Jet na Boreč –

522919_4403865786266_333775532_nNěkdy stačí málo – zaměřit pohled na detail o dva milimetry vedle místa, kam jsme se dosud dívali. Otočit fotku o 180°. Zapnout všechny knoflíky u kabátu. Probudit se. Vědět, že je to jen sen. Nebojovat.  Zkusit ho pochopit – anebo aspoň vyluštit jako křížovku.

Nekoukej na to, bude se ti vo tom zdát, říkávala máma, když jsem ve skrovné porevoluční nabídce na ještě skrovnější hluboce předrevoluční telce (kterou naši koupili za peníze z pojistky za mou polámanou nohu) ladila nějaký ten horor. Jistěže měla pravdu. A to i přesto, že na malinké obrazovce, v níž zrnění chvílemi dosahovalo struktury rozsypaných luštěnin, většina filmů vypadala, jako byste je sledovali z veliké dálky za ne zcela ideálních povětrnostních podmínek.

Měla pravdu, ale ne tak docela. Co se nočních můr týká, byla v tom televize nevinně.  Stačily mi mé vlastní. Většinou přicházely v cyklech. Když jedna zeslábla, a já se začínala opatrně těšit, že se třeba konečně trochu vyspím, nastoupila další. Z jejich nápaditého rozvržení jednotlivých směn by si mohl vzít směle příklad provozní specialista jakéhokoliv call centra. Nikdy neselhaly, neomluvené absence se nekonaly a service level dovedly k naprosté dokonalosti.

Časem jsem si zvykla. Vůči obzvlášť neodbytným se osvědčil podobný přístup, jaký praktikuje většina populace u Svědků Jehovových. Nechat zvonek drnčet. Nebýt nikdy doma. Když už vás chytnou na schodech, hlavně nediskutovat (pakliže tedy nemáte zbytečnou hodinku času). Paradoxně teprve poté, co přišel další úder, mi došlo, že už hezkých pár let drnčí zvonek někde jinde a já zapomněla zamykat dveře. Že už ani nezavírám…

… a díky tomu mě drží pod krkem nejhorší noční děs posledních dvaceti let.

Opakovalo se to noc co noc asi měsíc. Stále tentýž scénář. Cosi mě chytne zezadu za pásek od kabátu a silou táhne do tmy. Není to ledajaká tma. Je to sklep. Sklep domu na Borči. Cosi mě táhne do tmy a je naivní doufat v happy end. Za bdělého stavu jsem se utěšovala, že nenosím kabát s páskem… a že náš dům nikdy neměl sklep.

Potvoře v temných hlubinách mé mysli to bylo srdečně jedno. A já už před spaním opakovala v duchu scénář jak stárnoucí herec, co se bojí výpadku paměti – zezadu, pásek, pád do tmy, drásající bolest na hrdle, horká, temná…  Ne, milá zlatá. Takhle se tajenky nedobereš. A tak jsem jela na Boreč.

Počasí těsně předdušičkové, mlha tak hustá, že v podstatě celý den setrvale poprchává, zima a lezavo a temno. Plán byl jednoduchý. Dojet tam, zjistit, jak je to s tím podsklepením, počkat do tmy a zjistit, zda mě cosi lapne, otočím-li se zády… křížovka pobaveně mrká a sype další výrazy, k nimž mi chybí klíč.

Z Kocourova, kde jsem se ubytovala, je to na Boreč nějakých šest kilometrů. Když jsem dorazila na místo, bylo stále ještě trapně mnoho světla. Kolem domu se motal výmarský ohař, takže bližší obhlídka nepřicházela v úvahu. Zvonek buď vypli nebo nikdy nefungoval – nikde se ani nepohnula záclona. Na kuchyňském okně sebou občas nerozhodně trhl křiklavě barevný větrník z pouti. Jinak nic. Ticho. Mrtvo. A to ani nešermuju Strážnou věží.

Ploužím se sobotně pustou vesnicí, zkouším si vybavit jediný případ, kdy pustá nebyla a hledám nejméně mokré místo, na nějž bych mohla aspoň chvíli usednout. Dovede mě to až na druhý konec vsi, za kůlny a zahrady. Pusto, krápavo, prázdno.

Navlhlý balvan mě tlačí do zadku. Sedím nad vsí, odpoledne zvolna drkotá k podvečeru. Pokud jsem čekala, že tady někde bude viditelně umístěný billboard s jasnou tajenkou mé hádanky, jsem pěkně vedle. V polehlé trávě vystrkují své lehce oslizlé fialové hlavy akorát čirůvky. Táta je kdysi sbíral. Mámu děsívala ta nepravděpodobná namodralá barva. Obecně vzato byly ovšem vždycky o něco poživatelnější než její neblaze proslulé fazolky na smetaně. Při téhle vzpomínce mě spolehlivě přejde hlad. Ne, nepotřebuju odpověď napsanou na plachtě pětkrát tři metry. Nepotřebuju ji dokonce ani na nejmenším myslitelném maturitním taháku. A nepotřebuju ani tu hloupou tmu.

