Do Pyšel

unnamed (1)Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.

Když jsem se v neděli vydávala na cestu do Pyšel, nejela jsem tam proto, abych si otrhala poslední letošní rajčata nebo si vyčistila hlavu tím, že oplátkou za ty rajčata natřu dvoje, troje dveře u kůlen a odrbu jeden kovový žebřík. Dokonce ani kvůli té otázce, která při objednávce velmi pozdního oběda (co byste taky chtěli od někoho, kdo obědvá v pět odpoledne) důkladně uzemnila vrchního v místní hospodě – totiž, jaký že je rozdíl mezi kuřecím a kachním stehnem – ani proto ne.

Jet jsem tam ale musela. A ani proto, abych si ověřila, že Pyšely fakt nejsou kdesi u Českých Budějovic, jak jsem si kdovíproč celé roky spokojeně myslela, ani proto ne. Musela jsem tam jet kvůli tomu starci z vlaku.

První, co mě napadlo, když si proti mně sedl na právě uvolněné místo, bylo, že by se skvěle fotil. Byl to přesně ten typ, který fotografům vyhrává různé ty Photopressy a kdovíjaké jiné soutěže. Černobíle zabraný, patřičně zaostřený, vystínovaný a vycentrovaný… s trochou drzosti, dobrého světla a přiměřenou špetkou líbivosti… ještěže jsem si foťák na svou natěračsko-rajčatovou výpravu nevzala.

Fakt vypadal, jako by vypad´z nějaký žánrový fotky. Vrásčitej, na hlavě šedej plstěnej klobouk… v žilnaté ruce letitou bambusovou hůl. Béžový kalhoty ušitý ze silnýho plátna měl trochu umolousaný, asi jak si zkrátil cestu k zastávce skrz louku porostlou polehlou podzimní travou. Zkrátka děda. Možná si všimnul, že se dívám, možná jen dlouho vůbec s nikým nemluvil… prostě se stalo, že jsem si vyndala z hlavy sluchátka. Nějak to dokázal, a zatímco jeho zprvu šeplavý hlas nabíral na síle, já opustila na chvíli svůj vnitřní prostor vykolíkovaný pohledem z okna a zvuky Delta Machine a poslouchala.

Asi už to vyprávěl mockrát. Ten příběh dvacetiletého kluka, co ho totálně nasadili na práci v Německu, kluka, co uměl německy asi tak, jako já, která jsem se němčinu kdysi dávno v pravěku navrčela k maturitě, a pak ji jakživa nepotřebovala – jenže jemu to chybělo a krutě na to doplácel – kluka z ubikace v lágru, co se bojí náletů, děsí se jít do krytu, ale peklo venku mu nahání hrůzu zrovna tak, toho, co si jedním dechem cvrkne do gatí i zachraňuje raněné krajany… tak nějak to bylo. Pak se vyprávění stočilo jedinou větou ke zbytku jeho života – po válce se stal hajným. Teď, při pohledu zpátky, když už tu zbyl sám a jediný, kdy čas a okolnosti smetly lásky, známé, kámoše i fízly do shodně normovaných uren, má na tu jednovětou rekapitulaci vlastně nárok. Konečně může i nahlas říkat, že věřil vždycky v Boha, dobro, pravdu. Aby bylo jasno, nepodezřívám ho, že by si to nějak přikrašloval, jen si říkám, je-li možné soudit velikost nádoby z jediného střepu.

V podstatě má pravdu. Život, jakkoliv barvitý a neuchopitelný, se nakonec vejde do několika vět. Do pár minut, v nichž vlak stihne ujet tři nebo čtyři zastávky. Pokradmu si hlídám displej nad uličkou mezi sedadly, pamětliva pokynů – vystoupíš dvě stanice před konečnou – což přeloženo znamená: dej si sakra bacha, abys na tu konečnou nedojela.

A eště něco, podívá se, že mi zatrne až mezi lopatkama, eště něco sem chtěl říct: rozejít se můžeme, sejít se musíme. A já vím, že nemluví o sobě a o mně, a že to není o rozchodech, při nichž se mažou společné fotky z dovolené a okázale vyhazují plyšáci z Matějské a přestávají zdravit společní známí.

Démon stesku mezi lopatkama dloubne a děda pokračuje: Takže si s tim nelamte hlavu a netrapte se víc, než je nutný. Že bych to měla napsaný na čele? Tu cestu přes Strašnice a Vršovice, kde se rytmus kolejí zajíkne nad povědomou adresou a chvíli zůstane tak; bez dechu stát očima na obzoru, kde hledá známou siluetu a sluchem marně zkouší nahmátnout túrování dieselového motoru, to zavytí přecházející v bublání nad jednou úzkou, kopřivami ověnčenou zatáčkou pod viaduktem, kudy jsme párkrát jely spolu… snad.

Ale to už jsou Pyšely a já se loučím, a nemám se jak zeptat na spoustu věcí… což je možná dobře.

I když. Dost možná už zítra, pozítří – nebo někdy, prostě – nastoupím někde tady v Praze do tramvaje, a až se pořádně podívám o dvě, tři sedačky dál, kde ještě před malou chvílí bylo zaručeně místo, uvidím povědomý lem béžových plátěných kalhot… starou ruku svírající starou hůl… zátiší, který jsem si nevyfotila, a o to hlouběji se mi vpálilo do paměti.

A pak se zeptám na ten zbytek. Slibuju.

Reklamy
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,520 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: