Před několika měsíci jsme se – můj tehdejší zaměstnavatel a já – víceméně přátelsky dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že svým spádem tato dohoda až podezřele připomínala náhlou příhodu břišní, byla jsem zpočátku na rozpacích, jak s nabytou svobodou co nejlíp naložit. A taky jsem se musela rozhodnout, je-li svoboda skutečně svobodou. Rozhodování mi zabralo necelé tři týdny – než jsem dospala nastřádaný deficit. A od té doby si to užívám. Teda, většinou.
Mimo jiné:
Už se nebudím s nutkáním co nejdřív se zalogovat. Záchod neopouštím úprkem, abych stihla pauzu mezi načítáním dvou dokumentů, ale tehdy, když je doopravdy hotovo. Místo podložky pod myš používám u oběda opravdové prostírání. Nesnažím se odemknout čipový zámek firemní kartičkou. Zřejmě proto, že už ji nemám 🙂
Taky jsem si zašila podšívky u všech kabátů. V některých firmách mají šatnu a šatnářku. Vždycky vám pověsí vaše svršky tak šikovně, že ta díra je vidět naprosto odevšad. A pokud se to nepovede při věšení, zaručeně vykoukne – správně rozcáraná a ne úplně čistá – v celé své kráse tehdy, když vám po skončeném pohovoru HR manažer galantně pomáhá do kabátu.
Přestala jsem kouřit & odtahala do Billy všechny vratné lahve. Miliardář ze mě není, ale trojmístná částka se taky hodila. Přece jen, finanční rezervy se tenčí. Zkušeností ale přibývá. Tak uvidíme, co z toho bude.
Ty nejzábavnější zastávky mé Tour De Job najdete v galerii.
A ještě něco:
Vaše Mimoň.ka 😉