Někdy stačí málo. Přestat se ptát. Možná to je správná odpověď.  Zvedám se a smetám vlhký mech z kabátu. Nejvyšší čas vydat se na cestu zpět.

.   .   .

Stáli hned na začátku vsi podobni parodii na Tři krále. Pár kroků od nich pouštěla své poslední strupaté plody nachýlená jabloň. Dům za jejich zády, barabizna s děravou střechou a křivým komínem, lhostejně civěl dávno nemytými okny na štěrkem vysypanou cestu svažující se směrem do vsi. Byli tři. Tři staří muži. Dost staří na to, abych se jim dokázala podívat bez ostychu do tváře, ale ne dost staří, abych se nemusela bát. Jakkoliv sem jezdím pravidelně, jakkoliv jsem v týhle díře vyrostla, nepoznávám žádného z nich.

Hledáte někoho? Zahájil hovor ten, kterému nad čelní pleší seděla umaštěná dětská kšiltovka. Zjevně mu byla malá.

Ne, kdepak, já to tady znám. Chyba. Další následovala – ano, jsem místní. Ne, nikoho tu nemám.

Chyba, chyba, chyba.

Který z nich mi začal tykat?

Však já si tě pamatuju, ty seš ročník 71 jako naše Marcela. Malá temná očka se divně lesknou.

Neříkám nic. Chyba?

Jsem ročník 71. (Generální chyba.)

A kam vlastně deš, takhle na noc?

Který z nich jako první přistoupil o krok blíž? Čelní pleš? Nebo ten zarostlý v potrhaných modrákách?

A ten třetí? Levou rukou cosi loví v kapse vaťáku. Vybaví se mi máminy instrukce o cizích lidech, bonbonech nabízených důvěřivým holčičkám. Jasně, jsem stará páka, ale něco mi říká, že to není dobré, to vůbec není… dobré.

Do Lovosic, plácnu opačný směr, než jakým mám namířeno, čeká tam na mě kamarád.

Sakra práce, nauč se už konečně přesvědčivě lhát. Věk už na to máš.

Vemu tě autem, jedu za chvíli. To je konstatování, žádná otázka. Zní výhružně. Bonbony  Made in Troubles.

Někdy stačí málo – a někdy to málo dá největší práci. Půlhodinová konverzace mi připadá nekonečná. Nakonec se vykroutím bez nutnosti nechat se transportovat kamkoliv. Po jediné silnici vedoucí ze vsi pádím, jako by mi za patama hořelo. Čeho se vlastně bojím? Nedokážu říct. Sama polními cestami bych ale v tuhle chvíli nešla ani za nic, a tak se vydám do Režného Újezdu, kde je hospoda. Naštěstí mají otevřeno.

Sedím, piju pivo a čekám. Už zase čekám na tmu. Radši. Teprve poté se vydám zpátky na Kocourov.

Poslední lampa veřejného osvětlení je na konci vsi – někdo mi zapomněl říct, že venkov není Praha a jakmile vyjdu z vesnice, neuvidím na krok, takže dvakrát skončím v příkopě – přesto těch pět kilometrů zvládnu za necelou půlhodinu. Když vcházím do haly penzionu, mám pocit, že jsem musela snad letět.

Týden po návratu ze svého nočního výletu za bobříkem odvahy jsem si koupila kabát s páskem. Z oken se sypala nová porce tmy. Tentokrát jsem ovšem byla venku, a ne uvnitř. A zvonek u stále ještě nezamčených dveří od toho dne mlčí. Někdy stačí míň než málo. Nechat svůj strach rozpustit na jazyku jako trošku hořkou zmrzlinu. A pak tu chuť prostě zapomenout. Jen bych ještě měla dopátrat, jak že to vlastně bylo s tím sklepem…

Dívám se z okna. Svěže zeleně kaštanový den. Všechno kvete. Vzduchem voní šeřík a cosi, co neumím pojmenovat. Konečně počasí pro cestu na Boreč. I když – Raději počkám zase na říjen.

Nakonec, jsem si jistá, že až tam vážně pojedu, ti tři  určitě ještě budou stát na rozcestí u zchátralého domu. Čelní pleš, neholená brada a ten třetí, pamatuješ? Budou tam. Musejí tam být. Dlužím jim dosud odpověď na jednu důležitou otázku –

Reklamy