O Mojmírovi, bačkorách a loji

Byl to ten typ restaurace, kde vám k pokrmu podají tak detailní informace, že pak, jak se tak propižláváte hovězím krkem na bylinkách, máte téměř pocit, že jste tu Stračenu s béžově hnědou ofinkou a mírně křivým levým rohem museli potkat osobně ještě předtím, než doputovala na oválný talíř z decentně zlaceného porcelánu. Byl to ten typ podniku, v němž se neservírují Stračeny, nýbrž kraví šlechtičny.

Přesto se to stalo. Ať jsem svou porci otáčela zprava doleva či naopak – bylo to tam. Tlustý. 😦

Malinký proužek tukové tkáně, která – jak pravil přivolaný číšník – je nezbytná pro zachování celé škály chutí a… nedalo se nic dělat. Lojová vzpomínka byla tady a já se chtě nechtě musela smát.

Školní stravování mělo vždycky svá specifika, a jak jsem zjistila při vyprávění téhle vzpomínky, bylo vcelku jedno, v kterém roce jste se narodili a v jakém městě vaše školka stála – dojídat se muselo. Aspoň tedy u nás ve školce se vysvětlováním škál chutí nikdo nezdržoval (nebylo divu, chuť většiny servírovaných pokrmů byla univerzálně odporná), a neexistovalo odejít od stolu, dokud nebyl zcela prázdný talíř. Nic bych za to nedala, ale hádám, že obliba krupicové kaše či buchtiček se šodó dosáhla tak gigantických rozměrů mimo jiné i proto, že jmenované pokrmy byly prakticky jediné, kde tlusté maso nehrozilo.

Vzpomínám dodnes s láskou na své dvě zástěrky s fialovými a modrými kvítky. Ani fakt, že byly lemovány neskutečně bujným kanýrem (a to nejen na spodním okraji, ale i v ramenní části) nebránil tomu, abych se při pondělku, kdy se do školky bralo čisté převlečení na celý týden, nesnažila u mámy zalobbovat právě pro ně. Měly totiž kapsy. Třetí, červenobíle puntíkatá, kapsy neměla, což při setkání s tlustým znamenalo problém. Samozřejmě, v nejhorším případě se nechtěná porce dala propašovat od stolu i méně pohodlným způsobem – nejlépe se asi osvědčily bačkory, i když pak člověk musel pamatovat na to, aby nekulhal příliš nápadně, popřípadě aby náklad nevytrousil před cílem.

Jistě si pamatujete ty malé stolečky jak z pohádky o medvědech (a kdopak to dnes seděl na mé židličce? Kdo jedl z mé misky?). Zasedací pořádek byl neměnný, což mohla být výhra i katastrofa, přijde na to, na koho člověk natrefil.  V daném případě platilo spíš to druhé, ale zase jsem se nenudila. Kromě Haničky a Románka, kteří si na svůj nízký věk nebývale bouřlivě procházeli hrou na maminku a na tatínka – a brali to se vším všudy – s námi seděl i Mojmír Trejbal. Snad to bylo tím podivným křestním jménem, nebo za to mohl fakt, že Mojmír byl zlomyslný hajzlík, co s velkou chutí podrážel nohy, v nestřeženém okamžiku dokázal bolestivě štípnout – a co hůř, žaloval! – nikdo, včetně učitelek, mu neřekl než „Trejbal“.

Hele, Trejbal, chceš něco vidět? Zašeptala Hanička. Mojmír si ji nedůvěřivě změřil. Moc dobře věděl, co je myšleno tím něčím, konec konců, byl svědkem toho, jak Románek nakukoval pod stůl během celého oběda. Teď tu seděl, sledoval modrookou Haničku s neskutečnými dolíčky ve tvářích a představoval si, jak zvedá kratičkou školkovou zástěrku a…. Seděl, naprázdno polykal a zíral přes vzorně uprázdněný talíř, zatímco na těch našich svorně stydly kusy tlusté flaksy. Hanička se znovu svůdně usmála a Trejbal už na nic nečekal.

Ani Hanička s Románkem nečekali. Zatímco Mojmír zápasil s výhledem pod kostkovaným ubrusem, na jeho talíři přistály dva solidní kusy loje.  Když se vynořil, Hanička s Románkem právě mizeli u okýnka se špinavým nádobím a já počítala bílé puntíky na červeném podkladu.  U deseti jsem se pokaždé zasekla a mohla začít znova. Jídelna se pomalu prázdnila. Naštěstí jsem měla dost velké bačkory.

Reklamy