O Kazimírovi, sublimaci a tlusté kočce

862206_10200390335272439_714411685_nZnám pár lidí chovajících hady. Želvu nádhernou. Papoušky velikosti malého psa. Pavouky, červy, podivné tvory, u nichž nezasvěcený pozorovatel často nemá jistotu, na kterém konci těla se nachází hlava zvířete. Líbí se mi. Jsou zajímaví, úžasní, zvláštní a netradiční. Líbí se mi, především pak proto, že je nemusím mít doma. Ještě tak psa či kočku, případně obojí zároveň, a to mi vlastně vždycky stačilo. Co se hlemýžďů nalovených na zahradě týká, nebyli určeni k chovu. Kdyby je bývala máma předčasně nevysypala zpět do lopuší, měli se stát předmětem dlouhodobého výzkumu. Stěhováním z Borče jsme o domácí zvířectvo přišli. V té době byla sestra ještě malá, a já měla v hlavě tisíce jiných zájmů, než znovu žebrat o pejska či kočičku. Přišla ovšem chvíle, kdy se domácí mazlíček nabídl sám. A ne hned tak ledajaký.

Jak sestra odrůstala a nebezpečí, že bych miminku mohla nějak zásadně ublížit, se rapidně snížilo, trávily jsme spolu v podstatě každé odpoledne. Její zbožňující pohled hltající všechny ty nesmyslné příběhy mi samozřejmě lichotil. To, že ochotně pomáhala při hloubení zemljanky při nekonečné hře na pravěk, jsem brala jako samozřejmost.  Z honu na mamuta jsem ji omluvila. O našem cestování časem jsem už psala. Pravidelně jsme vyrážely také na nedaleký hřbitov. Fiktivní osudy místních starousedlíků znala líp než později malou násobilku. A to nemluvím o prolézání sklepů a zahrad opuštěných stavení, stavění iglú a smažení topinek v troubě, při němž jsme málem vyhořeli.

Měla prostě dobrou školu.

A pak se jednou stalo, že se nám zakutálel tenisák pod opuštěnou králíkárnu. Bylo slunné květnové odpoledne, tráva dosud jemně zelená, a i ten prach kroužící ovzduším kolem prastarých zpuchřelých prken jiskřil a třpytil se jak v kreslených pohádkách.  Kromě tenisáku se v šedém, starou močí páchnoucím prostoru pod králíkárnou skrývalo jedno speciální překvapení. Našly jsme tam ježka.

Já ho chci, prohlásila sestra.

S ohledem na další vývoj událostí by bývalo možná bylo lépe, aby ježci dokázali dosahovat v běhu rychlosti nejméně 50 km/hod, eventuálně byli schopni v případě ohrožení beze stopy vysublimovat z prostoru.  Příroda to však zařídila jinak. Ježek se sbalil do klubíčka, a ani mně nedalo velkou práci ho odlovit do bundy, kterou jsem měla do té doby uvázanou kolem pasu. Tenisák nás přestal zajímat. Nesly jsme si domů mazlíčka, jakého nikdo nemá, a vymýšlely, jak ho budeme venčit, co asi žere, se kterou z nás bude spát v posteli, a hlavně – jak se bude jmenovat?

František. Kazimír. Bubáček. Bodlinka. Evžen…  Zatímco jsme vybíraly jméno, došly jsme domů. Situace nám přála. Máma byla dosud v práci, a tak jsme milého Kazimíra ubytovaly v krabici od bot zasunuté důmyslně pod válendu v dětském pokoji. Nanesly jsme mu kousky chleba, ohryzek od jablka, natrhaly staré Rudé právo na pelíšek a vyčkávaly věcí příštích. Nedělo se nic. Bodlinatá koule se ani nehnula.

Po půl hodině soustředěného zírání jsme usoudily, že náš nový kamarád potřebuje klid a na ježka v podstatě zapomněly. Věci příští se daly do pohybu až v noci. Do ticha, přerušovaného dosud jen tikotem kuchyňských hodin, se ozvaly tlumené rány a funění. Cosi zašustilo a zaduněla další rána. Netrvalo dlouho, a celá rodina byla na nohou. Ani jsem se nemusela dívat do krabice pod postelí, aby mi to bylo  jasné – Kazimír se vydal na průzkum. Postupně jsme se všichni sešli kolem gauče, za nímž se ozývaly rušivé zvuky. Sestra se rozhodla ježka bránit. Na otce ovšem věta Já ho chci nepůsobila zdaleka tak magicky jako odpoledne na mne, a to ani tehdy, doplnila-li ji kvílivým PRÓÓÓSÍÍÍM, TATÍÍÍÍNKŮŮŮ (což jindy fungovalo jako praktická sázka na jistotu) – potažmo i proto, že právě pochopil, že ho navečer nepoštípali mimosezónní komáři, nýbrž ježkovy věrné průvodkyně blechy, které hbitě vycítily nové zdroje obživy.

Odchyt bodlinatce za prvorepublikovým gaučem byl poněkud složitější, než si táta představoval, ale nakonec za hlasitých výkřiků Jub tvoju mať a dalších jazykových perel, jejichž význam nám máma odmítla objasnit, letěl chudák ježek  z verandy rovnou do zahrady.  Odblešení celé domácnosti trvalo několik dní. Vzhledem k tomu, že sestra vytrvale začínala každý den smutným povzdechem Jakpak se asi má Kazimírek… a pod okny se za nocí čas od času ozval povědomý dupot doprovázený nezaměnitelným funěním, rozhodl se táta neriskovat a odněkud přinesl v plátěném pytli kočičku.

Černorezavě žíhanou, přítulnou a poměrně tlustou. Ve chvíli, kdy ze dne na den zhubla, bylo zřejmé, že ježek už se do krabice pod válendou opravdu nevejde. Ono i těch pět koťat bylo až až.

Reklamy