Do Pyšel

unnamed (1)Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.

Když jsem se v neděli vydávala na cestu do Pyšel, nejela jsem tam proto, abych si otrhala poslední letošní rajčata nebo si vyčistila hlavu tím, že oplátkou za ty rajčata natřu dvoje, troje dveře u kůlen a odrbu jeden kovový žebřík. Dokonce ani kvůli té otázce, která při objednávce velmi pozdního oběda (co byste taky chtěli od někoho, kdo obědvá v pět odpoledne) důkladně uzemnila vrchního v místní hospodě – totiž, jaký že je rozdíl mezi kuřecím a kachním stehnem – ani proto ne.

Jet jsem tam ale musela. A ani proto, abych si ověřila, že Pyšely fakt nejsou kdesi u Českých Budějovic, jak jsem si kdovíproč celé roky spokojeně myslela, ani proto ne. Musela jsem tam jet kvůli tomu starci z vlaku.

První, co mě napadlo, když si proti mně sedl na právě uvolněné místo, bylo, že by se skvěle fotil. Byl to přesně ten typ, který fotografům vyhrává různé ty Photopressy a kdovíjaké jiné soutěže. Černobíle zabraný, patřičně zaostřený, vystínovaný a vycentrovaný… s trochou drzosti, dobrého světla a přiměřenou špetkou líbivosti… ještěže jsem si foťák na svou natěračsko-rajčatovou výpravu nevzala.

Fakt vypadal, jako by vypad´z nějaký žánrový fotky. Vrásčitej, na hlavě šedej plstěnej klobouk… v žilnaté ruce letitou bambusovou hůl. Béžový kalhoty ušitý ze silnýho plátna měl trochu umolousaný, asi jak si zkrátil cestu k zastávce skrz louku porostlou polehlou podzimní travou. Zkrátka děda. Možná si všimnul, že se dívám, možná jen dlouho vůbec s nikým nemluvil… prostě se stalo, že jsem si vyndala z hlavy sluchátka. Nějak to dokázal, a zatímco jeho zprvu šeplavý hlas nabíral na síle, já opustila na chvíli svůj vnitřní prostor vykolíkovaný pohledem z okna a zvuky Delta Machine a poslouchala.

Asi už to vyprávěl mockrát. Ten příběh dvacetiletého kluka, co ho totálně nasadili na práci v Německu, kluka, co uměl německy asi tak, jako já, která jsem se němčinu kdysi dávno v pravěku navrčela k maturitě, a pak ji jakživa nepotřebovala – jenže jemu to chybělo a krutě na to doplácel – kluka z ubikace v lágru, co se bojí náletů, děsí se jít do krytu, ale peklo venku mu nahání hrůzu zrovna tak, toho, co si jedním dechem cvrkne do gatí i zachraňuje raněné krajany… tak nějak to bylo. Pak se vyprávění stočilo jedinou větou ke zbytku jeho života – po válce se stal hajným. Teď, při pohledu zpátky, když už tu zbyl sám a jediný, kdy čas a okolnosti smetly lásky, známé, kámoše i fízly do shodně normovaných uren, má na tu jednovětou rekapitulaci vlastně nárok. Konečně může i nahlas říkat, že věřil vždycky v Boha, dobro, pravdu. Aby bylo jasno, nepodezřívám ho, že by si to nějak přikrašloval, jen si říkám, je-li možné soudit velikost nádoby z jediného střepu.

V podstatě má pravdu. Život, jakkoliv barvitý a neuchopitelný, se nakonec vejde do několika vět. Do pár minut, v nichž vlak stihne ujet tři nebo čtyři zastávky. Pokradmu si hlídám displej nad uličkou mezi sedadly, pamětliva pokynů – vystoupíš dvě stanice před konečnou – což přeloženo znamená: dej si sakra bacha, abys na tu konečnou nedojela.

A eště něco, podívá se, že mi zatrne až mezi lopatkama, eště něco sem chtěl říct: rozejít se můžeme, sejít se musíme. A já vím, že nemluví o sobě a o mně, a že to není o rozchodech, při nichž se mažou společné fotky z dovolené a okázale vyhazují plyšáci z Matějské a přestávají zdravit společní známí.

Démon stesku mezi lopatkama dloubne a děda pokračuje: Takže si s tim nelamte hlavu a netrapte se víc, než je nutný. Že bych to měla napsaný na čele? Tu cestu přes Strašnice a Vršovice, kde se rytmus kolejí zajíkne nad povědomou adresou a chvíli zůstane tak; bez dechu stát očima na obzoru, kde hledá známou siluetu a sluchem marně zkouší nahmátnout túrování dieselového motoru, to zavytí přecházející v bublání nad jednou úzkou, kopřivami ověnčenou zatáčkou pod viaduktem, kudy jsme párkrát jely spolu… snad.

Ale to už jsou Pyšely a já se loučím, a nemám se jak zeptat na spoustu věcí… což je možná dobře.

I když. Dost možná už zítra, pozítří – nebo někdy, prostě – nastoupím někde tady v Praze do tramvaje, a až se pořádně podívám o dvě, tři sedačky dál, kde ještě před malou chvílí bylo zaručeně místo, uvidím povědomý lem béžových plátěných kalhot… starou ruku svírající starou hůl… zátiší, který jsem si nevyfotila, a o to hlouběji se mi vpálilo do paměti.

A pak se zeptám na ten zbytek. Slibuju.

Reklamy
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 104 čtenářů
  • Rubriky

Informace, rady, doporučení v těhotenství a v mateřství

Magazín, kde najdete informace, novinky, rady a tipy pro budoucí i stávající maminky. Kategorie: recepty, diety, rodina, finance, hubnutí, rady v těhotenství, a další.

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Never give up!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

%d bloggers like this: