Prší XI.

Víš, co bych chtěla? Nemuset nic říkat.

Víš, co bych chtěla? Nemuset nic říkat.

Řekli ti, že se nemusíš ničeho bát. A tys mi celá rozzářená sdělila, že ti doktor dovolil cigarety, ať ti jdu nějaký koupit dolů do kantýny. Jako bys vůbec netušila, co to znamená. To bylo posledně. Vyvezla jsem tě ve starý kolečkový židli na terasu, z níž jsme viděly, jak všude kolem kvetou pampelišky. Teď odkvétají –

Dívám se na tvou tvář. Už tě v ní nepoznávám. Za posledních dvacet let jsme se viděly dvakrát, vlastně pětkrát, započítám-li i moje návštěvy tady na Milešově. Když jsem tu byla poprvý, považovalas mě jen za další krávu ze sociálky. Než jsem ti vysvětlila, kdo jsem, začal tvůj pohled stále častěji sjíždět směrem ke zvonku… nejdřív jsem myslela, že mě chceš vyrazit. Nic takovýho. Jenom jsi potřebovala další dávku. Představ si vítr, který všechny ty pampelišky zhasí naráz. Jediným poryvem.

Intervaly se zkracovaly. Byla jsi všude po pokoji, jen ne TADY… to ještě na vedlejší posteli ležela další nešťastnice a vaše vzdechy a sténání se doplňovaly, až to chvílema naprosto nepříhodně připomínalo milostný zápas. Prosím tě, slib mi, že si na to nevzpomenu, až příště…

Dneska jsme tu samy. Dýchalas namáhavě, jako bys právě uběhla maraton a na oteklém obličeji ti stál studený pot. Díváme se jedna na druhou. Chvíli je ticho… slabě  mi stiskneš ruku a pak zazní ta věta.

Pomoz mi, Heduško.

Víš, co bych chtěla? Nemuset nic říkat. Už nic. Jednou jsem tě sledovala, jak se díváš na Ponyho. Tvůj pohled dělal z toho šerednýho odulýho zmetka, co půl života prochrápal na našem gauči, mazlíka k pomuckání. Chtěla bych ti umět říct, jak mě štvalo, že na mě ses tak jako na něj NIKDY  nepodívala. Překvapivě – já vím. Najednou je mi úplně ukradený, co s ním bude. Celý roky jsem mu přála to nejhorší… a je to pryč. Celej Pony, i se svejma kartama, modrým hřebenem v kapse na zadku a nezvladatelným ptákem. A ještě jedna věc – nic mu nevyčítám. Jakkoliv se choval jako hajzl, to, že jsem na ženský, fakt není jeho zásluha.

Tak moc si přeju vyprávět ti o Heleně a její mámě. Mít šanci tě s nima seznámit. Najít aspoň jednu neodkvetlou pampelišku, přinýst ti ji a smát se, že máš žlutej obličej, jinak žlutej, než z akutního selhávání jater, víš?  Přeju si vrátit dnešní dopoledne. Věřit, že se uzdravíš.  Moc dobře vím, že nic z toho už se nestane. A zdaleka ne proto, že ty bys nechtěla.

A pak jsem vzala z vedlejší postele ten polštář… trvalo to nekonečně dlouho. Vůbec to není tak snadný jako ve filmech. Dílem jsem se bála, že někdo přijde – a dílem mi to bylo jedno. Kdysi jsem něco podobnýho toužila udělat, abych se ti pomstila, věříš? Dnes se smrt stala aktem milosrdenství. Tak vidíš –

Konec keců, neboj. Žádný transcendentálno a podobný kraviny. Oknem sem proudí čerstvý vzduch z parku plný vůně právě posekané trávy. Ruku už máš chladnou. To jen ten polštář si ještě drží otisk tvé tváře –

Konec 

Reklamy
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45 920 čtenářů
  • Rubriky

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

%d bloggers like this: