O týden starých novinách, avokádu a Heleně

vlhká místa„Hodně lidí v tomhle ohledu nerozumí srandě. Když někomu bez ptaní vymáčknete uhra, chápou to jako překročení mezí.“

Tak tohle je Helena Memelová. Hlavní postava románu Vlhká místa. Budeme-li číst její zpověď jako prostý popis událostí, vyvolá nejspíš rozporuplné pocity. Čtenáře navyklého na učesané popisy krásné literatury může pohoršit – dost možná i znechutit (přiznám se, najdou se tu pasáže, u nichž jsem si říkala, že tohle je přesně ta kniha, díky níž by bývala konečně moje máma dosáhla svého s větou „Při jídle se nečte.“ Tuhle knížku jsem si k obědové pauze opravdu nebrala. No, aspoň jsem konečně dočetla noviny z minulého týdne.)…

Sotva plnoletá hrdinka si na první pohled nebere servítky před ničím. Autority, společenská tabu, obecně vžitá pravidla, úzkosti příliš civilizovaných spoluobčanů, bezmyšlenkovité rituály každodenního života, náboženství, sex – nic jí není svaté. Za svoje hlavní koníčky hned na prvních stránkách románu označuje bez rozpaků pěstování avokád a šoustání.

 „Poslední myšlenkou mý mámy, kdyby třeba umírala v rozbitým autě, by bylo: Kolik hodin už mám tyhle kalhotky na sobě? Je už na nich čárka?“

A pak se člověk podívá pod povrch těch vět. Možná je to holka, která vyzkoušela fakt úplně všechno. Drogy, lesbický sex, nejbizarnější pozice a kombinace. Holka, co chodí do bordelu studovat život prostitutek a přesně vám popíše strukturu svého svěrače. Přesto je její druhá stránka jiná. Ať chcete nebo ne, navzdory popisům některých fyziologických pochodů (a že to má vymakaný, říkám si napůl ironicky, napůl závistivě) je to taky holka, která by mne osobně – potkat někoho takového na střední – dokázala uhranout. Jakože by o to stejně nestála. Ne proto, že by byla nafrněná, hloupá nebo sebestředná, ale je prostě JINÁ. Víc než po obdivu okolí touží po usmíření rozvaděných rodičů.

„Dnes mě máma s tátou chtějí navštívit. Oba se snaží zařídit to tak, aby se nepotkali.

Moc si přeju, aby mí rodiče spolu vydrželi v jednom pokoji. Aby mě navštívili v nemocnici společně. Vymyslela jsem plán.

Máma se ptá: Kdy přijde tvůj otec?

Myslíš svýho exmanžela? Cos ho kdysi milovala? Ve čtyři.

Tak to přijdu v pět. Dokážeš ho do té doby dostat ven?

Říkám jo, myslím ne. Jakmile mámě položím telefon, volá táta a jemu říkám, že by se mi hodilo, kdyby přišel v pět. „

Tenhle plán se nezdaří. Ztroskotají i další. A Helena nakonec pochopí, že její možnosti jsou vyčerpány, lhostejno, jak krvavá je oběť, kterou svému plánu přinesla. Strategie nevyšla, nicméně úplně zbytečná taky nebyla. Je čas dospět.

 „My lidi máme straky zařazený jako zlý zvířata, protože pojídají mláďata jiných ptáků. Ovšem sami jíme mláďata skoro všech zvířat, který jsou na našem jídelníčku. Jehňátka, telata, selátka… „

„Lidi jsou většinou před každou operací hodně nervózní. Jako před cestováním. Vlastně je to taky taková cesta. Jenom nevíte, jestli se vrátíte.“

Vzpomenout si na to, co jsme chtěli zapomenout a zařídit se podle toho. Dál pěstovat svoje avokáda. Zahojit se.

Vyjít ven ze dveří, zaklonit hlavu a křičet –

Obálka originálu

Reklamy
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: