Já se tam vrátím aneb O zlaté náušnici a tátově chřipce

vodaNěkterá vítězství nakonec až tak moc vítězstvími nejsou. Může se taky celkem snadno stát, že prohrajeme tam, kde jsme vůbec nesoutěžili. A někdy platí, že není důležité nejen zúčastnit se, ale samotnou soutěž vůbec ve zdraví přežít. Nebo se aspoň neutopit.

Sytě tyrkysový plakát lákající na sobotní plaveckou soutěž v sousedním městě visel toho února snad na každé nástěnce naší školy. Chvíli jsem váhala, protože plavat jsem se naučila až na samém konci letních prázdnin, kdy bylo v  koupališti za vsí více kalu u dna než vody a v kakacích křovíčkách na stráni nad koupálkem už místo úchylů Vejvody a Hláska hřadoval podzim. Touha podívat se do Terezína jinak než jako čestná stráž u kladení věnců či recitátor některého z pódiových evergreenů však byla silnější než strach z možného trapasu.

Vyrobit na závaznou přihlášku falzifikát rodičovského podpisu bylo to nejmenší, za pět let školní docházky jsem získala poměrně slušnou praxi. Svízel nastala s plavkami. Matce jsem sdělila, že jedu zase recitovat. Nebezpečí, že by si chtěla dobrovolně poslechnout dvouhodinové pásmo proletářské poezie prokládané povětšinou hýkavým zpěvem některého z místních souborů písní a tanců, bylo navzdory jejímu relativně vřelému vztahu k proletářům minimální. Riziko, že by si rozsáhlou pátrací akci ve skříních mohla jakkoliv propojit s plánovanou sobotní akcí, jsem ovšem podcenila. Jako na potvoru se vynořila v předsíni ověšená nákupními taškami právě ve chvíli, kdy jsem měla polovinu věcí vyházených na podlaze.

Hledáš tu bílou halenku na sobotu, viď? Při slově „halenka“ se mi udělalo mdlo.

Já si, mami, vemu radši ten rolák, je dost zima. Překvapivě nezpozorněla. Ten rolák byl hnusný krepsilonový kus hadru hnědé barvy s límcem natolik těsným, že při delším nošení zanechával na mém krku téměř viditelnou strangulační rýhu. Z neznámých důvodů patřil mezi její oblíbence a snažila se mi ho vnutit, ideálně spolu s jedovatě modrými krimplenovými kalhotami s nohavicemi do zvonu, kdykoliv to jen bylo možné. Představa, že se v šatně plaveckého bazénu zkouším nenápadně vysvléct z bělostné halenky opeřené dvojitou řadou fiží, byla ovšem natolik děsivá, že mi rolák připadal jako učiněná spása. A to téměř doslova – plavky ležely ve skříni na hromádce přímo pod ním.

V den Dé jsem milé jednodílné plavky natáhla přímo na tělo pod oblečení (jak si poradím s jejich mokrou verzí, jsem v tu chvíli šťastně neřešila) a vyrazila recitovat. Při průchodu městečkem jsem si nahlas pohvizdovala a vítězně mávala taškou s nepotřebnými deskami. Pro jistotu jsem do nich ráno šoupla poslední kus podzimního recitačního maratonu. Ještě jsem měla v živé paměti pasáže z Halasovy básně v próze…. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: „My jsme žabí korálky!“… opakovala jsem si a hrdě zamířila na start.

I já jsem okouzlila. Minimálně tím, že se mi za vydatného polykání andělíčků povedlo přečubičkovat bazén v historicky nejdelším čase a posléze trefit do chlapeckých šaten. Z vyhlašování výsledků si pamatuji především pachuť chloru v ústech a to, že se mi z množství spolykané vody chtělo střídavě urgentně zvracet a čurat.

Doma jsem se v rekordním čase převlíkla do tepláků a mokré plavky nacpala hluboko pod skříň. Vlasy mi naštěstí stihly uschnout v autobuse a pach chloru přebily domácí vůně topinek s česnekem a peprná dávka osvěžovače vzduchu, kterou jsem si stihla prsknout na hlavu v předsíni dřív, než máma stihla zjišťovat, jestli si dám hovězí polívku anebo jenom ty topinky.

Na svůj plavecký výlet bych bývala možná po několika dnech zapomněla, nebýt nepříjemné skutečnosti, že se mi v bazénu během zápasu s kyslíkovým deficitem a fyzikálními zákony podařilo ztratit jednu náušnici. Zlatou, atypickou, ozdobenou českými granáty a jedním zirkonem. To, že máma považovala zirkon za diamant, mou situaci příliš neulehčilo. Mírný náskok získaný tím, že si chybějící náušnice rodičové povšimli až po několika dnech, v následujícím měsíci zcela eliminoval faktor zvaný velmi příhodně „náhoda-je-blbec“.

Náhoda na sebe bere podobu otcovy chřipky. Nebýt toho, že táta leží doma na gauči a obložen svými oblíbenými detektivkami a chleby se salámem nefalšovaně umírá, máma by se bývala do školy nikdy dobrovolně nevypravila. Nebýt toho, že matka se ve školní budově orientuje asi tak jako já v obchodě s vyšívacími bavlnkami, nikdy by si té vitrínky s nápisem Informace v kanceláři nepovšimla. Ve vitrínce se obvykle vyskytuje několik různě objemných svazků potracených klíčů, občas něčí průkazka na autobus nebo stravenky.  Nic z toho nestojí za druhý pohled. Ne tak předmět doličný. Uprostřed rudě natřené hobry na špendlíku s bílou kulatou hlavičkou provokativně blýská a pomrkává do prostoru… několika českými granáty a jedním bílým zirkonem… moje náušnice.

Jak už je máminým zvykem, pár dní významně mlčí. Přibližně po týdnu ticha vrazí do mého pokoje vyzbrojena předmětem doličným a otázkou Cos to vlastně tehdy v tom Terezíně recitovala?

Některé nálezy mohou být ztrátami víc, nežli se na první pohled zdá… a naopak. Dívám se na ten pitomý kousek zlata, ležící na rozepsaném úkolu z matematiky a myslím na to, jak hluboký ten bazén vlastně je. K výpočtu objemu nádrže jsou zapotřebí tři parametry – délka, výška, šířka. K výpočtu pravděpodobnosti, že mou náušnici někdo najde, vyloví a přinese do kanceláře školy, by i křišťálová koule byla málo.

„Já se tam vrátím“, zalžu, vod Halase. A vlastně ani tak moc nelžu, pro jednou. Kurzy plavání pro začátečníky jsou každou středu odpoledne.

Reklamy
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,520 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: