O tajném kódu, lososu s rýží a snížečkách

readDostala jsem skvělou knížku. Následkem toho si na mou existenci vzpomnělo rekordní množství známých a kolegů, kteří by po mně ani nevzdechli, kdybych… si právě teď nechtěla prostě jenom v klidu číst. Možná se pletu, ale jsem čím dál tím víc přesvědčená, že do všech knížek, které stojí za to, pašuje jakýsi zlomyslný skřet tajný kód, radar, co vysílá signál všem kazisvětům, sotva tu knihu otevřeš: Haló, tady jsem – zavolej mi, chtěj něco vysvětlit, dohledat, zeptej se mě na cestu, mluv, mluv, mluv… a mňau, co třeba kapsička, nebyla by?

Daleko větší lapálie je ovšem s vařením. Zatímco kolemjdoucí lze při troše cviku celkem snadno ignorovat – zvláště pak, když vám do sluchátek duní Mark Lanegan nebo Metallica – ani nejdelší hovor netrvá věčně a  kočka počká, steak z lososa na pánvi a brambory, absolvující již druhou půlhodinku interaktivně vzdělávacího programu s názvem „Jak se z hrnce vody stane poušť Gobi“ opravdu počkat nedokážou. Rozhodně mají ale delší poločas rozpadu než topinky, které na mě kdysi neprozřetelně žebrala sestra.

Dokud byla mimino, k jehož upokojení postačilo dostatečně monotónně pohupovat kočárkem, vypadaly naše vztahy naprosto ideálně. Máminu radu „A nechoďte nikam daleko, co kdyby začlo pršet.“ jsem si brala k srdci beze zbytku. Skončily jsme většinou v zákrutu cesty pod smeťákem, já usazená na obrovském čedičovém balvanu, knížku v ruce a nohy střídavě zajišťující plynulý pohyb kočárku sem a tam. Nezmokly jsme překvapivě nikdy.

Když začala sestra mluvit, nastaly mi krušné časy. Za deset minut ticha, v nichž bych si mohla nerušeně číst, bych bývala prodala duši. Mnohokrát jsem měla možnost se přesvědčit, že jestli někdo disponuje dokonalým přijímačem rušicího signálu, jsou to vedle nadřízených, zmatených kolegů, koček a učitelů především mladší sourozenci.

Venku pršelo a my jsme samy doma. Udělej mi topinku, tahá mě za triko a zkouší vylézt na topení za mými zády. Říká se prosím, odbydu ji a otočím na další stránku. Topení je pro ni příliš vysoké, tak do něj aspoň kope květovanou bačkorkou. Plosím. Udělej mi topinku.

Máš tam Pribináčka.

Nechci Plibináčka! Ticho. Plosím, zkouší to znova, já mám hlad na topinku.

Udělej mi topinku.

Celý proces se opakuje nejméně třikrát – v mezičase mumlám: Jo, hned. Případně  Potom, jo? a hltám další stránky.  To je ten moment, kdy sestra ještě věří, že potom znamená potom. Že potom není totéž jako nikdy. To je ten moment, kdy ani jedna z nás netuší, že nikdy by bylo lépe nežli potom.

Po několika desítkách minut strávených okopáváním mých natažených nohou, sestřiným kňouráním a nakonec i přetahováním o knihu, se otráveně zvedám a jdu řešit tu blbou topinku, která se mezitím stala obsesí. Zaklínadlem. Klíčem od pekelné brány.

Při představě, že strávím v kuchyni déle než pět minut, mě popadá amok.

Přece se nebudu crcat s jednou topinkou na trapně malé pánvičce.  Trpělivě stát u plotny, číhat s obracečkou, až krajíček chleba v oleji působením chronicky známého procesu smažení medově zezlátne, zatímco detektiv Smith se nachází pouhých pár metrů od vrahounova doupěte a Lady Winterová marně volá o pomoc? A co já, kdo pomůže mně? Ještě jednou zkusím zalobbovat za Pribináčka, samozřejmě marně. Pak mě osvítí spásná myšlenka.

Na plech, z nějž máma pravidelně vykulí nedělní štrůdl, naliju štědrou dávku oleje. Do toho nasázím krajíce chleba. A šup s tím do trouby. Smith nesmí ztratit ani vteřinu.

Uklidněna sdělením, že na pokrmu se pracuje, vytváří sestra hada z kostek. Táhne se podél obýváku až do kuchyně.  Krásný, dlouhý had. Cosi si pozpěvuje, na topinku konečně šťastně zapomněla. Bohužel jsem na ni zapomněla i já, takže máma nás při návratu z nákupu zastihne naprosto spokojené, zahalené smrdutým dýmem a z trouby už hrozí vyšlehnout první plameny. V cestě za spravedlností je trestná komise zlikvidována pádem o kostkového hada. Smith mezitím padl do pasti a byl nepřítelem nucen vyklidit pozice. Naše situace se vzácně shodují. Máma hledá obinadlo na naražený kotník, přičemž vychází najevo, že ho sestra minulý týden rozstříhala na malinké kousky s vysvětlením Dělaly jsme snížečky.

Matně si vzpomenu, že mi opravdu cosi sypala za krk, což zcela stačí, abych se stala spoluviníkem. Detektiv Smith má zkrátka špatnou karmu. Zatímco snížečky zpod verandy dávno odvál vítr a já si marně zkouším vybavit, co to bylo za detektivku, v mobilu na mě blikají tři nepřijaté hovory a z Gobi se stala poměrně zdařilá maketa Černobylu. Naštěstí mám doma ještě kilo rýže.

Reklamy