Ani nevíš

IMG_2593

Možná, že každý anděl voní po letící labuti tak jako poprvé, když sepraným nebem pomalu lezly červánky. Tak nějak tenkrát. Řekli jsme si tehdy, že vítr v zatáčkách nočních ulic umí šeptat věci… My tohle všechno přece věděli.

Když mi bylo šestnáct, páchala jsem sebevraždu nejmíň jednou za týden. Prakticky vzato by asi bylo přesnější říci, že jsem spíše zkoušela, co moje tělo všechno snese a vydrží, sekundárně pak šlo o zátěžové zkoušky rodičovské trpělivosti. Vzhledem k tomu, že naši se průserové informace povětšinou dovídali až s mnohaletým zpožděním, víceméně omylem a notně cenzurovaně, mou pubertu jsme všichni tři přežili ve zdraví.

Stejně jako táta jsem byla spíš teoretik než praktik. V době předinternetové navíc bylo potřeba každý postup složitě vypátrat, pečlivě nastudovat a nenápadně ozkoušet. S vědomím, že se ke vší smůle (a obecnému štěstí) pokaždé vyskytne nečekaný zádrhel.

Při pokusu připevnit smyčku na trám na půdě se pode mnou prolomila čtvrtá příčka žebříku, takže výsledkem byl mimořádně bolestivý výron levého kotníku. Později vyšlo najevo, že zbytečně. Deset let stará prádelní šňůra by mě bývala stejně neunesla. A i kdyby snad ano, oprátka ne a ne se podobat té, co jsem kdysi viděla na obalu nějaké detektivky.

Co se skoku z výšky týkalo, v době, o níž píšu, bylo zábradlí Nuselského mostu proklatě nízko. Dovnitř zahnuté nástavce, které na počátku třetího tisíciletí nahradily nápis Ježíš tě miluje, byly dosud hudbou budoucnosti. Nuselák zkrátka vypadal jako sázka na jistotu. Jenomže až zas takovou jistotu jsem tehdy neměla. Ani v Ježíšovi ani ve svých duševních pochodech.

Pár večerů jsem se tam potloukala, stylově potmě, za hnusného podzimního mrholení. Melancholicky jsem zírala do hlubokého údolí, kde občas přejela tramvaj, někdo něco zahulákal z výčepu na rohu, v dálce kvílela siréna a jak okna domů jedno po druhém zhasínala a mně začínala být strašná zima, docházelo mi, že bych měla jít spát. A tak jsem tam trčela dál a dojímala se nad vlastním osudem. Chuť do života mi tehdy navrátil až ušmudlaný, na obě strany se kymácející týpek. Do té doby čas od času někdo přešel kolem, aniž by upoutal mou pozornost. Tenhle se přehlédnout nedal. I z velké dálky vypadal, že zabere celý prostor. Blížil se ke mně směrem od Vyšehradu s rukama vraženýma do kapes bundy s kapucí a nic nenasvědčovalo tomu, že by to byl doteď utajený anděl strážný, co mě spěchá zachránit. Spěchat jsem začala naopak já. Takhle rychle jsem od Paláce kultury na I. P. Pavlova nikdy předtím ani potom nedoběhla.

Další oblast k experimentování skýtal šuplík v mámině skříni. Šel strašně špatně vytáhnout, pokud tedy člověk nenatrénoval ten správný grif. Už si nevzpomenu, po čem jsem pátrala původně, ale věc, kterou jsem vyšpionila, mi vyrazila dech. Krčila se – jak jinak, úplně vzadu. Přibližně deset centimetrů vysoká starobylá lahvička z tmavě hnědého skla se zabroušeným hrdlem… zpoloviny naplněná bledými, jak korálky kulatými tabletkami. Nálepka označující obsah byla sice už mírně olezlá, ale lebku se zkříženými hnáty jakož i původně červený nápis POZOR JED! nešlo přehlédnout. Tyvole, máma má cyankáli! Napadlo mě. Pak mi došlo, že takovéhle množství asi až tak silným jedem nebude, a že tím pádem mi nic nebrání, vyzkoušet, co ta věc vlastně umí.

Vyčíhla jsem si den, kdy rodičové vyrazili kamsi na hrnčířské, lidové nebo jiné, pro puberťáka naprosto nezajímavé trhy. Usadila jsem se na svém oblíbeném místě na půdě (žebřík od mého pádu žaloval zmrzačeným špryclem) a obřadně otevřela lahvičku. Dýchl na mě neurčitý odér. Kolik toho budu muset spolknout? Přemýšlela jsem. Vlažným čajem z termosky jsem zapila první tři prášky. Uběhla minuta, dvě… Nic. Vůbec nic se nedělo. Přestala jsem počítat a nabrala jich hrst. Lok. Dva. Chutnaly mírně nasládle. Žádné křeče, bolesti ani umírání se nedostavily. Namísto toho jsem se dostala do naprosté euforie. Umřít se mi nechtělo ani trochu.

Nečekané seznámení s  obsahem olebkované lahvičky mi rozšířilo obzory. Zatímco alkohol mi divně čpěl, hnědá lahvička, až na ten první závan, žádné výrazné chuťové efekty nevykazovala. A tak jsem si čas od času brala. Kupodivu jsem díky tomu přestala zkoušet jakékoliv další metody sebezničení. Dokonce jsem o nich přestala i přemýšlet. Zpočátku jsem byla opatrná, bála jsem se, aby máma něco nepoznala, ale nejspíš sama nikdy nevěděla, kolik prášků vysypala do dlaně posledně. Občas se dokonce zdálo, že ať si naberu, kolik chci, obsahu neubývá. Tahle kradmá symbióza trvala přes dva roky.

Vítr v zatáčkách nočních ulic hnal před sebou krom básnických nápadů jen hrsti špinavých papírů a popaměti řídil moje kroky směrem k podchodu. Neměla jsem úplně jasnou hlavu (v posledních týdnech jsem to pod tlakem nervozity z blížících se zkoušek s lahvičkováním asi trochu přepískla) a podle toho to dopadlo. Teprve dole, pološílená bolestí v pravém předloktí, jsem si uvědomila, že tam někde… asi byly schody. Sama vstát už jsem nedokázala. Kde se vzala, tu se vzala, akční důchodkyně s fialovým přelivem na hlavě a už sháněla záchranku. Do příjezdu sanity stála nade mnou a vedla rachotivý monolog.

Šok, fixace zlomeniny, sádrovna… zbytek tohohle příběhu znám z větší části z lékařské zprávy. Paměť velkoryse mlčí o větě Já chci umřít, kurva, nechte mě umřít!!! podepřené dvaceti řádky vykřičníků. Zjištění, že jsem se pokusila o sebevraždu skokem z patnácti schodů, se mi naštěstí podařilo poměrně brzy vyvrátit. Že mi jako bonus vypláchli i žaludek, už je jiná věc. Ke svým zkušenostem s oprátkou, žebříkem a výletem do Nuslí jsem se moudře nevracela.

Na jedné z mříží na oknech pavilonu číslo tři vlála vybledlá, kdysi modrá mašlička. Vdechneš to slovo,  ani nevíš, šeptala. Tam za plotem dál proudí těkavý roztok přítomného času. Kdosi vypouští balonek popěvku o andělech a labutích. Ostrý ženský hlas do tmy ječí nadávky. Řinčí střepy.

Andělé, labutě a tichá stopa krve.

Balonek stoupá. Ani nevíš.