O sběratelské vášni, Liberci a zeleném batohu

jizd_00001Když sbírat, tak sbírat, prohlásil táta a já se otráveně táhla za ním. Původně to byla vlastně docela legrace. Brouzdali jsme sem a tam a pilně koukali pod nohy. Po čase jsem z toho začínala šilhat. Bývaly totiž sotva vidět od země. Malé, hnědé… ne, polednice to kupodivu nebyly. Ani hříbky ne. (A ani to, co si teď myslíte ne!) Pohled upřeně sledující prostor pod nohama, krok-sun-krok… jsme s tátou pátrali po nádražních halách, nástupištích a peronech po lepenkových jízdenkách. S vyrudlým armádním tlumokem na zádech ovšem vypadal táta opravdu trochu jako zbloudilý houbař.

Tahle sběratelská epizoda vyrazila jako náhlá erupce někde mezi pazourky a porcelánem…  Což znamená zhruba v době, kdy jsem sestře hrála divadlo s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Divadlo má většina lidí spojeno s pojmem kultury, a tak byla máma dost překvapená, když zjistila, že obsah velmi variabilní hry, nazvané tak nenápadně „Jak se potkali“ je cokoliv, jen ne výchovný.  Byla myslím celkem vděčná, když jsem namísto bizarních simulací konce světa, milostných eskapád a bratrovražd, zmizela ze scény a nechala sestru napospas Mateřídoušce a Rumcajsovi s Cipískem.

Zpočátku jsem byla hrdá na to, že mě táta k téhle činnosti přizval. Navíc jsem záhy vycítila šanci aspoň občas získat omluvenku z tělocviku. Otec v té době pracoval v třísměnném provozu, takže takový dopolední výlet vlakem nebyl z jeho strany zcela vyloučený. A pro mě, která namísto šplhu visela na samém spodním konci lana jako poledním sluncem zaskočený kaloň a při patnáctistovce dobíhala do cíle ve chvíli, kdy správce hřiště otvíral bránu pro třídu přicházející cvičit po té naší, to znamenalo nové obzory a naděje. Otec totiž pojal velkorysý, byť logisticky poněkud náročný plán. Nehodlal se handrkovat na burzách, pročítat speciální zpravodaje a korumpovat spřízněné sběratele. Mám systém, prohlásil, a vytáhl jízdní řády ČSD. Červenou tužkou podtrhal všechny velké železniční stanice a já v duchu pálila nenáviděné modré trenky se škrtící gumou na popel.

Brzy jsem pochopila, že jsem se ve svém nadšení trochu ukvapila. Tělocviku jsem se vyhnula jen jednou, a když jsem druhý den přišla do školy, zjistila jsem, že necvičil nikdo, protože školníkova amatérská revize ústředního topení způsobila celoškolní potopu. Navíc jsme většinou vyráželi odpoledne… a vraceli se s večerem. Na jednu stranu to bylo výhodné, protože v šeru nepříliš čistých nádražních zářivek se spíš ztratilo, že táta neváhal pro zajímavý úlovek sáhnout i do plechového koše na odpadky. Na druhou stranu se nám právě šero stalo jednou osudným.

Toho listopadového podvečera jsme procházeli nádraží v České Lípě. Pár zajímavých úlovků se naskytlo, i když tedy nevím, zda by mezi ně táta býval počítal i notně pomuchlaný časopis s fotkou brunety s velmi nezvykle okrajkovaným dekoltem, který jsem našla v čekárně zasunutý mezi krajní lavičkou a zdí. Takovéhle tiskoviny PNS nedistribuovala. Moudře jsem se rozhodla nález prozkoumat později. Později ovšem ne a ne nastat – otec pohlcen sběratelským nadšením zcela zapomněl na čas, a když si uvědomil, kolik je hodin, právě doznívalo jakési hlášení.

 … vlak je připraven k odjezdu… dochraptěl zaprášený amplion z nedalekého sloupu, táta půlokem mrkl na návěstí nad nástupištěm, trhnutím otevřel nejbližší dveře vagónu, šoupl mě do chodbičky a naskočil za mnou. Už jsme jeli, když zavíral. Už jsme byli venku z města, když zjistil, že máme sice zpáteční jízdenku do Litoměřic, nicméně vlak, v němž sedíme, míří do Liberce.

A to ještě netušil, že na ten časopis z čekárny, schovaný narychlo do boční kapsy společného batohu, zapomenu jak na smrt.

Reklamy