Jak nenapsat báseň

...Vezmeš tužku a kus papíru – nejlépe takový, na který se psát vůbec nesmí. Vysvědčení, domovský list, stále platnou bankovku blíže neurčené výše.

Venku  tma časného jitra podobna kaviáru a pod tuhou na tom zakázaném papíře se svíjejí první slabiky. Mysli na vůni právě ulovených ryb. Mezi listy staré knihy vloženou kapří šupinu. Vědět, že tam je, možná bych to knihu nekoupila –

Za oknem autobusu míjí zimní krajina. Na skle zahlédnu nejasný odraz svojí tváře. Myslím na to, jak polem skrytým pod starým sněhem, řidnoucí tmou a mou pamětí… běží čtyři srny. Na to jedno o závorku vzdechu opírané slovo –  Na to, že básně se psát nemají. Že v našem věku je už na čase chytit je pod krkem a beze slova zplna krve žít. Myslím na to, že až pojedu zpátky, budou už mít zavřeno všechny školky, jídelny i poštovní úřady. Na matně lesklé, tak trochu vypoulené oči pouličních lamp. Nezhasnou, jakmile dojdu domů, že ne?

Pomalu se rozednívá, a ty srny- ty srny… jak papírová vystřihovánka… vlají jedním malým snem o držení za ruku. Jedna z nich upadla. Vidíš?

V poli skrytém pod zbytky vymrzlého sněhu. Na počátku dnešního dne. Na konci této věty, která nepozvána, jak toulavé zvířátko složila své vyhublé boky na samotný okraj papíru a tiše dýchá –

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,520 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: