Konec nylonového věku, guláš z divočáka a perzián

IMG_20130418_174821Jsou bytovky, ve kterých můžete bydlet celou řadu let, aniž byste o svých sousedech zjistili cokoliv bližšího. A jsou naopak takové, které barvitými příběhy doslova hýří, a nemyslím teď zcela nutně meeting místních drben před vietnamskou večerkou ani pravidelný pachový vzorek, který dorazí do vašeho bytu vždy přesně 4,5 minuty poté, co si soused při smažení bramboráků zapne digestoř.

Možná je to tím, že zatímco někteří sousedé detaily ze svého života úzkostlivě tají, jiní se naopak rádi podělí i o to, co byste snad radši ani nevěděli. Lojza a Mája patřili jednoznačně do skupiny těch, kteří hranice vlastního bytu považují za velmi symbolické a svůj život přeochotně sdílejí s ostatními.

Sousedskou družbu zahájil Lojza již několik hodin poté, co jsme se nastěhovali. Ležérně opřený o zárubeň vchodových dveří si nejprve výmluvným pohledem zkontroloval moje fyzické parametry (pravda, Pamela Anderson, pro kterou měl, jak jsem později zjistila, slabost, vypadala trochu jinak… ale to jeho Mája koneckonců taky) a pak projevil přání vypůjčit si sůl. Z kuchyně se v tu chvíli ozvala strašná rána následovaná vzápětí nářkem ročního synátora, který – jako by to tušil – se právě úspěšně ponořil do krabice plné kořenek. Bohužel hlavou dolů. Namísto soli jsem Lojzovi nabídla posledního lahváče, koupeného původně pro stěhováky a šla vylovit dítě.

Lojza a Mája bydleli na stejném patře jako my. Byt plný smeťákových pokladů a nefunkčních televizí, které Lojza jednou docela jistě spraví a se ziskem prodá, obývali spolu s Kulíky – dvěma střapatými podvraťáky barvy čerstvé skořice.  Lojza byl Slovák neurčitého věku a ošlehaného vzhledu s kladným vztahem k alkoholu a naprosto mizivou potřebou pracovat. Vypadal trochu jako Marlboro Man a bylo zřejmé, že si je té podobnosti vědom.  S o generaci starší Májou se seznámil u místního kiosku, když si šla koupit svou obvyklou dávku Gambáčů.

Stejně jako Lojza, i Mája jen málokdy končila den zcela střízlivá. Na rozdíl od něj ovšem popíjela doma v obýváku, zatímco na jedné z televizních obrazovek právě sladká Manuela unikala před úklady hospodyně Bernardy, případně některá z konkurenčních stanic vysílala motokros či starou českou detektivku. Pořady o vaření na svůj boom teprve čekaly, což bylo možná dobře, protože Mája poměrně důrazně vyžadovala happy-end.

Byla vášnivou čtenářkou příběhů, které ani jinak nežli šťastně skončit nesměly. Z police v kuchyni zíraly na náhodného návštěvníka všechny ty Pilcherové, Steelové a Večery pod lampou. Ve snaze o osvětu jsem jí jednoho květnového odpoledne téměř proti její vůli vnutila malou oranžovou knížečku. Konec nylonového věku od Škvoreckého. Já ti dám happy-end, brblala jsem tiše, a představovala si, jak Mája, osvícena kvalitní literaturou, pozná, že nežije dobrý život a podle toho se zařídí.

Možná jsem měla volit spíš Annu proletářku nebo Dospíváte v muže, co já vím. Po Škvoreckém se v televizním obydlí jednou provždy slehla zem a já si mohla jen marně nadávat, že lehce nabyl, lehce pozbyl (knihu jsem získala v rámci jedné ne zcela standardní praxe ve školní knihovně na Hollarce. Praxe probíhala těsně po sametové revoluci a my se spolužačkou měly za úkol rozdělit stávající knižní fond dle použitelnosti – a knihy do té doby uzamčené ve velké odřené skříni za skladem navrátit zpět do života. No, vlastně se nedá říci, že by se ono navracení do života až tak nezdařilo.)

Idylické soužití Máji s Lojzou celkem pravidelně tužily průběžné partnerské krize. Některé jsme spíše tušili, jiným jsme mohli osobně přihlížet. Nejednou přespala na gauči u nás v obýváku – tu proto, že nezvládala trefit domů, druhdy si playboy Lojza přivedl do společného obydlí šilhavou Alenu z místní drůbežárny, aby jí vysvětlil, jak moc – a v kterých místech úplně nejvíc – se podobá jeho oblíbenkyni Pamele… jen nějak zapomněl vyřešit, kam aktuálně s Májou.

Veď sa to ani žrať nědá! Ozvalo se jednoho podvečera a v předzahrádce pod našimi okny s velikým rachotem přistál kastrol segedínu ze sojového masa, na který jsem den předtím Máje dala recept. Pár dní nato mě Lojza přišel pozvat osobně na guláš z divočáka. Chutnal výborně. Ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že sousedská žranice by čistě teoreticky mohla mít souvislost s tím, že se u kiosku záhadně ztratil učitelovic Alík, už z guláše zbývaly maximálně tak neumyté talíře.

Uplynuly dva roky, Škvoreckého román jsem přes četné urgence již nikdy nespatřila. Mája se mi během upomínacího maratonu neúspěšně snažila vnutit náhradníky ve formě své oblíbené Steelové, souboru nikdy nepoužitých střihů Minerva, sady hrnců s barevnými pokličkami a několika kousků podivné bižuterie. Byl opět květen, vzduchem se nesla vůně bouřlivě rozkvétajících zahrad a Lojzův bujarý zpěv. Balila jsem věci do krabic od banánů – nadešel čas popojet o číslo dál. U našich dveří zazvonila Mája s plnou náručí čehosi černého.

Na, to máš za tu knížku, pravila rozzářeně,… a na rozloučenou! Hrklo ve mně. Že by Lojza ty své divočáky už ani nestíhal zpracovávat? Mája nečekala na nic a pádila svým typicky šmaťchavým krokem pryč. Rozpačitě jsem prohlížela nečekaný dar. Byl to perziánový kožich. Nenošený, heboučký, s jemně namodralým leskem, nade všechnu pochybnost pravý… a naprosto nepoužitelný. Ne proto, že v květnu člověk uvítá spíš tričko nebo šatky bez rukávů – s tím by si běh času pomalu, ale jistě poradil. Potíž byla jinde: po rozložení připomínal dárek velikostí spíše mongolskou jurtu nežli zimní oděv. Bývaly bychom se do něj vešly s Májou obě najednou. A možná, že by zbylo místo i pro šilhavou Alenu.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,785 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: