O barvách černobílých fotek, Shirley Temple a kopretinách

stObálky zásadně otevírám na kratším konci – eliminuje se tím nebezpečí, že obsah samovolně vypadne na podlahu. Z té, kterou jsem před časem našla založenou ve Slovenských hradech, tak jako tak téměř nemělo co vypadnout. Dopis uvnitř vydal na jednu malou stránku vytrženou z linkovaného sešitu. Nevíme, co máme, a nepochopíme to ani za mák, dokud to neztratíme… šeptal kdosi mezi řádky tátovým hlasem a já pohledem hladila pulzující kličky jeho písma dotčeného věkem a postupující chorobou.

Je ráno. Jdu podél řeky, odervané paže stvolů hrnou své nářky z břehů a v brance tmy se pootevře slovo šeptané stále dokola. Rozpadá se na jednotlivé slabiky, až už nerozumím ani já. A myslím na to, jak jsem včera četla ten vzkaz a někde v hloubi paměti se probudila zasutá vzpomínka. Jako když se k původně černobílé fotografii posadíš s krabičkou anilinek a jemným štětečkem. A máš nekonečně mnoho času.

Jako když stojíš u otevřeného okna, ručně vyřezávaný, pekelně těžký rám položený v tuto chvíli na parapetu, ti dosahuje až k bradě a jeho horní zaprášená část ti sype do nosu suché, dráždivé pachy minulosti. Znovu slyšíš hlas někoho z příbuzenstva: Širly Templ hadr. Zní to jako zaklínadlo. Jako něco děsivého. Ale jsem to jen já. Aspoň podle těch, kdo měli tu pochybnou čest spatřit mou fotku v téměř nadživotní velikosti, visící postupně ve všech obývácích mého stěhovavého dětství.

Racionálně vzato jsem s dávnou hvězdou stříbrného plátna měla společné jen blond kudrny a ženské pohlaví. Pocit, že jsem středem pozornosti, ve mně probouzel záchvaty paniky. Laškovné poplácávání mě nutkalo schovat se za gauč a do Vánoc nevystrčit nos. Hormonální bouře následného dospívání naštěstí vygumovaly sladké dolíčky ve tvářích a hedvábné kadeře barvy zralého obilí přes noc proměnily v neuspořádané chroští nepopulárního odstínu Pochcaná sláma.  Rozkošný úsměv diblíka vystřídal zachmuřený výraz někoho, kdo se neplánovaně, ovšem bez možnosti odvolání, octl až po krk v bryndě zvané puberta.

Na portrét, nad nímž obdivně vzdychaly všechny tetičky a kominík, se mi podařilo téměř zapomenout. Nebýt tátova dopisu, ani by mi na mysl nepřišlo, jak mě má vlastní tříletá tvář kdysi strašila odevšad. Ten připitomělý úsměv! Šatičky s kanýrky! Pomuchlaná, zvadlá kopretina v pravé ruce!!! Při každém dalším stěhování jsem se proto snažila všelijak napomoci náhodě. Fotka v ručně řezaném rámu se ukázala jako v podstatě nezničitelná. Dvakrát mi náhodou upadla na zem – přičemž jednou byl výsledkem šrám na zbrusu novém linoleu, podruhé monstrózní modřina na palci pravé nohy. Při dalším přesunu mi osud obzvlášť přál – nechybělo mnoho, a fotka zůstala viset na zdi. K mé smůle ji jeden ze stěhováků na poslední chvíli přinesl. Vzhledem k tomu, že nebyla regulérně zabalená, otec ji odmítl nechat mezi ostatními věcmi a vezla se za odměnu s námi v kabině auta.

Tenkrát jsem celou cestu myslela na tmavší obdélník, který tahle podobizna zanechala na tapetách se vzorem květinových girland v odstínu světle lila a představovala si, jak nenáviděná Širly Templ tak nějak náhodou vypadne otevřeným okýnkem na silnici číslo 611, opíše ladný oblouk směrem nazad a roztříští se na mikroskopické kousíčky. Tak nějak náhodou.

Tak nějak náhodou psal táta Vím, je to jen pár tisícovek. Ale určitě se Ti budou hodit. Jsou v obálce založený za zadním kartonem toho obrazu, který jsi měla vždycky tak ráda.

Minutu, možná dvě, čtu stále dokola ty věty umykané povědomým rukopisem, aniž bych pochopila jediné slovo. V hlavě mi tančí květinové girlandy plné našedlého prachu. Kašlu na peníze – nepotřebuju je a nikdy jsem nepotřebovala. Vybaví se mi defenestrace toho obrazu týden po tátově pohřbu. Představ si tu ránu, když z druhého patra na dno dosud poloprázdného kontejneru dopadne směs skla, dřeva a vzpomínek. Představ si to rozpačité ticho poté. Opuštěné hřebíky ve stěně náhle příliš velkého pokoje. Promiň, tati.

Ano, bylo to infantilní. Nicméně teprve v těch střepech něco podstatného končí. Je ráno. Pamatuješ si ještě jeho barvu? Obálka se přikrčí. Ráno, prostě -. Jedno z mnoha. Z fotografií, které mi zbyly (a moc jich není) se barvy tiše vsakují do mých dlaní. Přejedu si rukou oči, dlaň zanechává různobarevné šrámy. Svět na obrázku je opět v pořádku. Černo šedo bílý.

Vracím dopis do obálky. Vybaví se mi ten kudrnatý, tak trochu škodolibý úsměv.  Vsadila bych všechny kopretiny světa, že Shirley Temple se usmívala i přes střepy.

Reklamy