Kung Pao František Peterka… aneb Probudit se doma

kung paoKdyž všichni odejdou, pavouci soukají magické sítě, jimž se žádný dreamcatcher hned tak nevyrovná. Ty nejdůležitější věci se dějou pokaždý, když nikdo není na dohled. Když osamí zahradní židle na verandě a vítr vyhání z popelníku šedavé vločky dávno studeného cigaretového popela, neviditelný měsíc stále couvá a kdesi pod smrčky se probudí první pták… třepotá se proklatě nízko nad velkými plochými kameny na dvoře olezlý psí ocásek.

Podoben vlajce rozpačitě nesené pár let po bitvě vojskem, jež přežilo jen díky tomu, že při hledání bojiště sešlo z cesty a zbloudilo, podoben rozpačitému vzkazu v lahvi vhozenému namísto do vod oceánu do líně se vlekoucího potoka… podoben právě jen sobě samému… se třaslavým krokem kymácí blíž a blíž k domu, a trvá celou věčnost, než dojde na zápraží, kde spočine.

Prostě, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás na dvoře starý černý pes. Tvar těla prozrazoval rodokmennou smršť beroucí nahodile do hry jednotlivé rysy corkyho, boxera, vořecha a netopýra. Podle šedin na čumáčku a periferních částech těla nebyl pejsek žádný mladík a podle namáhavé chůze soudě ani žádný cestovatel. Nejdřív se zdálo, že jen tak nakoukne, a zase půjde. Poté, co dostal misku s vodou, a následně i narychlo zakoupenou psí konzervu, evidentně změnil názor. Usadil se na plastovém pytli vedle garáže a ve stále delších intervalech vratkou, zmoženou chůzí vyrážel obejít skalku a kus domu – co kdyby se, zatím, co pospával, změnily ve známé domácí prostředí?

Buď rád, že ses dostal k nám, řekla jsem mu, zatímco jsem se ho snažila přesunout z pytle na složenou deku. Taky z tebe mohlo bejt už kung pao. Kung Pao neprotestoval, ale prohlédnout se nenechal. A tak místní kabelovka záhy hlásala – Našel se pejsek, patrně sameček… Kung Pao se stal slavným. Vypadá jako František Peterka, napadlo mě při pohledu na fotky. Neboj, přece tě nevyhodíme. Řekla jsem směrem k pelechu.

Kung Pao Peterka neřekl nic. Když jsem večer odcházela, doprovodil mě k bráně, a na pokyn Zůstaň opravdu zůstal stát a vědoucně zíral. Otázkou zůstává, na jak dlouho. Vrátil se na hnědou deku pod pergolou, aby se pokusil probudit v tom správném pelíšku… a když to opět nevyšlo, vydal se na další cestu? Nebo se nám jenom zdál?

Patrně nikoliv, protože hned ráno se díky výzvě v kabelové televizi přihlásil majitel pohřešované Bety. Pelíšek pod pergolou byl ovšem v té době už zas prázdný.

Ty nejdůležitější věci se dějou pokaždý, když nikdo není na dohled. Ve smrčkách na konci zahrady se do ulit zavíjejí hlemýždi, oblohu rozčísne před 357 světelnými lety z hvězdného inventáře odepsaná hvězda a strašlivě mladá řeka sotva vypuštěná od pramene teče potmě neuvěřitelně nahlas. Silnice vedoucí kolem domu je tichá a prázdná. Kdoví, na které zápraží tentokrát Bety došla, aby se pokusila po stopadesáté usnout a probudit se doma –

Reklamy