšek. Ve skleníku, jak tak pracoval čas, váha nashromážděných předmětů a gravitace, se cosi uvolnilo na horní poličce. Tento zprvu drobný incident spustil lavinu, na jejímž konci byla hromada střepů, třísek a porcelánu.

Do půlnoci jsme s mámou uklízely střepy. Jediný, kdo katastrofu přežil bez zjevného šrámu, byl svícínek z lisovaného skla ve tvaru klečícího andělíčka, kýč nulové hodnoty. Jak na zprávu o stavu věcí reagoval ráno táta, nevím – máti nás poslala ven. Když jsme se vrátily k obědu, stromek stál tam, kde každý rok a na uprázdněném jídelním stole andělíček třímal svou voskovou pochodeň.

Těžko říct, zda existují dny pro domácí katastrofy vyloženě nevhodné. Je ale pravda, že nikdy není pozdě zbavit se harampádí, byť původně stálo celé jmění. Nazdobit monstéru. Pročistit prostor. Uvést do praxe rčení o střepech.  Možná vážně přinášejí štěstí.

Reklamy