O přejeté kočce, chemlonových trepkách a Rajském zátiší

Chraň tě ruka Páně, kladla mi na srdce máma, říct, že něco NEJÍŠ. Jakkoliv jsem své příbuzenstvo v plné šíři dostala šanci poznat a ocenit až pár let po tátově smrti a sociální kontakty mých rodičů se v době mého dětství omezovaly povětšinou na sporadické návštěvy u Špalkových a Miládky s Rudánkem, občas bylo přece jen zapotřebí oplatit tetě Anče její inspekční návštěvu, při níž teta stihla zjistit statistický koeficient děravých utěrek umně namíchaných do prádelníku mezi utěrky nové a nepropálené, navázat vratký vztah s místním ochlastou Ulrychem a přivodit trauma pošťačce, když na ni zničehožnic vybafla zpoza živého plotu.  Nedělo se často, aby teta Anča někoho zvala, nicméně když už písemná pozvánka doputovala do naší borečské schránky, nesnesla věc odkladu.

Poslední dva dny před zamýšlenou cestou do Trutnova, kde teta bydlela v  ulici pojmenované idylicky Rajské zátiší, táta zdůrazňoval, že se nesmí rozčilovat, a máma se pokusila o zrychlenou formu nácviku etikety. Zatímco celé měsíce, ba i roky ji nechávalo klidnou nejenom to, že do trnože židle systematicky vyklepávám rytmus kdesi odposlechnuté melodie z Bizeta (aniž by bývala tušila, že je to Bizet – tehdy jsem to nakonec nevěděla ani já…), otázku RUCE SIS MYLA vyslovovala preventivně bez otazníku na konci a když jsem si ke sklenici s pitím roztržitě zaparkovala malou zavařovačku s právě uloveným čolkem, raději předstírala, že ho nevidí, protože aféra s hlemýždi v lednici byla dosud příliš čerstvá a otec se nesměl rozčilovat.

V důsledku toho se na mou hlavu náhle a bez varování snesla celá smršť pokynů – NŮŽ DO PRAVÝ, VIDLIČKU DO LEVÝ! NESRKEJ. NEHOUPEJ SE. NEHRB SE. NEMLUV S PLNOU PUSOU…  To nejhorší ovšem mělo teprve přijít.

Chraň tě ruka Páně, kladla mi na srdce máma, říct, že něco NEJÍŠ. Zcela zjevně se tím rozhodla aspoň zčásti pacifikovat tetu jejími vlastními zbraněmi, napadlo mě a vzpomněla jsem si, jak při poslední návštěvě teta Anča s mnohonásobným upejpáním odmítla králíka na rozmarýnu, aby se s půlnocí vydala rabovat zásoby paštik v lednici na chodbě.

Popravdě řečeno, pokud šlo o kulinářské zážitky, dalo se jen obtížně rozhodnout, kde bylo peklo nechutných pokrmů propracovanější. Ve školní jídelně hrozilo teplé kakao se škraloupem solidní gramáže, tlusté maso a striktní dojídání. Doma se sice leccos dalo hodit pod stůl (a to doslova, protože pod ním líhal Aran, který na rozdíl ode mne nebyl ani trochu vybíravý) ale fazolky na smetaně, smažený gothaj a… řízek byly věci, s nimiž jsem si vážně nevěděla rady.

Dobře si pamatuju všeobecné zděšení, jež nastalo, když jsem prvně veřejně deklarovala, že nejím řízky. Mí spolužáci si to přebrali pragmaticky po svém a na školním výletě se vždycky našel někdo, kdo mi od nenáviděného kusu masa lapeného mezi dva krajíce chleba ochotně pomohl. U dospělých jsem se svým postojem dopouštěla svatokrádeže.

Marně jsem zkoušela vysvětlit, že mi ta věc na povrchu – slangem hospodyněk trefně zvaná trojobal – nesmazatelně připomíná přejetou kočku, kterou jsem měla možnost spatřit kdysi v příkopu mezi Režným Újezdem a Bílinkou. Marně jsem se pokoušela výsady konzumace řízků vzdát ve prospěch dušené mrkve, kolínek s rajskou anebo prostě chleba s hořčicí.

Řízkům neunikneš, pravila má soukromá Pýthie a měla pravdu. Bohužel to platilo i pro naši návštěvu u tety Anči. Čím jiným by nás mohla uctít, než pořádnými řízky s porcí bramborového salátu velikosti malého Řípu.

Štěstí mě opustilo chvíli poté, co se mi podařilo vybrat si nejmenší řízek ze všech. Zabíral jen půlku talíře. Teta Anča mě pobízela cukerínovým úsměvem, máma pod stolem kopanci v chemlonových přezůvkách, které jsme vyfasovali hned v hale. Výsledek byl tentýž. Přejetá kočka se zlomyslně šklebila z talíře s modrobílým zdobením a nenápadně dorůstala tam, kde jsem neochotně odkrojila sousto.

Snaživě jsem přežvykovala a s okázalým zájmem sledovala jelena na okraji podzimního háje, visícího přímo proti jídelnímu stolu. Jelen šilhal směrem k podlaze. Údery chemlonu zleva na chvíli ustaly. Než se kdo nadál, kus řízku putoval do kapsy u kalhot. Toužebně jsem pomyslela na Arana nebo aspoň na Petra Brůnu z béčka. Naštěstí teta coby vzorná hostitelka odbíhala od stolu, takže náklad v mé kapse utěšeně bobtnal. Všechno vypadalo vlastně docela dobře. A pak nastal čas vstát od stolu.

Vzhledem k tomu, že kapsu jsem měla jen jednu, bouli na kalhotách nešlo přehlédnout.  Teta Anča – patrně při vzpomínce na to, jak ji táta načapal, kterak vyjídá příborovým nožem třetí Májku z jeho zásob – významně střelila pohledem směrem k mámě a hlasitě, zcela nepřeslechnutelně, povzdechla.

Dohra přišla druhý den navečer, kdy jsme odjížděli, a já nabyla dojmu, že díky návštěvě muzea, dračí kašny, posezení v cukrárně a tomu, že během našeho pobytu se u paty schodiště v hale stihl nasbírat celý houfec prázdných vinných lahví, mé trable s řízkem dávno upadly v zapomnění, už jen proto, že stopy včerejšího hříchu se mi povedlo na jedenáctý pokus beze zbytku spláchnout do záchodu. Z omylu mě vyvedl objemný poloměkký balíček zamotaný v alobalu, který mi teta vrazila na rozloučenou do ruky.

 Chudinko,… začala dramaticky. Tátovi se v tu chvíli zamotaly tkaničky u pohorek a máma se zatvářila, jako by ji rozbolely všechny zuby. Smažený gothaj. Fazolky na smetaně! Škraloup z kakaa!!! Zaklínala jsem v duchu úhlavní nepřátele. Marně.

Teta voněla zaprášenou vůní starých fialek, nicméně odér vanoucí z hlubin balíčku byl nezaměnitelně jednoznačný. Smažený gothaj? Fazolky na smetaně? Škraloup z kakaa…? Přejetá kočka – . Celá skvadra přejetých koček.

 … já vím, že ses styděla říct si o přídavek… 

Reklamy
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,520 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: