Prší – celá verze

13631401_310240259318406_4621559104390034194_nMísto úvodu Tenhle text původně vycházel na přelomu let 2013 a 2014 na Mimoni v jedenácti pokračováních. Strukturu kapitol jsem zachovala, jen ho tu najdete v jednom bloku. Není to radostný čtení, a nikdy nebude. Ale jsem ráda, že je to venku. Nastává čas udělat místo novým textům, jiným slovům, a moc doufám, že i veselejšího rázu. Od doby první publikace se celá řada věcí změnila. Můj beta čtenář, „osoba blízká“, ten, kdo každou z kapitol četl jako první, v kuchyni, u vlastnoručně smontovaného stolu plného popela z cigaret, hrnků od kávy, stavebních nákresů a účtenek za naftu, už mi k textu neřekne nikdy nic. Kéž bych mohla za všechny otázky a připomínky ještě jednou poděkovat. Hedvičin předobraz jsem přestala hledat. Dávám jí volnost. Jim oběma. A doufám, že to stačí… 

       

I v noci: jako by dálka

běžela tvým snem.

A tys nespal.

1.

Teď už tě nic nebolí. Vím to.

Neboj, žádný kecy o empatii, vnitřním napojení, transcedentálnu a podobný ezobláboly. Kdepak. Ale vím. Sípání utichlo. Ležíš, oči obrácený v sloup, v koutku úst, mezi dávno nevytrhanými tmavými vousky zasychá bělavá, sotva postřehnutelná slina… Štípla jsem tě do levý ruky. Ani ses nehla. Zkusila jsem to ještě jednou.  Nic. Ještě je měkká, vlahá ta kůže. Ještě bych tě mohla za tu ruku držet, a mluvit, mluvit, mluvit. Jo, tohle bych teď mohla ze všeho nejvíc. Konečně ti říct, že…

Říct všechno. Jsi totiž mrtvá.

Dívám se na tebe. Ráda bych zavřela oči, ale to by bylo ještě horší. A tak se dívám na tvou změněnou, zažloutlou a starou tvář a vidím tě takovou, jakou tě pamatuju z období, kdy se k nám nastěhoval Pony. Na vteřinu ve mně zatrnulo, když ti z levého oka směrem k uchu vyklouzne tenká slza. Ale vím, že se to stává. Ani nestihne získat typický kapkovitý tvar – rozprostře se na kůži, vsákne do jemné sítě vrásek. Takovej Grand Canyon pro prvoky a broučky.  Pro bytosti neviditelné pouhým okem. Pro takové, jako jsem pro tebe byla celý ty dlouhý roky já.

Dlouho jsem si myslela, že tě miluju. Neměla jsem nikoho jinýho. Ne takovýho jako tebe. Někoho, koho bych bývala mohla obdivovat, ke komu bych se přibližovala s posvátnou bázní. Pamatuju si, jak jsem si prvně zkoušela tvou rtěnku. Bylo mi devět. Načapalas mě, jasně, že jo. Vždycky se ti to nějak povedlo. Vrazilas mi facku, půl facku, půl pohlavek. Zuby mi cvakly o sebe. Nános na rtech chutnal mastně a nasládle. Slzy byly slaný. Mokrý. Hnusný.

Jsi hnusná, šeptala jsem v koupelně do zrcadla rouhání svému Božstvu. Červenej flek od rtěnky, červená stopa prstů hned vedle. Hnusná…! Studeně lesklá vana, na šňůře nad ní Beďarovy ponožky a moje pyžamo. Závan zatuchliny odněkud. Okouzlena ostrostí šeptaných sykavek zírám na svoje rty a zahrnuji Bohyni neslyšným klením. Bohyně se otázkou hlasitosti nezatěžuje. Lomcuje ze všech sil klikou a ječí – Vypadni, Hedviko, kurva, vylez!

Ještě to chvíli potrvá. Nežli tě přesvědčím, že bych třeba aj i otevřela (Nebojim se tě, krávo jedna pitomá, šeptají vlhce ústa na dně zrcadla). Než ti dojde, že to tichý, jemný cvaknutí (Bohyně sice kvílí jako arménská siréna, ale hluchá teda bohužel není) nebylo nic jinýho, než zaseknutej zámek. Čert vzal hygienu, ve skříňce nad pračkou, kam si myslíš, že nedosáhnu, a Beďar nechodí, máš zpoloviny vypitou lahev Myslivce. Určitě se najde něco i v kuchyni, ale najednou ten blbej likér strašně potřebuješ. Navíc ti přijde nepředstavitelný připustit, že bych za těma dveřma mohla zůstat jen o vteřinu dýl, než rozhodneš ty.

O vteřinu dýl vzteku, o vteřinu více svobody. Nedaleko hlaholí neznámý hlas, vzápětí se umakart rozduní kopancem, nebo co to je.

Nadechnout, jako poprvé, poprvé, po… a ve zpomalených záběrech toho dne… opouštím zrcadlo, které zradilo. Tvář mě pálí. Smrkám do cípu trika. Možná ti usnu v náručí, ty neviditelná, ty, jakou jsem tě nikdy neznala. Ale prd. Opřená zády o studenou zeď vzhlídnu z podlahy, když se dveře znova zatřesou, a pak rozletí dokořán, až narazí na roh pračky, zpola skryté pod vrstvami pomuchlaných svršků. Do nosu mi vnikne kouř z tvé cigarety a něco, co připomíná vůni plastového držadla Beďarových kombinaček. Strašně ráda k nim čichám. Tos nevěděla, viď? Nevíš toho spoustu. Tenkrát jsem Ponyho viděla poprvý. Jestlipak si ten večer pamatuješ, mami? Asi dost těžko, viď. Nebyl to jedinej chlap v tvým životě. Tehdy byl prostě po ruce. Tehdy a potom ještě mockrát.

Pony. Vysvoboditel v odřený bundě, takovej správnej somrák, říkaly o něm holky, co ho znaly, holky, co se mě na něj ptávaly později, v době, kdy pro mě už dávno vysvoboditelem nebyl.

Jo, Pony. Možná se nějak jmenoval. Určitě se jmenoval. Přesto: až mi jednou pošle tu zprávu plnou hrubek, až ho potkám, po tolika letech, bude to pořád Pony. Jakkoliv s hřívou notně prořídlou a šedivou. Bude to Pony, kterýho jsem zbožňovala. Pony, kterýho jsem ztratila. Ne jednou, ale mockrát. Tenhle nový se podepíše Jarda. V životě jsem mu tak neřekla, než tenkrát. Nechci na to myslet.

Vrásku na čele, podobnou spíš jizvě, měl už tehdy. Působením času bude vypadat, jako by mu tam někdo zaťal sekyru a vyzmizíkoval stopy po krvi. Tééén? Ptala se kdysi Zuzana strašlivě nenápadným šepotem, když jsem jí ho zdálky ukázala. Klátivým krokem právě mířil do města. Dvou malých holek hřadujících na opěradle lavičky v parčíku před školní družinou si ani nevšiml. Jo, ten. Když ho člověk sledoval zvenčí, vypadal děsně cílevědomě. Jako by ho někde čekal důležitý úkol, za kterým rázně a nesmlouvavě, chůzí odkoukanou z kovbojek a kriminálek, kráčí. Ve skutečnosti jsi na něj čekala jen ty, a občas taky Hanka od řezníka. Nějak se nemohl rozhodnout, s kterou z vás dvou je to lepší. Chvíli bydlel u nás, než jste se zase pohádali a tys mu vyházela hadry z okna. Zatímco Beďar vedle zesiloval televizi, co to šlo, jen aby neslyšel ten kravál, Pony v předklonu sbíral šatstvo z rozbahněného trávníku. Do týdne přilezl zpátky. A do měsíce to šlo takhle nanovo. Celý roky mi vrtalo hlavou, jestli odchody od černovlasé, prsaté Hanky, ke který jsme s Beďarem na zapřenou chodili kupovat libereckej párek, taky zahrnovaly defenestraci trenek a kulturní vložku pro sousedy a kolemjdoucí, anebo probíhaly docela jinak. Beďar tohle nevěděl. Nebo to aspoň tvrdil. A ostatních zúčastněných jsem se z pochopitelných důvodů ptát nechtěla.

Jo, Pony. Veselý to štvanec vlastního pohlavního pudu. Když zrovna patřil k nám, stával velice často opřený o pult nádražního bufetu, kde´s prodávala, kouřil jednu cigaretu za druhou a pohazoval hlavou, až se mu pokaždé zhoupla dlouhá, pískově plavá patka vlasů směrem k uchu. Ruce vražené do usmolených texasek, ramena v khaki vojenské bundě nahrbená kupředu, jako by se už-už chystal k odchodu, vyprávěl sprosté i méně sprosté vtipy, a ty ses… smála… a smála. Dvacetníky se ti kutálely po pultě, hopsaly po dlaždicích, červená, černá, ups! Nazdar Veverko, pozdravil mě a napodobil způsob, jakým jsem občas v zamyšlení cenila přední zuby. Celá rudá jsem se pokusila zasmát jako ty. Smál se se mnou, ale bylo to horší, než kdyby dělal, že mě nevidí.

Pony, ten, co byl pořád na odchodu, bohužel ale nikdy neodešel.

A tak jsem táhla já. Jak nejdřív to bylo možný. A vracela jsem se… málokdy a nerada.

Cos jí proved, ty hajzle? Couvá z předsíně až ke kuchyňskýmu stolu. Jo, je to ta kuchyň, v níž jsem kdysi přikreslila kbelík Štrougalovi. Bohužel ne na novinovou fotografii, ale do učebnice občanský nauky. A aby toho nebylo málo, tak nikoliv obyčejnou tužkou, která by šla vygumovat, ale propiskou. Kuchyň, ve který jsme s Beďarem tu jednu zprzněnou stránku nakonec z knížky opatrně vyřízli žiletkou. Řezal Beďar, já se modlila. Stejná kuchyň, v níž se líně posouvaly hodiny, zatímco Pony s mámou… vedle v pokoji… zatím, co. Kuchyň mýho dětství po tolika letech. Jak vznešeně to zní. Jak uboze to vypadá.

Vrásek mu v obličeji přibylo, odulý tváře visí z čelistí, jako by navlík moc velkou karnevalovou masku. Masku hodnýho strejčka. Strejčka, co říká: Něco sem ti přines…  A: Nazdar, Veverko… A… Pamatuješ? Těžko. Nebyla jsi doma. A já…

Těká pohledem. Kurnik, cos na něm viděla? A co já? Za celý ty roky jsem tu byla dvakrát. Helenu bych sem v životě nevzala. Jedna věc je něco vyprávět… a druhá pak… tohle. A přesto tu teď znova stojím v šoku… Nebo co to je. Při pohledu na něj se mi dělá špatně. Ty vole, nechystal ses před dvaceti lety vypadnout? 

Je to ten den, to odpoledne, kdy si na nic nehrajeme. Máma už tam není, a atmosféra mezi mnou a Ponym nebezpečně houstne. Stojíme proti sobě, už jsem dospělá baba a on starej, chlastem a cigárama zdevastovanej chlap… přesto… mám pořád ještě strach. Navzdory tomu, že jsme stejně vysocí, že kdybych chtěla, rozmáznu ho po zdi. Takovej mám na něj vztek…!

Vzpomínám na poslední návštěvu, tos tam ještě byla. Otevřel on, tys seděla na gauči, jak jinak než s cigaretou, na sobě špinavý, vytahaný triko s nápisem ADIDOS a před sebou na starým televizním programu zpola vypitý kafe v modrobíle puntikatým hrnku. Pravou ruku v umouněné sádře zavěšenou na šátku. Co se ti stalo?

Upadla sem.

Upadla?

No jo.

Kde, upadla? Jak, upadla? 

 

Tehdy mi aspoň nabíd´kafe. Jakmile zmizel v kuchyni, ožilas.

Heduško. Nemáš kilo?

Cpu ti do natažený dlaně zmačkanou dvoustovku. Co se ti stalo? Opakuju, zatímco roluješ bankovku pod odřený obvaz. Svět na obrazovce s vypnutým zvukem zrní, vedle konvice plná tvrdý vody zoufale hlasitě vaří, a ty kroutíš hlavou v parodii na hru na pravdu. Nevim, nepamatuju. A na dně prázdnýho, zrcadlovýho pokusu o úsměv rozpitý slova.

Heduška. Co jsem odešla, jsem jen a pouze Viky. Pro každýho. Nikdo mě nepodezřívá, že bych byla něco míň než Viktorie. Nedostupná, vítězná. Přesněji: nikoho to nezajímá. Viky. Vymyslela to kdysi Zuzana. Pony-kurva-Pony.  Neměla jsem sem vůbec jezdit. Přidám ještě jednu bankovku. Třas, s jakým obě stopí, mě bodne u srdce. Navzdory tomu všemu. Ach, mami.

Neřvi jak kráva. Vrátí mě Pony zpět do pokoje, kde máma dávno není a ztěžka usedne nad plný popelník. Další kvete na parapetu dávno neumytého okna. Cos jí proved, povidám! Co má zlomenýho tentokrát?!

Hovno, proved. Má raka.

Plamínek zapalovače sotva slyšitelně sykne, když se dotkne konečku cigarety. Vypálím ti znamení. Znamení hnusu, znamení viny. Pony. Ty hajzle, hajzle, hajzle!!! Kecáš. Dřív než se přes umakartovou stolní desku stihne natáhnout pro hrnek s kafem, dřív, než si sama uvědomím, co vlastně dělám, mydlím do něj hlava nehlava.

Zmateně vyplivne moje jméno. To starý, téměř zapomenutý. Zní to tak nechtěně, tak zaskočeně, jako když pejsek, malý hloupý štěně, dostane na zadek za to, že udělal loužičku na koberec v předsíni, a ve zmatku a z leknutí nakonec ještě navrch vypustí bobek. Kašlu ti na nedotknutelnost koberců. Kašlu na vypiglovaný, úhledně srovnaný hromádky nepotřebných krámů. Hed… nadechuje se. Na hřbetě pravý ruky mi zasychá stopa jeho slin. Hedviko… TO jsem byla… já?! Je to pryč. Ne. Je to zpátky, právě, že je to zpátky, všechno. Celý ty roky vzteku a nenávistí, co bublají jak sirný prameny pod povrchem slatin… to všechno teď exploduje. Po první ráně zkusil uhnout a já se praštila o stůl. Pak už jsem byla rychlejší. Druhá, třetí facka. Spolu se vztekem se ve mně vzedme něco jako radost. Hajzle, hajzle… opakuju jako zaklínadlo. Pony se vrávoravě vztyčí.

Ne, mami, nebudu to nikde vykládat. Nebudu lhát, že jsem upadla. Docela klidně přiznám, že jsem dostala na budku. Nebudu předstírat ztrátu paměti. Hedvika Viky paměť neztratila. Právě, že ne.

2.

Doktor řiká, že ty votoky mám z chlastu. A prej – dejte si radši místo každýho piva jabko. Tady se Beďar odmlčí, aby se vysmrkal a taky dovedl k dokonalosti pointu. Tak mu povidám – to asi nepude, pane doktore. Sedíme na lavici potažené červenou koženkou na samém konci chodby. Návštěvy dětí zakázány – upozorňuje cedule hned u schodů. Se vztyčenou hlavou ji míjím, zatím mě nikdo nevyhodil, a to je podstatné. Copak ty seš ňáký dítě, Veverko? Vy-prdn-ni se na to. Důrazně artikuluje a ještě stihne lišácky mrknout na mladou, hezkou sestřičku. Nenápadně přitom zakryje cípem erárního županu modrou termosku, do které mu doma poctivě přelejvám pivo. Vejdou se dvě a půl. Lepší než drátem do voka, odříhne a pokračuje –tak teda, řikám, to asi nepude, pane doktore. A proč, na to von. Proč? Už ste někdy sněd deset jablek denně?

Nejhorší jsou sny, po kterých zůstane v paměti rozmazaný, ale o to naléhavější otisk. Měla bych otevřít okno. Říkají to přece. Minimálně by se zředil nemocniční smrad, směs dezinfekce, tlejících tkání, hromadně rozváženého a stydnoucího jídla, smrti, strachu, nedbale mytých těl i podlah. Možná by i ta prázdná postel vedle tvojí vypadala hned líp.

Já vím, že o Beďarovi se mi zdálo hlavně díky plánované návštěvě u tebe. Né abys jednou byla jako vona! Tak to říkal. Né, abys… hvízdala jsem v rytmu Iron Man… a mastila make up přes žloutnoucí monokl od Ponyho. Kolikrát jsi ty byla jako já?

Beďar byl Beďar, a žádnej děda, kam až moje paměť sahá. Učil mě kreslit prasátko v domečku jedním tahem a právě na jeho šlachovité dlani jsem poprvé vařila kašičku s myšičkou i obscénním dodatkem o tom, na něhož se nedostalo, tím veršem, co nebyl v žádném slabikáři a ve školce jsem ho nesměla říkat ani v šatně.

Pamatuju si ta odpoledne, kdy mě vedl z družiny, pomalu, protože hůl frajersky parkoval za odrbaným ušákem – a taky potřeboval obě ruce. Jednu na ervéhápé tašku na kolečkách plnou lahváčů, a druhou, za kterou mě popadl a nepustil. Poté, co mu přišel důchod, jemuž důsledně říkal penze, se mezi lahve desítek většinou záhadně zamíchala i jedna limonáda. Malinovka, citrónová, amara…? Když jsme se za městským parkem doplazili k lavičce u Božích muk, zalovil uvnitř tašky a nechal mě hádat, a zatímco jsem se zavřenýma očima čekala, až mi podá odzátkovanou lahev, zručně si otevřel nakysle páchnoucí Kalich. Ťukli jsme si a sledovali cvrkot. Pískovcový podstavec zpola skrytý v hloží jsme pak pokropili na střídačku každý z jedné strany. Domů to byl ještě kus cesty.

Vopravdu se to smí? Ujišťovala jsem se pokaždé. Mrknul věčně slzícíma modrýma očima. Co vynechaná slabika, to jeden Kalich, tolik jsem brzo věděla. Jasně, že jo, Veverko. ´chno se smí. Ak´rát nesmíš bejt… svině jako ´š kdo…

Věděla jsem. Ponyho nesnášel víc než Hromádkovic kluky, kterým nadával do vopic, sígrů a cigánů, protože mu kdysi před sámoškou sebrali jeho nepřehlédnutelnou RVHP tašku, přeparkovali ji do čekárny gynekologie v nedalekém středisku a pro velký úspěch neváhali tento kousek čas od času zopakovat. Víc než všechny předchozí máminy chlapy. Nenáviděl ho víc než nudle s mákem. Víc než komunisty. A aby mu to nebylo líto, Pony mu oplácel nejmíň toutéž mincí.

Pár dní po tom, co se k nám Pony prvně nastěhoval, jsem měla jet do školy v přírodě. Tušilas to vůbec? K autobusu šel se mnou Beďar. Sepisovali jsme spolu seznam věcí, balili jsme kufr, kupovali koresponďáky, který jsem pak prázdný vezla zpátky. Málem jsme to nestihli, ten slavnej autobus. Beďar strašně pajdal, i přes tu dávno přiznanou hůl. Byla jsem poslední. Máslová, naše třídní, nacpala můj odřenej kufr mezi ostatní zavazadla a zahnala mě na sedačku. Teprve když naskočil motor, a já v davu rodičovstva na okraji chodníku našla Beďarovu robustní postavu oblečenou jako vždycky do manšestráků a kostkovaný košile, všimla jsem si, že je jednoznačně jedinej, kdo naplno a bez zábran… pláče.

Styděla jsem se. Strašně a skrz na skrz. To ty bys nebrečela, viď? Napadlo mě tenkrát. Neptej se, jestli jsem mu zamávala. Neptej se, jestli jsem bulila taky. Měla bych otevřít to okno, viď. Dokonce se to zpívá v jednom šansonu – otevřete okno, aby duše mohla ven. Já vím. Právě proto to neudělám. Chci, abys tady se mnou ještě chvíli byla. Neptej se, jestli brečím teď.

A proč.

3.

Něco sem ti přines. Pony rozevře dlaň a na kuchyňský stůl se vykutálí křeček. Po pár nejistých krůčcích dřepne na zadní a urovnává pocuchaný, narezle zabarvený kožíšek. Sotva jsem se dost nažasla, naděkovala a nadivila – a v komoře vylovila pro hlodavce tu největší zavařovačku jako dočasný pelíšek, usnesla jsem se, že se musím pochlubit. Ještě není tak pozdě. Klušu podzimní ulicí směrem k nemocnici, dárek zazipovaný v kapse teplákové bundy a pod nohama mi víří prachem zešedlé javorové listy.

Beďar mě vítá mrzutě a vleže. Křeček kličkující po podlaze mezi postelemi je možná skvělá atrakce pro jeho znuděné spolupacienty, ale na modrou termosku fakt nemá. Stav se zejtra u Prouzovky, dýchá ztěžka. Ať mi pošle… víš, viď.

Já ano. Z. Prouzová patrně taky, přesto pojme Beďarův pokyn po svém. Když u ní cestou ze školy zvoním vyzbrojená profláknutou modrou termoskou, chvíli si mě měří – a pak beze slova odzátkuje lahev plnou něčeho, co vypadá jako saponát a taky tak páchne. Pomalu nalévá její obsah do termosky, při tom přežvykuje kousky chleba s máslem, nakrájené na kostičky na prkýnku, a ještě stíhá po očku sledovat mě i kastrol omáčky bublající na sporáku v rohu. S Beďarem se seznámila kdysi na rehabilitaci. Omylem si v čekárně přisvojil její francouzskou hůl. Následná hádka je paradoxně sblížila natolik, že už téhož večera tu šťastnou náhodu zapili bezinkovým likérem a cosi jako zázrak způsobilo, že pochybná kvalita domácího utrejchu, který Beďar okamžitě překřtil na Prouzovici, jakož i matná vzpomínka na nadávky, létající čekárnou MUDr. Hoffmannové (Bába Blbá a Dědek Plesnivej byly z těch decentnějších) nezkalily jejich příští šťastné střídavě pospolité roky.

K idylce významně přispělo i to, že se nesestěhovali. Beďar samozřejmě nepřestal přičítat úspěch tomu, že z hlediska nabídky a poptávky se i přes lehce pokročile zralý věk může stále řadit do kategorie „porád-eště-jůra“ a Prouzová byla poslední, kdo by mu to vymlouval. Tajně se ovšem spoléhala na svůj speciální za úplňku stáčený likér – ať chutnal, jak chutnal, obsah alkoholu se mu upřít nedal a jadrnou domácí atmosféru podpořenou poctivou, přísně neinstantní kuchyní.  Svoje samozřejmě dělal i fakt, že na rozdíl od našeho bytu, kde člověk nevěděl dne ani hodiny, byl v bytovce u Prouzové svatý klid.

Todle ho postaví na nohy, podá mi temně žbluňkající termosku. Plna obav, jak vysvětlím, že coby posel dobrých zpráv nenesu výslovně objednaný Kalich, ale Prouzovici, stoupám po nemocničních schodech. Nejhorší jsou sny, který se nezdají, ale dějou, víš? Posel dobrých zpráv stojí jak opařený, aktovku našišato visící z levého ramene, na ucho mu setrvale sjíždí uvolněná sponka.

Hedviko, pocem… Odchytne mě jeden z Beďarových spoludědků, právě když  – strašlivě nenápadná – trčím ve dveřích pokoje číslo osm. Pořád slyším ten opatrný, jakoby polstrovaný tón. Pořád cítím tlak jeho paže, jež mě vede ven, pomalu, protože sám rychleji nemůže, něžně a opatrně jako slepce, protože bulím naplno. Pořád jsem tam, v tý nažloutle osvícený kuchyni, kam se vpotácím o pár hodin později, posilněná obsahem náhle tak zbytečné termosky.

Jediné, čeho si zvládnu všimnout, je, že Pony opět zmizel. Ta krysa musí z baráku! Stihneš zaječet. Pamatuješ? A pak už není nic. Na obličej mi jako ztěžklé lopuchové listy dopadají facky. Pamatuješ ten večer? Zkouším něco říct, ale je to marný, oči ne a ne zaostřit, a z úst mi jak plstnaté bubliny unikají podivné skřeky. Pamatuješ to ráno?

Probouzím se na gauči v pokoji, do brady mě kouše stará kostkovaná deka. Televize výjimečně mlčí. První, co mě napadne: ať se děje cokoliv, dnes nepůjdu do školy. Pak se podívám vedle sebe. Ještě spíš. Takhle potichu jsi krásná. A já se bojím pohnout, abys náhodou nedopatřením nepustila mou ruku.

4.

V reproduktoru strašně praská, člověk skoro čeká, kdy z něj začnou padat pavouci,  svinky a drobné součástky… na poslední z vlasti krok… zní třaslavě a já pořád ještě nevěřícně zírám na černou tabulku s bílým jménem Bedřich Berger. Taky jsi brečela, pamatuješ? Jako by na pohřbu šlo vůbec nebrečet –

Ale aby bylo jasno, mně teda určitě neběžel hlavou žádnej doják se zlatě podsvíceným pozadím. Víš, co se mi vybavilo?

Je mi šest, už pár týdnů chodím do školy, kde se krutě nudím. Šatna družiny se od šaten ve školce liší jen nepatrně. Beďar ztěžka dosedne na lavičku, aby počkal, než si do aktovky nasunu bačkory. Jak to tam tak rvu pátý přes devátý, na pravý ruce se mi vyhrne rukáv svetru. Veverko, co to je? Beďar je skokem na nohou a v tu ránu mě drží za křídlo, jako bych měla lepru nebo něco podobně odpornýho. Na předloktí se mi skví modrou propiskou vyvedený pokus o mořskou pannu. Navzdory tomu, že kreslení nepatří zrovna k mým oblíbeným aktivitám, je nymfa náležitě vyvinutá v oblasti hrudníku a obličej jí zdobí lascivní úsměv.

CO-TO-JE?!!! Opakuje znovu, ale sám moc dobře ví. Ví, kde ji viděl. Tu mořskou pannu. Impozantní kérku na svalnaté paži muže s předkusem marně ukrývaným pod sametově hnědým knírkem. Toho, co ho občas jakoby náhodně potkáme v parku za pivovarem. Toho, co mi přines švihadlo, malinkatou panenku, kterou jsem hned druhý den někde ztratila, toho, co má vždycky úplně náhodou v kapse zbytečnou žvejku. Dívá se na Beďara a zpátky na mě a tak nějak opatrně říká Ty už jsi velká. Pak mě nechají jít na prolejzky, kde visím hlavou dolů a dívám se, jak mluví a mluví, pod lavičkou vyrovnaný lahve piva a do korun starých stromů se rozpouští kouř z jejich cigaret.

Jednou jsem se ptala, kdo je vlastně Mořská panna a kdy ho zas uvidíme a Beďar, který nikdy nešel pro odpověď daleko, nezvykle dlouho mlčel, a pak řekl Je to tvůj táta. A nemyslim, že bysme na něj eště narazili. Zdrhnul za kopečky. A pak, úplně zbytečně, spíš sám pro sebe dodal: Mámě ani slovo, jasný?

Tu nádheru jsme z mého předloktí tenkrát drhli celé odpoledne (…zahřej v prsou city svaté, usuš v očích slzí tok, chrchle reproduktor). Když mě Beďar konečně propustil z koupelny, svalil se na gauč a do minuty chrápal, až nadskakovaly polštářky rozesetý kolem. Tak na tohle jsem si vzpomněla… víš?

Myslím na to i teď. Na to, jaký bylo přijít pak z toho pohřbu domů a Pony – kde se vzal, tu se vzal – sedí už zase zaparkovanej pod kuchyňským oknem, před sebou špinavý prázdný talíř a plný popelník a ve ksichtě výraz A-co-jako-má-bejt. Vždycky se poznalo, že se zlobíš. Borůvkově modrý duhovky ti úplně zčernaly a kolem pusy vyvstala taková divná vráska. Pony ovšem nedbá a tváří se jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Chvíli tě dokonce zkouší vzít kolem pasu a mele něco o tom, že ti to mimořádně sekne, vypadáš fakt jak Kubiška! Ale jako že fakt… Nech si ty kecy, zavrčíš a koukneš na něj teď už beze slova (což je to nejhorší) a – prásk dvířka od linky, prásk židle stojící v cestě… a domovní dveře do třetice.

Zasviť mi, ty slunko zlaté… zpívám si potichounku a zkouším najít v šuplíku čistý příborový nůž. Zahraješ si PRŠÍ? Zeptá se Pony přesně ve chvíli, kdy se usnesu sníst zbytek kolínek s rajskou lžící… vteřinu předtím, než zjistím, že žádný zbytek stejně není. Hrajeme celý odpoledne. Nechá mě pětkrát vyhrát a asi dvacetkrát mě potopí. Před očima mi tančí obraz štkající Prouzovky, mořské panny všech velikostí a srdcová sedma, žaludský filek, Veverko, ty to vedeš! Jíme suchary s paštikou, odlamuju kousky křečkovi, kterýho jsem před tebou zatím vždycky ubránila (přestože pořád nevidíš rozdíl mezi křečkem a krysou) a přeju si, ať to nikdy neskončí.

Přišla jsi domů zrovna, když hlodavec na stole boural domečky postavené ze tří karet a Pony se zeptal – Jak se vlastně jmenuje? Přehlídla´s s tu idylickou scénku pohledem, z nějž mě zamrazilo a cizím, vzdáleným hlasem hodila do prostoru jednoznačný pokyn:  Hedviko, mazej chrápat! Byl konec listopadu a venku dávno tma. Ležela jsem ve svý posteli a snažila se rozluštit, co se děje za zdí. Pod okny občas projelo auto a reflektory vykreslily na zdi známý obrazec. Ve sklenici postavený na dosah bylo překvapivý ticho. Křeček, utahaný podvečerním slalomem, nejen, že se nejmenoval nijak. Pro tuto chvíli dokonce jako by ani nebyl – na rozdíl ode mne spal jak dřevo.

Já usnout nemohla. Srdcová sedma, žaludskej filek… zelený eso…zaklínala jsem se a strašně se bála, že tahle noc je Ponyho poslední u nás. Že ho pošleš pryč. Kéž bys to bývala udělala –

5.

Přísahám, že mi v podstatě odjakživa bylo ukradený, jak moc jsem – řečeno jazykem posudků, co na nás při sebemenší příležitosti ochotně psala Máslová – v kolektivu oblíbená. Ať už je to jak chce, z jejího sdělení, že na vánoční besídku si máme každý pro spolužáka přinést vlastnoručně vyrobený DAR, se mi rozhodně nerosilo čelo samou radostí. Původně jsem měla v úmyslu se na celou besídku vykašlat. A taky bych to udělala, nebýt té ďábelské chvilky v předsíni.

Zdá se mi to, nebo jsi na zlomek vteřiny otevřela oči? Sedím tak blízko, jak jen lze, na klíně pořád ještě ten polštář v šíleně nepravděpodobně bílým povlaku s modrým pruhem. OÚNZ Litoměřice OÚNZ Lito…opakuje se v něm donekonečna. Někde na chodbě se ozve dutá rána. Co udělám, až…? Budu aspoň jednou za život vědět, jak reagovat? Nepodělám to zas všechno?

Neměla bych. Už mi přece není jedenáct -!  Právě tehdy, začátkem onoho prosince, jak jste se tak scházeli a rozcházeli na etapy, Pony opět zmizel, a tentokrát spolu s ním i Mr. Bezejmenný. Ať už jsi tvrdila cokoliv, poslední, čemu bych bývala věřila, bylo, že si Pony hlodavce sbalil do baťohu mezi dvoje ponožky, trenky a rezervní placatici tuzemáku. Nic takovýho, tys ho prostě vyhodila! Ječela jsem. Uklidni se, řvalas zpátky, já se na tu tvojí krysu můžu akorát tak vysrat! Vylítla jsem jen v tričku a kamaších před barák a zamířila k popelnicím, co kdyby náhodou. Jasně, že tam nečekal. Ani Pony, a tím méně křeček. Když jsem se rozklepaná zimou vrátila domů, bylas pryč i ty.

Prohrábla jsem lednici, kde bylo leda tak načatý vepřový sádlo a dvě vajíčka, ze kterých už se mohla skoro líhnout kuřata, z červenožlutého sáčku zmačkaného do mezery mezi dvěma hrnky vytáhla hrst dřevnatých křupek, chvíli jsem zkusila koukat na televizi… a pak prostě zalezla pod deku na gauči a usnula. Probudil mě hovor v předsíni, v pokoji byla tma. Tvůj smích, mužský hlas, kopnutí do botníku, šramot. Pony se vrátil!  Rozespalá se hrabu do předsíně a – jsi tam jenom ty. Trošinku rozcuchaná, ale krásná, a strašlivě cizí. Řekneš dutě: Mazej spát. Je pozdě.

Stojím dál bez hnutí v pootevřených dveřích. Za tvými zády se z kuchyně vynoří muž, který s tebou přišel. Rozhodně to není Pony. Tak slyšíš?! Popadneš mě za rameno, až to zabolí a postrčíš mě zpátky do pokoje, jako se narychlo cpou špinavý ponožky do zásuvky prádelníku, aby je neviděla neohlášená návštěva, a se stejnou razancí za mnou přibouchneš. Dlouho jsem si myslela, že… pamatuješ? Chvíli počkám, než se vyplížím zpět do předsíně. Nedokázala bych říct přesně, proč. Na ledovejch dlaždicích přešlapuju bosky jak pitomec, a natahuju uši. Smích a hovor, třeskne sklenice, do dřezu teče voda. Skrz kuchyňský dveře prosakuje tvůj bleděmodrej hlas a mléčný sklo sem cedí trochu studenýho světla. Přesně tolik, abych zahlídla na podlaze vedle botníku tvůj světle šedej kožíšek. Přesně tolik, abych po něm tiše hmátla a ještě tišeji se protáhla zpátky do pokoje.

Až za pár dní budu v průběhu vánoční besídky sledovat hemžení kolem nazdobenýho smrčku v rohu třídy, bude mi jedno, koho jsem to podle losování měla vlastně obdarovat – tvůj bonekan stačil na dárky pro všechny. Dvanáct myší, které jsem z něj ušila té noci, kdy jsme ani jedna nešly spát, všechny zabalené do červeného vánočního papíru a opatřené jmenovkami spolužaček. No, ušila – spíš sdrátovala. Poslední dvě vyloženě vypadaly, jako by přežily ledabylou pitvu, a jedné chyběl ocásek… Čekala jsem ráno, že budeš řádit kvůli tomu kožichu, nestalo se ale nic. Pak jsem si všimla, že zmizel i tvůj noční návštěvník. A…

Z myšlenek na sobotní ráno, v němž jsem tě škvírou ve dveřích viděla sedět u stolu v kuchyni nad kafem, stále ještě rozcuchanou, a všechno, jen ne krásnou, mě vytrhne Zuzana. … viď, že se nezlobíš? Já na to zapomněla! Ale dostala jsem dva – tak se rozdělíme, jo? Napřáhne ke mně ruku… a v ní malý měkký balíček v povědomém červeném papíře.

Přísahám, že jsem si ho nechtěla vzít. Že mě v tu chvíli ani nenapadlo, co s ním potom udělám. Žaludský eso, černej Petr, Veverko. Ale vzala. Jasně, že jsem si ho vzala. A doma – nemyslet na to, že Máslová si mě odpoledne vzala stranou a řekla – Hedviko, ať přijde maminka do školy! – doma, víš, tam, kde se píšou úkoly, a mluví a jí a vstává s rádiem, a na dně zrcadel spí všechny ty nevyřčené věci… jsem počkala, až se vrátíš. A moci se v tu chvíli vidět, řekla bych, že se usmívám.

Aby ne. Stačila fakt chvilka. Proklouznout do temný předsíně, zatímco ty v kuchyni mícháš vajíčka k večeři, a do pootevřený kabelky na komodě pod zrcadlem zpola utopeným ve vybledlých pohlednicích – do tý, kterou spíš tuším, nežli vidím – do studnice pokladů, z níž jsem až doteď spíš jen brala, drobný, cigarety, kapesníky…  jako by mimochodem… upustit dárek od Zuzany –

6.

Jé, pardón, vyjekne sestra, sotva strčí hlavu do dveří, a mně projede hrudníkem ostrý, prudký šlehanec leknutí. Jenomže ona se ani nezastaví, neurčitým mávnutím dá najevo, že přijde potom a už se s rachotícím vozíkem hrne dál dlouhou chodbou plnou podobných pokojů, jako je tenhle. Možná je čas oběda. Možná jen běžela kolem… v každém případě mě její dvouvteřinová přítomnost vrátí zpět a dojde mi, že bych měla… víš, viď.

Za chvíli půjdu, jen – Ještě ti chci říct… ale ne. Byla jsem dnes za Ponym, než jsem jela sem. Nechtěl tě vidět. Co blbneš? řek´mi ve dveřích. Nechal si zaháknutej řetěz, a koukal škvírou širokou tak na dva prsty. Ani jsem nepočítala, že bych se drala dovnitř nebo vymýšlela nějakou protiakci za to naše nepovedené randes vous… popravdě, zapomněla jsem na to dřív, než mi dožloutly modřiny. Musím ale říct, že ten pocit, že se konečně bojí on, mi přece jen udělal dobře. Na chvíli.

Pak jsem si vzpomněla na živelnou radost, když nám tenkrát Ježíšek nadělil pod stromeček Ponyho návrat (a posraným nahoru, ale to už je jiná kapitola). Do nového roku se mi vstřebaly stop tvého velkého výchovného výstupu. Začla jsem chodit na obědy se Zuzanou, a během pár týdnů se z našeho původně náhodnýho kamarádství vyvinula docela zábavná a pravidelná stopovaná. Kdykoliv to bylo možný, táhly jsme se za Ponym jako smrad, nebylo těžký ho vyhmátnout, protože málokdy doopravdy pracoval a ty jeho oblíbený místa, stánky a bufíky jsem znala zpaměti.

Jo, na to teď myslím. Jaký to bylo, sedět na zídce u nádraží a dívat se, jak s někým u pultu vedle kiosku pije pivo na stojáka. Plížit se za ním skrze park, pisklavě se chichotat. A pak se jednou otočí – a řekne –Holky, poďte si zahrát Prší? Je začátek dubna, stromy povětšinou ještě holý, ale jinak celkem teplý odpoledne, sedíme na rozvrzaným pódiu na úplným konci městskýho parku, a karty pleskavě dopadají jedna na druhou… jako velký, zbytnělý kapky snovýho deště.

Že to zní hloupě? Asi jo. Však taky jinou karetní hru ani neuměl. A v dubnu prší sakra často, takže to celkem sedělo.  Ale budu hodná a zapomenu, jak to bylo prostý. Zapomenu i to, co jsem nikdy nevěděla. Ale tohle – to zapomenout neumím.

A nechci, víš?

Ten den je pošmourno a duben právě končí. Přesto opět – překvapivě – prší. Zuzana je nemocná, takže park vynechám a táhnu rovnou domů. Ty nemocná nejsi, ale kéž bys bývala byla. Jsi někde. Kdekoliv, jen ne doma. Tam sedí jen Pony, polo sedí, polo leží na gauči, televize na plný pecky a na podlaze pár prázdných hnědých lahví. Karty má jako vždycky po ruce. Vypne bednu a hrajeme, ale bez nálady. Dvakrát mě nechá vyhrát, to už začíná bejt podezřelý. Hele, ta tvoje kámoška, řekne pak, víš která, viď?

Nesnáším tyhle okliky a rádoby zdržovací vobraty. Jako bych měla jinou kámošku než Zuzanu. Otráveně se rozplácnu přes celý gauč, karty páchnoucí mastkem a potem desítek a stovek dlaní mi z výšky paže prší kolem tváře, na nos, na ramena… Srdcová sedma, žaludskej filek… zelený eso… Veverko. Ležím tam, za zavřenýma očima mi tepe krev a slyším se dýchat.  Neni vona tak trochu… divná? Vyzvídá Pony dál.

Jako jak divná?

No, nešahá na tebe třeba? Jako takle? Předvede průzkumný pohmat napříč mým dosud plochým hrudníkem. Ovane mě Kalich. Tipuju desítku. Ne, že bych už v tomhle věku byla až takovej znalec, ale na dvanáctku Pony nemá, a jedenáctku místní pivovar beztak nevaří.

No to teda nešahá! Chystám se ho odbýt… místo toho mlčky strnu. Ten dotyk… je strašlivě příjemný. Přivřu oči a přeju si, aby se mě dotkl znovu.

V pokoji je ticho, jen na sklo dorážejí kapky chladné, ne úplně čisté vody, hnané proti domu větrem od západu. Jako by četl moje myšlenky, nechá Pony svou dlaň putovat zpět… pomalu a tak – a TAK – že mi páteří projede neskutečně příjemné zamrazení. Se stále ještě zavřenýma očima ležím a čekám, co bude dál –

Pitomá. Pusť mě, kroutím se o pár minut později, už dávno se mi to nelíbí a příjemný, sladkobublinkatý mrazení v páteři se změnilo v obyčejnej vztek a strach. Pusť mě!!!

Váha jeho těla na mém. Pach piva z mokrých rtů, co mě celou oblepí. Vlasy načichlé kouřem, vlasy jemné jako popel z hedvábí, lechtající, odporné. Rudý v obličeji mumlá větu končící slovem líbit. Kdy si stihl rozepnout kalhoty? Kdy…?!

Ne!

 

NE –

Kdybys tam byla – kdybys v to odpoledne chtěla projít uličkou mezi gaučem a stolkem, sklouzneš po mariášových kartách. Jsou všude. Myslím na ty tupé výrazy. Já vím, za nic nemůžou. Rvu na sebe zválený oblečení, už mi nebrání. Strašlivě to bolí. A ty tu nejsi. Srdcová sedma, kulový filek, zelené eso. Hlavně pryč…!  Jdu po ulici a nemyslím na nic. Úplně ze všeho nejmíň na ten pokoj, kde je zase už úplný ticho, jen na sklo občas narazí zbloudilá kapka chladné, dosud aprílové vody.

Prší.

7.

… A kde budeš, až přestane pršet? Ptala jsem se. Neboj se, odvětila Dešťová sestra, budu stále s tebou. Najdeš mě uvnitř zrcadla, budu spát…

Ležím stočená do klubíčka v cize vonících, nezvykle nadýchaných lůžkovinách. Kradmo pootevřu levé oko, pár centimetrů ode mne noční stolek, na něm budík, jehož tikot se podobá spíš tichému kdákání a sklenička s vodou. Čas od času se někde uvolní bublinka a stoupá vzhůru ke hladině. V pokoji vládne šero, ne však tma. V pruhu světla sedí Prouzovka, přes ramena šedý nahrubo pletený svetr, v klíně odrbanou knihu a čte.

… ve tvých očích. Jsou přece modré jako nebe za bouřky, podívej…

S tichým klapnutím ji zavírá. Konec pohádky. Nikdy nikdo mi pohádky nečet´. Beďar vymýšlel své vlastní, a máma… Vzpomenu si, že bych měla být doma, ale buclatá paže mě zatlačí zpět do peřin.

Nebráním se. Nechávám ji jednat. Někde tě sežene, je s podivem jak, protože telefon doma nemáme a v práci jsi asi nebyla. Nebo ano? Nějak zařídí, že tam smím zůstat, v tom pokoji se žlutým válečkovým vzorem na zdi a koberečky všude včetně záchodu. Neptá se, nevyslýchá, servíruje heřmánkový čaj, malé krajíčky chleba s povidly a příšerně mastnou polívku. Během dvou dní, kdy jsem u ní, odplyne všechno – krev, bolest, zimnice, s níž mě sebrala na schodech zrušeného Agitačního střediska i slzy. Nebrečím už, ale co se doopravdy stalo, neřeknu nikomu, ani jí.

Doufám, žes držela hubu, dýchne mi zblízka do tváře Pony, sotva se vrátím domů. Jsi v kuchyni a myješ hrnky od kafe. Cestou jsme koupily Granko, to ještě netušíš, že stejně není mlíko. Dej si bacha, z povědomého puchu piva se mi zvedne žaludek, fakt BACHA,  Veverko!!! Kdyby se někdo dověděl, cos provedla, stanou se ti strašný věci…

Strašný věci – ?! Jdeš koupit to blbý mlíko a já jsem nekonečných dvacet minut v tom bytě sama s Ponym. Nenávidím Granko.

Když se konečně vrátím do školy, hrne se ke mně Zuzana hned o první přestávce. Možná čeká, že budu vyčítat, že za mnou nepřišla, když jsem byla nemocná. Ale nevyčítám. Nemluvím vůbec. Vyhnout se jí ale nedokážu. Nechápe. Bože. Jak jí závidím to právo nechápat –

To je super, že seš zase zdravá, Viky! Deš na voběd? A co Pony?

Nech mě bejt.

Co? Pudem dneska hrát?

  1. Nech mě.

Co? Viky, co je?

Nech mě, hergot, neslyšíš? Pusť!

Řekli ti jenom o těch neomluvenejch hodinách, viď. O zhoršeným prospěchu, o napadení spolužačky, patrně padl termín pedagogicko-psychologická poradna, dost možná negativní příklad pro kolektiv a zcela jistě… vši.

Jako vždycky, když tě okolnosti zahnaly do kouta, začala jsi od konce a tím – ze svého pohledu –  nejjednodušším. Jako vždycky, kam až moje paměť sahá, jsi na to šla blbě.

Hedviko, pocem!!!

Strašný věci, napadne mě a ztuhlá panikou jdu za tvým hlasem. Boty, cos v předsíni při svém triumfálním návratu domů s gustem nakopla, se zarazily až o kuchyňskou linku. Vím, že jsi byla ve škole. S t r a š n ý věci, šeptám si. Zvuk židle tažený po podlaze. Pořád ještě nechápu.  Nechám se srazit na sedák s vytlačeným polstrováním, čelem k umyvadlu, tvé hubené prsty se mi zatínají do ramenou. Teprve při pohledu na nůžky se mi rozbřeskne. Pozdě.

Ani mi nenapadne, poslouchat, že se rveš a flákáš! Že máš vši!!! Zuzaně se vomluvíš! A s tim couránim máš utrum! Doma budeš!

Doma s Ponym? To radši chcípnu, kousnu se do rtu.

Drž, sakra!

Uprostřed noci se vrátím do koupelny. Při pohledu do zrcadla se ani nepoznám. Účes končí vzadu těsně nad nejvystouplejším obratlem, ofina připomíná opilé schodiště. Nůžky dosud leží na hraně umyvadla. Chvíli se jenom dívám. Vidíš ten úsměv? Bude to snadné, nemusím se bát. Bude to stejně snadné, jako když Prouzová hlasem podobným vlahému mléku s medem četla tu pohádku o Dešťových sestrách a mě opouštěl nejhorší třas. Ve chvíli, kdy odešla do kuchyně s hrnkem od čaje, jsem zvědavě hmátla po knize, již odložila. Pěstujeme zeleninu, stálo na deskách z opotřebovaného zeleného kartonu.

Když jsem měla vystřihovat z papíru, šlo mi to bídně, protože jsem levák. Teď to bylo jedno. Prostě jsem popadla nůžky a nepřestala, dokud mi všude tam, kam jsem viděla, vůbec ještě něco zbývalo.

8.

Nejdřív se v kontejneru na chodníku objeví nejtěžší kusy nábytku – komody, skříně, kuchyňský stůl, manželská postel zbavená matrací. Ta samá, ve který jsem dva roky předtím poslouchala pohádku o Dešťových sestrách. Nevěřícně zírám na masivní, místy zrezlou postranici, přes kterou padají všechny ty povědomé věci.  Aby bylo jasno, Prouzovka neumřela. Ale k životu to taky po třetím záchvatu mrtvice moc není. Minulý týden si ji odvezl synovec do Karlových Varů, což je totéž, jako by odjela do Argentiny, na Aljašku, kamkoliv. Dnes její byt vyklízejí.

Kdyby tu byl Beďar, řekl by nějakou trapnou moudrost, něco jako Než se vdáš, tak to bude v cajku! A já bych se sice chvíli vztekala a nadávala, pak možná i brečela, ale nakonec bych si ještě ráda zalezla k němu, stulila se na jeho velký měkký břicho, a nechala se jako štěně drbat za ušima, dokud bych neusnula. Kdyby eště byl, stačilo by jednou u něj usnout a probudila bych se do světa, kterej je více méně v pořádku. Vždycky to tak bylo. Ať už šlo o natlučený kolena, ztracenou písanku nebo třeba, žes mi jednou během poněkud bouřlivějšího návratu z pohostinského zařízení dokázala s milimetrovou přesností nablít do jedinejch bot, který jsem tehdy měla. Jenomže tady není. Vůbec už není. Chlápek, co vyváží další várku, neřiká nic, jen na mě po očku mrkne a kontejner se plní. Přibývají všechny ty serepetičky, o který jsem tolikrát zakopla, dečičky, polštářky…  Přehozy z chlupatiny. Sloníci s chobotem vztyčeným pro štěstí. Vázičky a umělý kytky. Zaprášený časopisy. Hromada prachu, na chodník padají pomačkaný listy vypadlý z nějaký knížky receptů. Odkopne je stranou, potáhne kolečko za sebou a dupe zpět. Dívám se, jak mizí v domovních dveřích a cestou stírá pot z obličeje. Za chvíli je zase zpátky. Rachot, prach, nebere to konce. A já tam stojím a dívám se a neumím se utrhnout. Jako by tím, že se dívám, ještě chvíli smělo něco trvat.

A vůbec – nemysli si, že brečím. Už dávno nejsem ta ubulená Veverka, která se přikrčí, když na ni někdo dupne nebo se jen křivě podívá. Spousta věcí je jinak. Místo se Zuzanou kamarádím s osmákama. A Máslový se nebojím, protože už nás nemá. Vlasy mi dorostly, a v poslední době mi rostou i prsa. Bohužel.

Pamatuješ takový ty domečky na předpovídání počasí? Dvě okýnka, v jednom panáček, ve druhým panenka. Fígl spočívá v tom, že v domečku se nesejdou nikdy oba zároveň. Buď vyleze ven panenka, a bude hezky, anebo panáček – a můžeš čekat déšť. Tak nějak mi to vyprávěla právě Prouzovka. Tak nějak to u nás už nějaký čas chodí taky. Pokud to jenom trochu lze, jsem venku, jen aby nepršelo. Jo, spousta věcí je jinak, jenom ten Pony zůstal. Až doteď to nakonec vždycky nějak šlo. Ne, že bych u Prouzovky vyloženě bydlela (jakkoliv tě podezřívám, že by ses byla nezlobila, pokud by sis vůbec stihla všimnout), ale svoje pantofle tam mám. Teda – měla jsem.

Dívám se, jak nedýcháš, a poslouchám, jak mlčíš. Proč jsem ti tohle všechno nevyprávěla dřív? Víš, viď? To odpoledne, kdy jsem naposledy zamávala krabicím plným starých fotek a z rohu hromady suti vysvobodila právě jen ty svoje ošmajdaný pantofle s beruškou, co zázrakem trčely úplně na kraji, hezky spořádaně nasunutý pravá do levý, jako by na mě čekaly – jo, tenkrát jsem ti zkusila říct, jak je to se mnou a s Ponym. S Ponym a se mnou.

V to odpoledne, kdy jsem ze všeho nejvíc měla chuť se otočit a to haraburdí podpálit, do něčeho praštit anebo aspoň vyběhnout na kopec, vysápat se na vrcholek lišejníkem porostlého čedičového balvanu zvaného Žebrák, co trůní nahoře jak ztopořená bradavka a řvát… Namísto toho jsem zamířila domů a řekla ti to všechno. Zvláštní, že se něco takovýho vejde to pěti, šesti vět.

Čekala jsem, že mě ztlučeš. Nadáš mi do lhářek, obviníš, že se mi to líbí. Že budeš křičet a vyvádět. Tím vším mi vyhrožoval Pony. Moc inteligence nepobral, ale měl tě dokonale přečtenou. Přesto… jsem doufala, že se něco stane. Že mě vyslechneš. Že… co vlastně? Sedíš a díváš se, jak dohořívá cigareta zaklesnutá v popelníku. Za chvíli bude šedá obroučka až u filtru, jemně to popraskává v nastalém tichu.

Že se něco stane? Jako by mi to ještě nestačilo. Vypadni, řekneš. Zkoprněle zírám, jako bych ti nerozuměla a ty už dál nic neřekneš. Prostě jen sedíš a strašlivě, neprůhledně a studeně, se díváš. Konečně se nějak vymotám do předsíně, zatímco ty dál nehybně trčíš u kuchyňskýho stolu.

V hlavě mám prázdno. Podpálit to všechno. Rozbít aspoň jedno zrcadlo. Řvát neartikulovaně do prostoru a už nikdy nikomu neříct nic hezkýho. Během obouvání hrábnu do známých míst a do dlaně mi vklouzne tvá ohmataná peněženka. Nemám čas zkoumat její obsah, mizím i s ní. Venku si vzpomenu na pantofle s beruškou a pojmu geniální nápad na výlet do Karlových Varů. R 684, Os 6820… červená čísla patřící rychlíkům pleskavě střídají  osobáky psané bíle… Fakt bych jela? Potřetí přepočítám hotovost, znovu vyvracím hlavu k tabuli nad dávno nevyčištěným nápisem ODJEZDY. Že se něco stane. Tak je to, Veverko. Okýnka jsou dvě, v jednom panáček, ve druhým panenka.

Dlouho jsem si myslela, že tě miluju. Neměla jsem nikoho jinýho. Ne takovýho, jako tebe. Naštěstí pro mě. Vplížím se do dveří, ale mohla bych klidně nahlas zpívat – v kuchyni nikdo není, pospáváte oba u televizních novin. Potichu vrátím peněženku na místo. Nechybí v ní ani koruna.

Možná se mýlím a nestane se vůbec nic. Strašný věci? Ušklíbnu se v polospánku. Uvidíme, kdo má na ně patent… Čísla vlaků mi červenobíle víří před očima. Opravdové vlaky jsou povětšinou špinavé a páchnou. Ten ve snu voní  něčím nasládlým, jakoby po vanilce.

Neptej se, kam jede –

9.

Jo, uznávám – chtěla jsem to. Strašně moc jsem si to přála. Denně jsem myslela na to, jaký by to bylo. Jaký by sakra bylo, kdyby Ponyho zavřeli.

Od jistý doby mě budova esenbárny, šedá kostka s neprůhlednými okny za bílými mřížemi, přitahovala jako magnet. Představ si to –  vzít za hranatou kliku u dveří, nadechnout se  a… v tu chvíli po chodníku za mými zády projde neznámý muž, chraptivě si odkašle a já od těch dveří celá vyděšená odskočím na metr daleko a upaluju pryč.

Nevěřili by mi, stejně jako jsi mi nevěřila ty. Vím to. I tohle Pony říkal. Ptali by se, proč jsem nepřišla hned, když se to stalo poprvé. Ptali by se, co přesně Pony dělá. Jak často. Kdy. A…

Sny, který se nezdají, ale dějou –  pamatuješ? Tenhle má podobu noční kuchyně s holým stolem, plného popelníku a tvých letních šatů s balonkovými rukávky, bílých a útlých v pase, posetých zářivě zelenými puntíky. Počítám, kolik jich lemuje – na tebe nečekaně cudný – výstřih. U dvacátého třetího se pokaždý spletu.

Co čumíš? Řekneš a hlučně, vůbec se to k těm šatům nehodí, se vysmrkáš. Podle řasenky rozmazané po tvářích a rudého nosu to ten den rozhodně není poprvé. Konečně seš spokojená?! Dvacet sedm – nebo ne? Popravdě – neseděla bych tu s tebou, kdybys mě za cíp trika nevytáhla z postele. Za oknem pozdně májová noc, záclona se v rytmu průvanu skládá na parapet a zpět. Venku je takový ticho, že slyším odbíjet hodiny na kostele na druhým konci města. Podle toho, jak voní vzduch, odpoledne asi pršelo, ale přišla jsem do prázdnýho bytu a koukala toho využít a spát, než se dostaví Pony a já zas budu muset být ve střehu.

Pony se překvapivě nedostavil. A podle toho, co říkáš ty, se nedostaví ještě hodně dlouho. Jo, chtěla jsem to. Přiznávám. Přála jsem si přesně tohle – ale to ještě neznamená, že…

Taková vostuda! Troubíš do promočenýho kapesníku a házíš po mně zlý pohledy. Jako bych mohla za to, že se v rámci kamarádský výpomoci nechal načapat při vloupání do budovy pošty ve vedlejším městě a že při tý nepovedený seanci tak trochu vyřadil z provozu domovnici ze sousedního činžáku, na jejíž vkus bylo na dvoře pošty na půlnoc až moc rušno. Tak proto nebyl v noci na dnešek doma. Jo, je to vostuda – i jako zloděj se projevil coby totální břídil –

Tohle není sen, mami. Brečíš na gauči, pořád ještě brečíš. Házím přes tebe deku – jak psovi. Opakuješ Ponyho jméno – to skutečný. Ušklíbnu se, dřepnu si v  kuchyni na JEHO židli a zcela bezostyšně si z balíčku na stole beru Startku. Pak se vrátím do dusné tmy vedle a opatrně se k tobě přitulím. Budeme spolu, jo? Šeptáš spáleným, pološíleným hlasem zcela šílené věci, slova jako teď už mám jen tebe a vodpusť mi to, beruško a já vím, já vím… jakkoliv nevíš nic. Ani to, že těch puntíků bylo nakonec pětadvacet.

Spolu jsme celý jeden měsíc. Zvečera dne třicátého druhého se v předsíni objeví mužské polobotky mírně obnošeného vzhledu, odhadem velikost 44. Eda. Dva měsíce a tři dny. (Nosil taky sandály naboso a vyprávěl nejlepší sprostý vtipy, jaký jsem kdy slyšela, ale to je fuk.) Po Edovi Jirka. Zednický křumpy a tuzexový kecky – obojí velikosti malý lodě. Půl roku. Druhej Jirka. Na scéně opět polobotky, tentokrát zánovní a mnohem menší, v nich pokaždé rovnou narolované dederonové ponožky. Osm měsíců. Pak jsem přestala počítat.

Bylo to tak lepší. Někteří z nich se chovali tak, že jsem téměř nostalgicky vzpomínala, jak snadno odhadnutelný a jednoduchý byl Pony. Na časy, kdys nosila aspoň šaty s puntíky.

Na konci základky přišlo konečně kýžené vysvobození. Vybrala jsem si dopravní učňák. Jediným kritériem výběru příslušné vzdělávací instituce byla – vedle toho, abych prošla u přijímaček se svým nevalným prospěchem – její co možná největší vzdálenost od domova. Na celé tři roky jsem namísto sedmi dní v týdnu nenáviděla už jen pátky a zvolna si oblíbila neděle. Časem se kontrasty poněkud zmírnily, zvlášť poté, co jsem pochopila, že vážně není nutný, abych každou sobotu a neděli trávila doma, dokážu-li šikovně napodobit tvůj podpis a vyhnout se zásadním prohřeškům proti internátnímu řádu, mezi něž patřily pozdní příchody, zdravení na půl huby a skladování potravinových zásob ve skříňce.  Jsou sny jako pražce držící pohromadě koleje, po nichž jede vlak… do kterýho nepatříš, a přece v něm sedíš.

Když už jsme u těch vlaků. V rámci školní praxe jsem několikrát jela i trasu Kolín – Karlovy Vary. Bylo téměř vyloučený, aby Prouzovka ještě žila. Aby mě poznala. Kulový eso, žaludskej filek, Veverko… jako vždycky pozdě. Přesto jsem se tam jednou vydala zcela soukromě. Naslepo a bez jakéhokoliv plánu, takže jsem pár hodin nazdařbůh courala ulicemi, snědla jeden párek v rohlíku a pytlík gumových medvídků a pak nejbližším možným spojem táhla zas zpátky do civilizace. Hledat někoho ve městě, který neznáš jinak než z učebnic zeměpisu a návěstí mokrou rzí čpící trati, někoho, jehož křestní jméno se vždy redukovalo jen na iniciálu a kdo už nejspíš není… je skoro stejně beznadějný jako ho najít a pak mu zkusit vysvětlit… že jediný, co máš v paměti, absolutní a zásadní, je jeho vůně.

To je to, co jsem si z ní pamatovala. Příběh Dešťových sester a plnou ženskou vůni. Odér lesní prsti, jasmínu, nahé horké pleti a čerstvě rozkrojeného chleba. Teprve dnes, když jsem ráno odcházela z domova, došlo mi, že takhle voní Helena –

10.

Bude to tiché. Takové plížení po nočním schodišti. Přiřadíš tomu znak. Starý strom před domem po jednom pouští pokroucené listy a v hlubinách vnitrobloku naříkavě vyje pes nebo možná žena –

Tak nějak jsem tě měla uloženou ve svý paměti celý ty roky, co jsme se neviděly. Záhy poté, co jsem dokončila učňák a odešla bydlet na podnikovou ubytovnu, vystřelila Ponyho prezidentská amnestie zpět na tvou oběžnou dráhu. Tentokrát neponechal nic náhodě a promptně si vyřídil invalidní důchod. Než ses vzpamatovala z jeho velkolepého návratu, při němž dokázal popadnout pod krkem dočasného náhradníka Láďu, tak trochu ženatého barového zpěváka s výraznou čelní pleší, jehož vzorně nablýskané lakovky jsem bohužel nikdy neměla tu čest obdivovat osobně, a ninja kopem popravit zánovní televizor, konalo se cosi, čemu se eufemisticky říkává „taková malá svatba“.

Nepřekvapilo mě, že jsem se o ní dozvěděla s mnohaletým zpožděním, a více méně omylem. Už spoustu let jsem nebydlela na ubytovně a pár let už jsem namísto mlácení se na stále stejných trasách vyměnila za práci v kanceláři ČD.  Neptej se, jak jsem se k tomu dostala. To není důležitý. Podstatný je, že jsem se konečně, po letech, směla vyspat. Že už žádný dohady s vobejdama, který jako by někdo podle Toho Hajzla naklonoval. Že žádná podlaha pod nohama, chvějící se v neomylném rytmu pražců kladených jako nekončící páteř napříč krajinou. Podstatná je ta část, v níž po tolika letech rázuju ulicema města, v kterým jsem prožila dětství, a do poslední chvíle nevím, jestli půjdu dál. Jasně, že dávno nemám klíče. Na to, až ti je hodím do schránky bez jedinýho slova, jsem se těšila celý ty roky na intru.

Stále stejný bakelitový panel se zvonky a jmény nájemníků přichycený ke zdi třemi rzivými šroubky potřebuje opravit. Chvíli mžourám. Dost už jetá, zaprášená a nažloutlá cedulka – Bočkovi. Počítám znova. Druhá shora. Tvoje písmo. Roky jsem tu vídala Bergerovi. Pak Marie Bergerová, Jaroslav… Boček… Ne, nespletla jsem si vchod. Do prdele, mami!

Jasně, že nemusíš být doma. Ale jsi. Už máš ňákýho chlapa? Zeptáš se později nad obligátním kafem v kuchyni. Vyfouknu kouř a mlčím. Kulovej filek, Veverko – a  zelený eso! Fakt.  Tu samou otázku mi pokládáš už od učňáku, a ptala by ses pořád dál. Kdyby –

Podívám se na tebe a ty nejistě zmlkneš. Mám na srdci něco úplně jinýho. Přijela jsem ti říct, že jsem našla tátu. Teda, našla. Jak se to vezme. Mořská panna skončil ve Francii. Chvíli trvalo, než se ho v tý polistopadový euforii povedlo vypátrat. Sám už tomu pomoct nemoh, v roce 1986 se rozsekal při autonehodě. Jednoduchej malej hrob na hřbitově v Pithiviers, pět desítek stránek korespondence s konzulátem a místními úřady, díky který jsem se seznámila s Helenou, skoro dva roky privátní detektivky. Jely jsme tam potom spolu. Dvacet kilometrů před cílem vyšlo najevo, že jsme v Praze zapomněly foťák. V kuchyni na stole, tvrdí Helena, zpola rozhodnutá to na místě otočit a pro ten pitomej digitál z bazaru tu štreku jet ještě jednou. Ne, v kuchyni nezůstal. Eště když ses obouvala, tak´s ho měla, připomenu si, jak jí v předsíni klouzal po odhaleném krku. A tak se poprvé pohádáme, a po návratu domů zjistíme, že aparát prostě zmizel z povrchu zemského.

Nemluvím o tom proto, že to patří do krabice takzvaných historek ze života, nechci tě pobavit, ba ani naštvat. Neřikám to ani proto, abys mě nechala vyprávět o prolejzkách v parku a Beďarovi a… ne. Jen prostě chci, abys to věděla. A taky proto, abych nemusela vysvětlovat, že… chlapa nemám a mít nebudu. A proč.

Ještě to chvíli potrvá. Nežli se přesvědčím, že už je čas vstát a otevřít to blbý okno. Než nějak odteče i moje vzpomínka na tón, kterým´s to slovo tenkrát vyplivla přesně ve chvíli, kdy jsem se právě začla dojímat nad tím, jak tě ta blbá ruka asi musí bolet a v duchu počítat, jestli bych tam s váma pár dní dokázala vydržet, abych ti trochu pomohla. Ne, nedokázala. A ne jen pro to slovo. Není to nic, co bych nečekala, a přece s sebou jako povodeň, jak zpěněná hnědošedá voda plná úlomků, sajrajtu a utonulejch zvířátek,  vzalo poslední zbytky mojí snahy uvěřit, že to mezi náma někdy bude dobrý. Jako by se něco dalo zachránit jedinou návštěvou po letech. Jako by jedno, sebehnusnější slovo, mohlo ještě něco zkazit –

A přece potrvá, než si přestanu vyčítat, že na tvou větu – Pomoz mi, Heduško, jsem – nejen v duchu (Nebojím se tě, ty krávo pitomá, šeptá ubulená Veverka v koupelně, pamatuješ?!) –  utrousila: Najednou jsem ti dobrá, co? 

Od dnešního poledne konečně budeš mlčet ne proto, že chceš, ale že musíš.

Bože. Mami.

Řekni něco –

11.

Ujistili tě, že se nemáš čeho bát. Dostáváš injekce, tak to přece nemůže bejt tak zlý, viď? Řeklas, a pak´s mi celá rozzářená sdělila, že ti doktor dovolil cigarety, ať ti jdu nějaký koupit dolů do kantýny. Jako bys vůbec netušila, co to znamená. To bylo posledně. Vyvezla jsem tě ve starý kolečkový židli na terasu, z níž jsme viděly, jak všude kolem kvetou pampelišky. Teď odkvétají –

Dívám se na tvou tvář. Už tě v ní nepoznávám. Za posledních dvacet let jsme se koneckonců tak často nevídaly… Když jsem tu byla poprvý, považovalas mě jen za další krávu ze sociálky. Než jsem ti vysvětlila, kdo jsem, začal tvůj pohled stále častěji sjíždět směrem ke zvonku… nejdřív jsem myslela, že mě chceš vyrazit. Nic takovýho. Jenom jsi potřebovala další dávku. Představ si vítr, který všechny ty pampelišky zhasí naráz. Jediným poryvem.

Intervaly se zkracovaly. Byla jsi všude po pokoji, jen ne TADY… to ještě na vedlejší posteli ležela další nešťastnice a vaše vzdechy a sténání se doplňovaly, až to chvílema naprosto nepříhodně připomínalo milostný zápas. Prosím tě, slib mi, že si na to nevzpomenu, až příště…

To bylo minule. Dneska jsme tu samy a ty už máš hadičku natrvalo nejen tam dole. Motýlek tomu říkají. Takový něžný, poetický označení. Když jsem přišla, spala jsi. Dýchalas namáhavě, jako bys právě vyběhla dvoje schody a na oteklém obličeji ti stál studený pot. Pak, rychle, jako děcko, co hraje na schovávanou, jako když přeblikne semafor na křižovatce, jsi otevřela oči. Díváme se jedna na druhou. Chvíli je ticho… slabě  mi stiskneš ruku a pak zazní ta věta.

Heduško. Pomoz mi…

Víš, co bych chtěla? Nemuset nic říkat. Už nic. Jednou jsem tě sledovala, jak se díváš na Ponyho. Tvůj pohled dělal z toho šerednýho odulýho zmetka, co půl života prochrápal na našem gauči, mazlíka k pomuckání. Chtěla bych ti umět říct, jak mě štvalo, že na mě ses tak jako na něj NIKDY  nepodívala. Jak to bolelo. Kolik let jsem na to marně čekala, než mi došlo, že to nikdy nenastane. Že mi tě bude vždycky někdo nebo něco krást, že jsi tu nikdy, ani na úplným začátku, nebyla pro mě a se mnou. Že od chvíle, kdy jsem ještě bezejmenná, ve zdánlivě bezpečný, horký tmě tvýho břicha, začala vůbec bejt… od týhle první, němý, vznášivý chvíle, jsem na to sama. Sama. Sama. Jako teď ty. Tady.

Najednou je mi úplně ukradený, co bude dál. Celý roky jsem jen čekala na nějakej klidnej moment, na chvíli ticha v parku, na sluníčku, ale vždycky někde hrála televize, řvaly děcka odvedle, nějaká sousedka seděla s tebou u telky a mlela pantem. Nějakej chlap se k tobě tisknul, boulily se mu kalhoty vepředu v rozkroku a já musela dělat, že to nevidím. Že vás nevidím, neslyším, že tam vůbec nejsem. Celý roky jsem jen čekala, až tohle všechno konečně do poslední vteřiny spolknu – a zapomenu.

A teď tě tu mám… jen pro sebe. Ale už je pozdě. Je to jako odehrát naprosto mistrovsky celej koncert, srůst s tělem kytary, bejt jejíma strunama a zvukem, co rozvibroval prostor kolem…. Celý to prožít… a po posledním potlesku zjistit, že kamera se zbláznila a nahrávka toho úžasného večera prostě není. Že je jen to, co si neseš v paměti. Trošičku ujetý akord v osmé minutě. Hluboké nadechnutí těsně před koncem. To, jak ti zářily oči. Jak ses usmívala na tu, která sedí ve druhý řadě na sedačce číslo 12. To tvoje plynutí do prostoru. Hlava plná hvězd a vlnění. Že je jen to, co už není.

Červená. Mami. Ty víš, která.

Tak moc si přeju vyprávět ti o sobě. O tom, jak – abych to nějak přežila a zbavila se výčitek za to, jak moc mi svět ublížil – jsem celej svůj život nakonec rozebrala na šroubečky a smontovala zpátky. Jak se mi do toho strašně nechtělo. Jak jsem se sebou samou bojovala. Jak jsem SE nenáviděla. Jak jsem tebe v sobě samé nenáviděla. Jak moc jsem toužila tě začít milovat, konečně se odhodlat a pustit zábradlí nad propastí, jejíhož dna ne a nedohlídnu. A jak jsem potkala Helenu. O ní a o jejích rodičích. Jak jsem se pomalu jako útulkovej pes učila věřit. Tak moc si přeju vymazat celej tenhle film a dát ti šanci začít znova. Vyměnit si role. Vzít tě za ruku a chránit tě. Nechat tě třeba i chvíli zuřit, a pak se jenom mlčky dívat a dopřát ti přesně tolik času, kolik potřebuješ. Času na to, abys všechno pochopila. Najít aspoň jednu neodkvetlou pampelišku, přinýst ti ji a smát se, že máš žlutej obličej, jinak žlutej, než z akutního selhávání jater, víš?  Přeju si vrátit dnešní dopoledne. Uvěřit, že se uzdravíš.

Moc dobře vím, že nic z toho už se nestane. A zdaleka ne proto, že by některá z nás nechtěla. Najednou si přeju ještě něco ti říct, ale není už co. Vím, že víš. Že dál už nedojdeš. Že právě teď jdeš dál, jinam. Dochází mi, že snad nikdy jsem ti neřekla… maminko. Otevřu ústa, ale nedokážu to. Tohle NE –

Místo toho… a právě pro to všechno… jsem vzala z vedlejší postele ten polštář…

Trvalo to nekonečně dlouho. Vůbec to není tak snadný jako v románech a filmech. Dílem jsem se bála, že se to nepovede, že nepoznám, kdy mám přestat, že někdo přijde – a dílem jsem úplně vypla. Byla jsem s tebou, poprvé. Celá. Byla jsem TY, na zlomek vteřiny, drobné zachvění, které si budu navždycky pamatovat. Ne ve slovech, ale pachem, tělem, teplem, vším. Lechtání kdesi uvnitř za páteří, ramena ti poklesla. Najednou ve mně byla tíha, jako bych složila iks kamionů cihel. Musela jsem si sednout. Dívám se na tebe. Je sobota, devátýho června dva tisíce jedna, hodiny ukazují třináct dvacet osm.

Oknem sem z parku proudí čerstvý vzduch plný vůně právě posekané trávy. Ruku už máš chladnou. To jen ten polštář si ještě drží otisk tvé tváře –

Konec

 

Reklamy
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,763 čtenářů
  • Rubriky

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Přešlapy a držkopády, co mě nezabily, posílily a taky občas pobavily

HR Barbar

A jak řídíš lidi ty?

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill

Vonrammstein's Blog

Zápisky politicky nekorektního katolíka

We And The City - Dvě Třicítky Ve Městě

Dvě Třicítky řádí ve městě a nebojí se o tom napsat. Ku radosti všech zúčastněných...

%d bloggers like this: