Ani nevíš

ani nevíšMožná, že každý anděl voní po letící labuti tak jako poprvé, když sepraným nebem pomalu lezly červánky. Tak nějak tenkrát. Řekli jsme si tehdy, že vítr v zatáčkách nočních ulic umí šeptat věci.. My tohle všechno přece věděli.

Když mi bylo šestnáct, páchala jsem sebevraždu nejmíň jednou za týden. Prakticky vzato by asi bylo přesnější říci, že jsem spíše zkoušela, co moje tělo všechno snese a vydrží, sekundárně pak šlo o zátěžové zkoušky rodičovské trpělivosti. Vzhledem k tomu, že naši se průserové informace povětšinou dovídali až s mnohaletým zpožděním, byla jejich trpělivost podobna širé ruské stepi.

Protože jsem byla v oblasti praktických činností podobně jako otec břídil, vynaložené úsilí se sice neztratilo beze stopy, někdy však právě o to hůř pro mne. Teoretická znalost mi rozhodně nechyběla – přesto se pokaždé vyskytl nečekaný zádrhel.

Při pokusu připevnit smyčku na trám na půdě se pode mnou prolomila čtvrtá příčka žebříku, takže jsem si přivodila mimořádně bolestivý výron levého kotníku. Později vyšlo najevo, že zbytečně – deset let stará prádelní šňůra by mě bývala stejně neunesla. A i kdyby snad ano, oprátka ne a ne se podobat té, co jsem kdysi viděla na obalu nějaké detektivky.

Co se skoku z výšky týkalo, v době, o níž píšu, bylo zábradlí Nuselského mostu proklatě nízko. Dovnitř zahnuté nástavce, které na počátku třetího tisíciletí nahradily nápis Ježíš tě miluje, byly dosud hudbou budoucnosti. Nuselák zkrátka vypadal jako sázka na jistotu.

Až vám zas někdo nabídne naprostou tutovku, vzpomeňte si, že překvapení panuje i v oddělení jistot a občas dokonce řádí jako černá ruka. Na most jsem se vypravila v noci. Fakt, že mi ve vycházkové knížce bude scházet k příslušnému datu vyplněná a povolená vycházka, jsem vzhledem k účelu své cesty brala coby podružný detail. Nebyla jsem zdaleka v polovině, když mě dohnal podivný týpek oblečený v ušmudlané šusťákové bundě. Soudě podle pivního odéru a uválených kalhot vyboulených v rozkroku, jednoznačně nešlo o anděla strážného. Celá roztřesená jsem se ho zbavila až těsně před I.P.Pavlova a vyrazila vstříc následkům podružného detailu.

Nejzajímavější překvapení mě ale čekalo doma v mámině skříni. Už si nevzpomenu, po čem jsem pátrala původně, nicméně věc, kterou jsem vyšpionila, mě nadchla. Krčila se – jak jinak, úplně vzadu. Přibližně deset centimetrů vysoká starobylá lahvička z tmavě hnědého skla se zabroušeným hrdlem… zpoloviny naplněná bleděmodrými tabletkami. Nálepka označující obsah byla sice už mírně olezlá, ale lebku se zkříženými hnáty jakož i původně červený nápis POZOR JED! nešlo přehlédnout.

K požití jsem si vybrala den, kdy naši nebyli doma. Usadila jsem se na půdě (žebřík od mého pádu žaloval zmrzačeným špryclem) a obřadně otevřela lahvičku. Dýchl na mne neurčitý odér. Kolik toho budu muset spolknout? Přemýšlela jsem. Vlažným čajem z termosky jsem zapila první tři prášky. Uběhla minuta, dvě… Nic. Vůbec nic se nedělo. Přestala jsem počítat a nabrala jich hrst. Lok. Dva. Chutnaly mírně nasládle. Žádné křeče, bolesti ani umírání se nedostavily. Namísto toho jsem se dostala do naprosté euforie. Umřít se mi nechtělo ani trochu.

Nečekané seznámení s  obsahem olebkované lahvičky mi rozšířilo obzory. Zatímco v hospodách mi odmítali nalít a v sámošce po mně pokladní s trapnou důsledností žádala občanku, i když se mi v košíku přesýpaly jen dvě lahve desítky, hnědou lahvičku občanka nezajímala. Zdálo se dokonce, že ať si naberu, kolik chci, obsahu neubývá. A tak jsem si brala. Naše kradmá symbióza trvala přes dva roky.

Vítr v zatáčkách nočních ulic hnal před sebou krom básnických nápadů jen hrsti špinavých papírů a popaměti řídil moje kroky směrem k podchodu. Neměla jsem úplně jasnou hlavu a podle toho to dopadlo. Teprve dole, pološílená bolestí v pravém předloktí, jsem si uvědomila, že tam někde… asi byly schody. Akční důchodkyně s fialovým přelivem na hlavě někde sehnala záchranku. Do příjezdu sanity stála nade mnou a vedla rachotivý monolog.

Šok, fixace zlomeniny, sádrovna… zbytek tohohle příběhu znám z větší části z lékařské zprávy. Paměť velkoryse mlčí o větě Já chci umřít, kurva, nechte mě umřít!!! podepřené celým houfem vykřičníků. Zjištění, že jsem se pokusila o sebevraždu skokem z patnácti schodů, se mi naštěstí podařilo poměrně brzy vyvrátit. Ke svým zkušenostem s oprátkou, žebříkem a výletem do Nuslí jsem se moudře nevracela.

Na jedné z mříží na oknech pavilonu číslo tři vlála vybledlá, kdysi modrá mašlička. Vdechneš to slovo,  ani nevíš, šeptala. Tam za plotem dál proudí těkavý roztok přítomného času. Kdosi vypouští balonek popěvku o andělech a labutích. Ostrý ženský hlas do tmy ječí nadávky. Řinčí střepy.

Andělé, labutě a tichá stopa krve.

Balonek stoupá. Ani nevíš.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,763 čtenářů
  • Rubriky

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

We And The City - Dvě Třicítky Ve Městě

Dvě Třicítky řádí ve městě a nebojí se o tom napsat. Ku radosti všech zúčastněných...

%d bloggers like this: